Státní hrad Landštejn

Hrad byl vybudován na počátku 13. století zřejmě moravskými Přemyslovci jako opěrný bod území na trojmezí Čech, Moravy a Rakouska. Svým pojetím dvou věží propojených palácem, představuje ojedinělý komplex svého druhu v Čechách a je jednou z nejvýznamnějších románských památek ve střední Evropě. Horní část vyšší věže je upravena jako vyhlídková. Z ní se otevírá pohled na hluboké lesy České Kanady. Správy hradu se ujal český král Přemysl Otakar I.

Z rukou panovníka získali hrad po polovině 13. století Vítkovci. Jedna jejich větev se znakem stříbrné růže na červeném poli přijala podle hradu přídomek a jako páni z Landštejna se záhy stali jedním z nejmocnějších rodů v království.

Za vlády Viléma z Landštejna patřila rodu kromě Landštejna i Třeboň, Lomnice, Nové Hrady, Hluboká, Bystřice, Trhové Sviny, Lutová a Borovany. Pro své politické ambice se dostal Vilém z Landštejna do sporu s králem Janem Lucemburským, který proti odbojnému Vítkovci vytáhl s vojskem. Za pomoci svého strýce Petra z Rožmberka však Vilém donutil královské vojsko odtáhnout a nakonec se oba Vítkovci roku 1318 smířili a stali se jeho věrnými služebníky, odměňovanými nemalými výsadami.

 Král Karel IV. si Viléma velmi považoval, pověřoval ho různými diplomatickými úkony a v roce 1351 ho jmenoval pražským purkrabím. Stará zemská stezka, procházející pod Landštejnem, přinášela Vítkovcům velké bohatství. Od počátku 14. století vedli Landštejnové spor o směr této stezky se svými sousedy pány z Hradce. Rozepře vyvrcholila v polovině století otevřenou válkou mezi Vilémem a Jindřichem z Hradce, který stezku odklonil přes Bystřici na Hradec.

Ačkoli do sporu několikrát zasáhl sám král Karel IV., vyvrcholilo nepřátelství soubojem, ve kterém byl Vilém Jindřichem smrtelně zraněn. Jeden z nejmocnějších mužů království zemřel na Landštejně v dubnu roku 1356 a jeho smrtí skončilo nejslavnější období pánů z Landštejna. Roku 1381 postoupil král Václav IV. Landštejn Konrádovi Krajířovi z Krajku. Původně rakouský rod však v Čechách rychle zdomácněl. Krajířové se zapojili do husitských válek dokonce na obou stranách. Konrádův syn Lipold válčil s husity na katolické straně jako Zikmundův hejtman Budějovic a na odplatu Jan Žižka vypálil bystřický hrad, zajal jeho ženu a děti a zaútočil i na Landštejn. Lipoldův syn se jmenoval Volfgang a po stránce válečnického umění byl velmi slabým odvarem svého otce. Chvílemi se dokonce přikláněl na kališnickou stranu, ale nikdy s nimi skutečnou spojeneckou dohodu neuzavřel i přes jejich velký zájem. Rod Krajířů vnesl do strohého středověkého hradu zpohodlnělý renesanční životní styl s prostorným třípatrovým palácem s horkovzdušným topením, novou přístupovou cestou a modernější opevněním s baštami. Krajířovská éra na Landštejně končí roku 1579. Poslední dědička rodu Anna, provdaná Roupovská, prodala hrad nejvyššímu dědičnému komorníkovi v Rakousku Štěpánovi z Einzigu. Hrad začal rychle střídat majitele, přestal být trvale obydlen panstvem a stal se jen střediskem hospodářské správy.

Roku 1771 do velké věže uhodil blesk a následný požár silně poškodil obytné části hradu. Opuštěný hrad rychle chátral, stal se zdrojem stavebního materiálu pro okolní vsi a posléze romantickou zříceninou, ve které byly pořádány vlastenecké výlety Klubu českých turistů. Posledním majitelem Landštejna byl v letech 1923 - 1945 rakouský hraběcí rod Sternbachů. Ti svůj hrad ale příliš nevyužívali a pouze sem občas v meziválečné době jezdili na výlety. Po válce si Landštejn vyvlastnil svými zákony stát. V roce 1972 začala rozsáhlá rekonstrukce chátrajícího zdiva, která uvedla hrad do nynějšího stavu, aby mohl být roku 1990  zpřístupněn veřejnosti.