Interiéry a sbírky na zámku


Je nám to líto...

Omlouváme se, bohužel pro tuto akci
momentálně nenamáme žádné volné termíny.

Zobrazit jiné akce


Interiéry, v nichž se odráží neopakovatelně noblesní atmosféra časů závěru habsburské monarchie, byly vytvořeny s vkusem nadšeného obdivovatele umění a elegantního příslušníka nejvýznamnějších aristokratických elit té doby. Je v nich možné objevit sběratelské záliby, zájem o rodovou historii i potřebu pohodlné a domácké atmosféry. Snad právě proto patří buchlovické zámecké salony k nejpůsobivějším historickým interiérům na Moravě.


Zámecké interiéry
 
Současná prohlídková trasa zahrnuje 17 pokojů, salonů a koridorů, využívaných jako galerie, v níž je možné spatřit jak soukromé, tak oficiální prostory někdejšího berchtoldovského sídla.
První část tvoří hostinské a dětské pokoje, do hlavního zahradního traktu jsou situovány reprezentační prostory, mimo jiné stříbrný salón s částí rodové galerie, hlavní, nebo také hudební sál, kuřácký salon a vedlejší hraběcí pracovna, v níž se v roce 1908 uskutečnila proslulá schůzka ministrů Aerenthala a Isvolského. Poslední oficiální místností je bohatě štukově dekorovaná jídelna s boční výklenkovou kaplí, ze které se vchází do soukromé části zámku s privátními pokoji a ložnicemi předposledních majitelů, hraběte Leopolda II. Berchtolda a jeho manželky Ferdinandiny Károlyové.
 
Interiéry, v nichž se odráží neopakovatelně noblesní atmosféra časů závěru habsburské monarchie, byly vytvořeny s vkusem nadšeného obdivovatele umění a elegantního příslušníka nejvýznamnějších aristokratických elit té doby. Je v nich možné objevit sběratelské záliby, zájem o rodovou historii i potřebu pohodlné a domácké atmosféry. Snad právě proto patří buchlovické zámecké salony k nejpůsobivějším historickým interiérům na Moravě.

 

Cesta k současným luxusně zařízeným zámeckým interiérům měla podobně složitý vývoj jako neustále se měnící prostorové koncepce samotné architektury. Hlavní zámecké salony se při pohledu z nádvoří rozkládají po francouzském způsobu v přízemí - rez de chaussée. Složitější dispozice zámku ve svahu však počítala také se zřízením zahradního přízemí s rozměrnou salou terrenou na ose, přičemž hlavní zámecké salóny převzaly funkci klasicky italského piana nobile.
 
Navzdory několika změnám původního architektonického projektu je pravděpodobné, že první vytvořenou částí stavby byl oválný hlavní sál s podobně řešenou salou terrenou, k nimž se následně přistavovaly symetricky zřetězené zámecké salony, propojené komunikačními koridory. Oba prostory vynikají precizními štukovými dekoracemi; sala terrena navíc italsky řešenými mozaikovými ornamenty, hlavní sál, prostupující dvěma patry, pak barokními nástěnnými malbami. Nepříliš kvalitní dílo z roku 1701, vytvořené zřejmě některým ze členů brněnského malířského bratrstva svatého Lukáše, představuje génia předávajícího za účasti několika dalších alegorických a mytologických postav nově vystavěný zámek hraběnce Anežce Eleonoře Petřvaldské. Kromě hlavní fresky zdobí stěny sálu ještě několik medailonů s emblémy a tématy z Ovidiových Proměn; druhá barokní nástropní malba s tématem bohyně Diany vracející se z lovu se nachází v dnešní hostinské ložnici.
 
Podle dobových inventářů se buchlovické interiéry první poloviny 18. století nijak nelišily od zařízení podobných aristokratických letohrádků na Moravě či v bezprostředním okolí Vídně. Stěny pokrývaly textilní tapety, na nichž byly zavěšeny zarámované grafické listy, krajinomalby, květinová zátiší a lovecké výjevy. Knihovna a sbírky, včetně rodové portrétní galerie, se nacházely na rezidenčním hradě Buchlově. Vybavení mělo totiž korespondovat s funkcí letohrádku jako pohodlného sídla uprostřed zahrady, kde nacházeli majitelé odpočinek a místo pro neformální zábavu.
 
Značnou proměnu prodělal zámek v posledních letech 18. století, kdy se za posledních Petřvaldských začal pomalu, ale jistě, stávat hlavním rodovým sídlem. Před rokem 1794 bylo na zámku vybudováno nevelké divadlo a knihovna; do tohoto období patrně spadá i vznik dřevěného táflování s jemnou postříbřenou dřevořezbou v tak zvaném stříbrném salonu. V duchu tehdejší sentimentální módy pověřila hraběnka Marie Eleonora Petřvaldská brněnského malíře a dekoratéra Ignáce Mayera vymalováním několika zámeckých pokojů a knihovny; podle analogií mohlo jít o iluzivní architekturu či exotické náměty. Výrazný zásah do podoby interiérů nastal v letech 1807–1809, kdy hrabě Leopold I. Berchtold přeměnil zámek v soukromou nemocnici s 54 lůžky; zámecký mobiliář byl převezen na hrad Buchlov a do loveckého zámečku ve Smrďavce. Po smrti hraběte byla z finančních důvodů nemocnice zrušena a zámek se stal jednou provždy hlavním rodinným sídlem. Během vlády hraběte Zikmunda I. Berchtolda v prostorách dnešního traktu Flóra pobýval blízký příbuzný rodiny, proslulý český vědec a cestovatel dr. Bedřich Berchtold.
 
Razantní proměna interiérů nastala krátce po roce 1900. Stoupající hvězda rakouské diplomacie hrabě Leopold II. Berchtold se rozhodl přetvořit zámek na odpovídající rodové sídlo, které by mohlo zároveň plnit funkci místa určeného k neformálním diplomatickým setkáním. Přeměnou interiérů pověřil schopného architekta a designéra Dominika Feye. Základní ideou bylo vtisknout interiérům neobarokní a neorokokovou podobu, což měly vytvořit zejména nové tapety sjednocené s potahy sedacích souprav a závěsy, uplatnění orientálních předmětů a vytvoření velkého množství zejména kovových detailů jako byla klepadla, kliky, lustry nebo ozdobné mříže; většinu těchto předmětů vytvořila budapešťská kovářská firma Gyula. Kromě toho bylo zakoupeno větší množství antikvit a obrazů, z nichž mnohé podle starších vzorů namaloval hraběcí portrétista a učitel kreslení Karel Žádník. Hrabě byl s výsledkem spokojen a interiérům věnoval i drobnou poznámku ve své knize o dějinách hradu Buchlova. „Vlevo od sálu je salon, jehož stěny pokrývá dřevěné táflování z období Marie Terezie, doplněné bohatými postříbřenými ornamenty; podle portrétu Eleonory Petřvaldské je zvaný Eleonořin.“ Vpravo je pracovna současného majitele.“ Reprezentativní sídlo, ve které se původní vila po četných úpravách proměnila, začalo plnit roli důležitého centra rakousko–uherské diplomacie, v němž si kolem roku 1910 podávali dveře proslulí evropští diplomaté s neméně významnými politiky a představiteli veřejného života. Podoba interiérům zůstala po celou první polovinu 20. století a kromě drobných úprav při vytváření expozice až do dnešních dnů.


Okázalý životní styl raně novověké aristokracie býval spojen s mnoha velmi nákladnými výdaji. Zatímco prostředky vynakládané na početný dvůr, slavnosti, vzdělání a mnohdy i mecenát brzy podléhaly zapomnění času, peníze uložené do stavební činnosti a sběratelství většinou přečkaly několik generací a své tvůrce tak připomínají dodnes. Tuto skutečnost si dostatečně uvědomovali už barokní objednavatelé, což nejlépe dokazuje myšlenka knížete Karla Eusebia z Liechtensteina v jeho naučení synovi z poloviny 17. století. „Dostatek prostředků by měl sloužit k tomu, aby byly stavěny monumenty zůstávající zde pro věčnou a nehynoucí památku.“
 
Jak dokazuje množství rodinných portrétů a historických obrazů, rodina Petřvaldských se prostřednictvím sbírek snažila, zcela v duchu barokního sběratelství, zejména uchovat důležitou rodovou paměť. Rozšiřování sbírky portrétů zajišťovaly jednak objednávky, ale také věna petřvaldovských a následně berchtoldovských manželek; podobizny příslušníků rodiny Wratislavů z Mittrovic, Trauttmansdorfů či Károlyiů patřily k výbavě buchlovských hraběnek až do 20. století. Portrétní galerie, starobylá a vzácná knihovna či předměty spojené s rodovými dějinami bývaly uložené hlavně na hradě Buchlově; v buchlovické vile se nacházela rozsáhlá kolekce obrazů s tématy pastorálních scén, květinových zátiší a loveckých výjevů. Kromě obrazů byla obě sídla postupně doplňována umělecky vysoce hodnotným nábytkem a dalšími vzácnými předměty užitého umění. Období systematické sběratelské činnosti, slibně započatá za vlády uměnímilovného hraběte Bernarda Jana Petřvaldského, který udržoval těsné kontakty s umělci na dvoře svého strýce Amata Antonína Petřvaldského, vystřídalo delší období nezájmu, provázené soudními spory s rodinou Kuenburků, drahými přestavbami zámku a finančně vyčerpávající filantropickou činností Leopolda I. Berchtolda. Obrat nastal až za vlády jeho syna hraběte Zikmunda I. Konsolidace rodového majetku i permanentní pobyt politicky zdiskreditovaného aristokrata vedl zejména k nákupu starých zbraní a obnově mobiliárního fondu na obou sídlech. V této souvislosti není bez zajímavosti, že hrabě Berchtold otevřel už v roce 1848 hrad Buchlov a jeho sbírky, jako rodové muzeum veřejnosti.
 
Největší zálibou hraběte Zikmunda I. bylo však shromažďování grafických listů a kreseb, které bylo typické už pro jeho otce Leopolda I. Bechtolda. Právě jeho zásluhou a zásluhou dalších majitelů Buchlovic, hrabat Zikmunda II. a Leopolda II., byla shromážděna jedna z nejrozsáhlejších a nejkvalitnějších grafických sbírek na území celé habsburské monarchie. Se svými 6378 jednotkami je zcela impozantní i v současnosti. Sbírka zahrnuje nesmírně pestrou řadu významných umělců z nejrůznějších epoch umění od 16. století do začátku století 20. Nejstarší část souboru představují grafiky a vzácné grafické inkunábule slavných mistrů německé pozdní gotiky a rané renesance: Martina Schongauera, Albrechta Dürera, Lucase Cranacha, Albrechta Altdorfera, či Hanse Baldunga.
 
Jádro a největší část sbírky tvoří obdobíbaroka; z nepřeberného množství autorů je nutné zmínit cykly takových velikánů evropského umění jako je Marcantonio Raimondi, Agostino Veneziano, Polidoro da Caravaggio, Salvator Rosa, Giovanni Battista Tiepolo, Domenicino, Rembrant, Lucas Leyden, Pieter Breughel starší, Rubens, van Dyck, nebo Jacques Callot; své zcela specifické místo má v grafické sbírce veduta, reprezentovaná zejména desetisvazkovým cyklem Magnificenze di Roma antica e moderna Giuseppe Vasiho, četnými pohledy na Řím preromanticky orientovaného Giovanni Battisty Piranesiho a grafickými převody slavných děl Canaletta. Dokonalost grafických technik 18. století pak dokazují listy vídeňských akademiků z dob intendanství kancléře Kaunice – Rietberga Andrease a Josepha Schmutzerů. Zcela na okraji zájmu sběratelské činnosti Berchtoldů stáli čeští umělci reprezentovaní jen několika díly Václava Hollara, šporkovského rytce Michaela Heinricha Rentze a umělců první poloviny 19. století Františka Xavera Rektoříka a Adolfa Kunikeho. Původně soukromá záliba se během 19. století proměnila v systematické sběratelství, jehož organizace a evidence, zahájena domácím učitelem kreslení Karlem Žádníkem, přebírala nejnovější postupy významného uměleckého historika a ředitele vídeňské Albertiny Mauritze Thausinga.
 
Největší rozmach berchtoldovského sběratelství je spojen s osobou předposledního majitele zámku, kultivovaného diplomata a diletujícího historika hraběte Leopolda II. Berchtolda. Hrabě žijící několik let v nejvýznamnějších kulturních metropolích Evropy, jako byla Vídeň, Paříž, Londýn a Petrohrad, udržoval úzké kontakty s několika významnými starožitníky a aukčními síněmi jako byl vídeňský Ephron nebo slavné Dorotheum. Právě od nich zakupoval luxusní starožitný nábytek, původem italské mramorové mytologické sochy, dodnes dochované v ose traktu Flóra v nově zbudovaných konírnách, vzácné zlacené empírové bronzy od slavného pařížského umělce období druhého císařství Pierre – Philippa Thomira a desítky dalších drobných předmětů uměleckého řemesla, dodnes uložené v zámeckých interiérech. Poněkud zarážející je, že se hrabě nesnažil podobným způsobem vytvořit kvalitní sbírku obrazů; v nákupu se omezil pouze na díla několika současných umělců z akademického prostředí Vídně a Budapešti a zejména na objednávky kopií starších rodových obrazů od zmiňovaného Karla Žádníka. Poučený přístup v zakázkách dokazuje například takto vytvořená kvalitní kopie obrazu Antonise van Dycka, určená pro oltář přestavěného farního kostela svatého Martina v Buchlovicích.
 
Bezmála dvě stě let poučeného sběratelství zanechalo na zámku v Buchlovicích i na hradě Buchlově, rodových sídlech Petřvaldských a Berchtoldů, hmatatelné stopy mimořádného významu; po dlouhé době se tak naplňují slova knížete Liechtensteina o věčnosti tvůrců památek, které nepodléhají času. Ačkoli mnohé bylo v neklidných dobách zničeno a ztraceno, současné expozice na obou sídlech s vzácnými knihovnami, galeriemi, rodovými památkami a jednou z největších historických sbírek grafiky na českém území toho zůstávají jasným důkazem.

  Otvírací dny Čas Doba prohlídky Poslední prohlídka
Duben So + Ne + Sv 10:00 - 17:00  cca 50 min  16:00
Květen Út - Ne 10:00 - 17:00   cca 50 min  16:00
Červen Út - Ne 10:00 - 17:00   cca 50 min  16:00
Červenec Út - Ne 10:00 - 17:30   cca 50 min  16:30
Srpen Út - Ne 10:00 - 17:30   cca 50 min  16:30
Září Út - Ne 10:00 - 17:00   cca 50 min  16:00
Říjen So + Ne + Sv 10:00 - 17:00   cca 50 min  16:00

Fotografie a videa

Státní zámek Buchlovice

zamek-buchlovice-1.jpg
Státní zámek Buchlovice patří k nejvýznamnějším památkám barokní architektury u nás. Dodnes však nejsou zcela jasné okolnosti vzniku této monumentální stavby. Budete se moci projít barokní zahradou, podívat se na největší sbírku grafických listů, včetně těch, které maloval sám Rembrandt, nebo se dotknout místa, kde vznikla tzv. Buchlovická dohoda mezi ruským a rakousko-uherským ministrem zahraničí, po níž došlo k anexi území Bosny a Hercegoviny.
Mapa - Státní zámek Buchlovice

náměstí Svobody, 687 08, Buchlovice

Telefon: +420 572 434 241
E-mail: supkova.ivana@npu.cz
Web: http://www.zamek-buchlovice.cz

Více o místě konání


Hlavní partneři projektu Kultura.cz
Mediální partneři projektu Kultura.cz
Ostatní partneři projektu Kultura.cz