Zámek Libouchec

Zámecká, 403 35, Libouchec, Tel.: +420 736 754 954, ondra.cernil@seznam.cz
Libouchec/Památky - Libouchec


Popis místa
Ves Libouchec leží asi 11 kilometrů severně od Ústí nad Labem. Založena byla poměrně pozdě, snad až v poslední třetině 13. století při kolonizaci zdejší části Ústecka a Děčínska. Je cennou ukázkou renesančního hospodářského dvora se zámeckou obytnou částí.

Zámecká, 403 35, Libouchec
Telefon: +420 736 754 954
E-mail: ondra.cernil@seznam.cz
Web: http://www.zameklibouchec.eu

Naplánovat trasu

Renesanční zámek v Libouchci přežil od 17.století leccos - přečkal útrapy třicetileté války, několik požárů i vládu "jedné strany". V 80tých letech 20. století se jeho stav stal havarijním; zřítila se část typického štítu a později i střecha věže. Pod správou státního statku a díky příkladné socialistické péči o svěřené hodnoty dospěl tento významný renesanční objekt k samotnému pokraji zkázy.

Když v roce 1989 prohlásil stát objekt renesančního zámku za národní památku, nebyl jeho stav natolik kritický. Možná právě proto projevili, asi v jakési euforii, o zámek zájem manželé Karin a Milan Strubichovi. Vypracovali rozsáhlý projekt na rekonstrukci a zámek koupili. Z trosek památky tak mělo vzniknout jakési společenské centrum hotelového typu. Nakonec z projektu zbyly jen plané sliby a zdevastovaný zámek.

V současné době vlivem zchátralosti objektu zmizela, bohužel, nejen typická střecha věže, ale rovněž i nejcennější část zámečku - renesanční palác. Z objektu se prakticky stala skládka pro vše nepotřebné a nepohodlné, a to přímo ve středu obce.
Po deseti letech se podařilo obci Libouchec zámek opět získat do svého vlastnictví po dražbě 1,5mil. Kč. Rekonstrukce rozhodně nebude otázkou několika málo let. Prvním krokem započetí rekonstrukce byl úklid léta nahromaděného nepořádku, odpadu a nepotřebných věcí, který zajišťovala Obec Libouchec - Správa majetku obce.

Od května roku 2003 je zámek v soukromém vlastnictví a nový majitel započal s opravou celého objektu.

 Libouchec dostal své české jméno po místním potoku, připomínaném již ve 12. věku. Když totiž Vladislav I. potvrdil roku 1169 dar jeho bratra Jindřicha johanitskému řádu, který od něj získal vesnice ležící v tzv. levínském újezdě, jeho severní hranici tvořil „potok nazývaný Libouchec“. Jak již výše řečeno, založen byl zčásti na území patřícím panovníkovi, zčásti na území johanitského řádu. Tuto část území získal neznámo kdy rod Vartenberků sídlící na Děčíně. Po lokaci nové vsi v ní nechal neznámý člen rodu vyzdvihnout kostel zasvěcený svatým Třem králům.


Právě v souvislosti se zmíněným kostelem zůstaly dochovány nejstarší zmínky o Libouchci. Když na přelomu let 1356 a 1357 zemřel tamní farář Jan, 14. února 1357 dosadil Beneš z Vartenberka na jeho místo Petra. Toho nahradil 2. prosince 1360 jiný Petr, dosazený opět zmíněným Benešem z Vartenberka, který vyměnil 13. prosince 1363 tohoto Petra za Jiřího.

Libouchecký farář Jiří setrval ve svém úřadu až do roku 1375, kdy na něj rezignoval. 29. října byl proto vyměněn Benešem, synem výše uvedeného Beneše z Vartenberka, za Jana. Ten však zastával úřad pouhé dva roky a 5. ledna 1377 byl vyměněn za Jindřicha. Jelikož Beneš z Vartenberka mezitím zemřel, dosazení faráře stvrdila jeho matka Anna, rozená z Potštejna. Jindřichova nástupce Mikuláše však schválil 20. listopadu téhož roku již Benešův dědic Václav z Vartenberka.

Jmenovaný Václav zvaný Bílý zemřel roku 1383. Po jeho úmrtí nastal velký spor o rozsáhlý pozemkový majetek, neboť Václav nezanechal přímé dědice. Nakonec jej získal syn Václavova bratrance Jana II., Jan Gast. Po něm náleželo Děčínsko s Libouchcem jeho třem synům, Janovi, Václavovi a Benešovi, z nichž Jan dosazoval 17. srpna 1396 k liboucheckému kostelu faráře Ješka místo dosavadního Mikuláše.

Vartenberkové poté drželi Libouchec jako součást děčínského panství až do počátku 16. věku. Zajímavá zpráva se o něm dochovala z roku 1487. Od Libouchce totiž vedl vodovod až do města Ústí, z něhož platili ústečtí měšťané Vartenberkům roční poplatek ve výši šesti a půl kopy českých grošů. Tento poplatek pak 23. května uvedeného roku 1487 prodal jeho držitel Zikmund z Vartenberka za 290 uherských zlatých litoměřickému měšťanovi Zikmundovi zvanému „černý Pešek“.

Děčín patřil Vartenberkům až do roku 1511. Jeho tehdejší majitel Zikmund však již počátkem 16. věku upadl do dluhů, vrcholících záhy ztrátou velké části majetku. Roku 1511 uzavřel smlouvu s Mikulášem Trčkou z Lípy a za 60 000 kop českých grošů mu prodal děčínské panství s Vrabincem, Českou Kamenicí a Ostrým u Benešova nad Ploučnicí. Děčín a s ním rovněž Libouchec tak vyšly z vartenberského majetku.

Mikuláš Trčka však v držení děčínského panství a ostatních statků dlouho nezůstal. Již roku1515 uzavřel smlouvu s Hanušem, Volfem a Bedřichem ze Salhausenu a Děčín jim prodal. V kupní smlouvě je zmíněna jako jeho součást „Libouchec ves celá s poddanskými usedlostmi a podacím právem ke kostelu“.

Když se bratři o nově získaný majetek roku 1522 rozdělili, Děčín s příslušenstvím si ponechal Hanuš. Držel jej však jen dvanáct let, neboť roku 1534 jej prodal Rudolfovi z Bünau na Weisensteinu a Lauensteinu. V této souvislosti je v Libouchci připomínána mimo poddanských usedlostí a kostela rovněž „rychta svobodná“.

Po Rudolfově úmrtí získal Děčín s panstvím jeho syn Jindřich mladší, oddělil se od svých pěti bratrů. Když však roku 1533 zemřel bez potomků, majetek po něm získali jeho bratři Jindřich starší, který si ponechal Blansko, a Günter, získavší Děčín. Když pak i on roku 1576 zemřel, jeho synové Rudolf, Jindřich starší, Günter a Jindřich mladší zdědili veškerý majetek. Roku 1579 se o něj pak podědili. Libouchec s okolními vesnicemi tehdy získal Günter. To byl počátek samostatnosti Libouchce.

Günter z Bünau tehdy obdržel jako podíl z otcovského dědictví území mezi Libouchcem a Tisou. Na něm pak vystavěl libouchckou tvrz, přičemž zprvu nejspíše jako sídelní užíval tvrz schönsteinskou, kterou pravděpodobně vybudoval již jeho otec. K majetku později připojil ještě díl Podmokel, který obdržel jako podíl z dědictví po bratrovi Jindřichu mladším zemřelém roku 1591, na němž později vybudoval další tvrz, bynovskou. Statek se třemi sídly držel minimálně do roku 1615, kdy je připomínán naposledy. Zemřel pravděpodobně r. 1619. Majetek po něm zdědili synové, které měl s manželkou Markétou, rozenou z Breda, totiž Günter a Rudolf. Obdobně jako jejich předci byli sice luteránského vyznání, stavovského povstání z let 1618 až 1620 se však nezúčastnili. Nebyli proto postiženi pobělohorskými konfiskacemi, pohromou však pro ně byl rok 1627. V tomto roce bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, povolující vyznávat jako jediné římskokatolické vyznání. Tehdy se rozhodli odejít z Čech do nábožensky tolerantnějšího Saska. Roku 1627 proto uzavřeli smlouvu s Kryštofem Šimonem z Thunu a za 73 000 zlatých rýnských mu prodali veškerý majetek, totiž schönsteinský statek s Libouchcem a statek Bynov u Děčína. Z prodejní ceny dostali ihned 31 000 zl., zbývajících 42 000 zl. jim mělo být vypláceno ve svatohavelských a svatojiřských termínech, ročně celkem po 8 000 zl. i s úroky. Až jejich dědicům byl roku 1655 vyplacen poslední zbytek peněz za prodaný majetek. Důvodem bylo mj., že se do Čech vrátili roku 1631 během vpádu saských vojsk a nakrátko se bývalého majetku zmocnili. Avšak již počátkem roku 1632 museli ze země s ustupujícími saskými vojsky odejít. Jako odvetu nařídil císař Ferdinand II. rodu Thunů, aby svůj závazek z uvedené koupě neplnili. Obdobně na tom byli i ostatní členové rodu, kteří Kryštofovi Šimonu z Thunu prodali svá česká panství, kterým definitivní vyrovnání závazku bylo zapraveno jeho dědici až v roce 1679.

Nový majitel Libouchce Kryštof Šimon z Thunu koupil od pánů z Bynu rovněž děčínský statek, s nímž Libouchec spojil. Když roku 1629 koupil rovněž Jílové, podařilo se mu získat všechny bývalé bynovské majetky. Ty si po jeho smrti roku 1635, kdy přešly na synovce Jana Zikmunda, sice nakrátko zachovaly samostatnost, ovšem již roku 1671 byl jeho nástupci zřízen děčínský fideikomis, patřící Thunům, resp. Thun-Hohensteinům včetně Libouchce až do 20. století.

Zámek prochazí rekonstrukcí a není přístupný.



Hlavní partneři projektu Kultura.cz
Mediální partneři projektu Kultura.cz
Ostatní partneři projektu Kultura.cz