Farní kostel Narození Panny Marie, Orlová

Kláštěrní kostel nahradil kostel v pseudogotickém slohu, postavěný v letech 1903 – 1906 a vysvěcený 21.10.1906 na vyvýšenině v sousedství orlovského náměstí. Kostel je ozdobou širokého okolí, je unikátní svou velikostí i použitým materiálem železobetonových kleneb.

kostel a schody

Bohužel už v 80. letech tohoto století, v souvislosti s těžbou černého uhlí a celkovou společenskou situací, kostel natolik zchátral, že hrozila demolice. Za jeho další existenci vděčíme již zesnulému ThDr. Antonínu Huvarovi, faráři farnosti a čestnému papežskému prelátovi, který společně s několika farníky kostel zejména staticky zabezpečil stažením základů. Kostel dostal novou fasádu a střechu, byl vymalován a původní nedostatečná výdřeva, chránící kostel proti důlním vlivům, byla vyměněna. Odstraněna úplně byla až na počátku působení Mgr. Pavla Cieslara, faráře farnosti a děkana karvinského děkanátu, který v letech 2000 – 2005 provedl celkové statické zabezpečení kostela instalací táhel v dalších dvou úrovních. Začal s opravou fasády, dokončil opravu schodiště a kostel z valné části na své náklady vymaloval. V opravách exteriéru kostela – fasády, střechy a okolí – od r. 2005 pokračoval stávající farář a karvinský děkan Mgr. Martin Pastrňák, O. Cr., který rovněž pořídil dva nové zvony do severní věže. Na podzim roku 2012 byly celkové opravy kostela slavnostně dokončeny.

Kulturní památka

Farní kostel Narození Panny Marie se schodištěm a čtyřmi sochami je zapsán na státním seznamu kulturních památek. Jedná se o monumentální pseudogotickou trojlodní stavbu s transeptem a dvouvěžím v průčelí z let 1903 – 1906 s původním gotickým presbytářem z roku 1466. Jde o jednu ze slohově nejčistších novogotických stavebních úprav v kraji a výraznou pohledovou domninantu celého okolí. V interiéru se uplatňují křížové klenby, sloupy nesoucí klenbu hlavní lodi a boční tribuny, jejichž poprsně kryjí slepé arkády s lomenými oblouky. Presbytář z dřívějšího klášterního kostela je nevelký, vysoký, praoúhlý prostor bez oken, s křížovou klenbou se svorníkem a závěrou tvořeným čtyřmi kápěmi.

Ke kostelu na pahorku vede ze Starého náměstí široké boční schodiště, po jehož stranách jsou umístěny čtyři sochy a uprostřed podesty kříž s korpusem Krista. V dolní části proti sobě sv. Benedikt a sv. Josef, v horní sv. Hedvika a sv. Jan Nepomucký. Sochy vznikly zřejmě ve stejné dílně, po dvojicích na zakázku v letech 1863 a 1871.

Kříž s Kristem

kříž s Kristem

Socha sv. Josefa, pěstouna Páně

Kvalitní dílenská práce z roku 1863. Na nízkém hranolovém soklu s datací je umístěn asi 2 m vysoký podstavec, který má boční volutová křídla s reliéfní větévkou květů a na čelní straně v rokajovém rámu motiv hořícího srdce a kříže. Na tomto podstavci je osazena socha světce v životní velikosti: prostovlasý vousatý muž v dlouhém řasnatém rouchu drží v pravé ruce květ lilie, na levé ruce Ježíška, k němuž sklání pootočenou hlavu.

Socha sv. Benedikta, patrona Evropy

sv. Benedikt

Kvalitní dílenská práce z roku 1863. Na stejně utvářeném soklu a podstavci jako u prozěší sochy je osazena figura v životní velikosti: prostovlasý vousatý muž oděný v mnišském šatě pozvedá hlavu k nebi, levou ruku má položenou na hrudi, pravou přidržuje k boku přitisknutou rozevřenou knihu.

Socha sv. Heviky, patronky Ostravsko-opavské diecéze

Kvalitní dílenská práce z roku 1871. Socha světice v životní velikosti na obdobně tvarovaném soklu a podstavci. Podstavec má však na čelní straně reliéfní motiv hořícího srdce a v rámu ze dvou zkřížených ratolestí. Vlastní socha je komponována jako volně stojící postava ženy oděné v plášť, který si přidržuje oběma rukama. Hlavu s korunou kněžny otáčí doleva ke kostelu, stejně jako celé tělo s nakročenou pravou nohou.

Socha sv. Jana Nepomuckého

Kvalitní dílenská práce z roku 1871. Na stejném soklu a podstavci jako protější socha je umístěna socha prostovlasého světce v tradičním kněžském rouchu. Pokleká a stáčí celé tělo vpravo ke kostelu. Pravou rukou drží na hrudi kříž, levou přidržuje k tělu rozevřenou knihu.

Více informací

Na přelomu 12. a 13. století náleželo Orlovsko ke knížecímu majetku. Podle listiny Vladislava Opolského z r. 1268 je zřejmé, že toto území vlastnil opolský kníže. Stejně tak náležel knížeti i kostel, založený podle zmíněné tradice knížetem Měškem opolsko-ratibořským přibližně koncem 70. let 12. století. Tento kostel neměl statut farního, byl dřevěný a stál na místě nynějšího presbytáře.

Legenda o založení kostela

Kníže Měšek nastoupil na svůj knížecí úděl, staral se o hospodářský rozvoj své země, povolával do slabě zalidněné země nové osadníky, kteří zakládali vesnice. Přicházeli také na území dnešní Orlové a nový držitel se asi jmenoval Orel. Tak mohla vzniknout Orlova ves. Tito osadníci zde objevili sůl. Tento objev mohl podnítit knížete Měška, že se vypravil se svou manželkou Ludmilou a s četnou družinou (na hon) do hlubokých lesů a doubrav země těšínské. Po honu odpočíval kníže se svou družinou na skalnatém svahu v těch místech, kde je dnes kostel. Tu se objevil odpočívajícímu mimořádně velký orel, který v kruzích oblétával místo, drže hostii v zobáku, až se snesl k zemi, položil hostii před kněžnu a zmizel. Všichni se tomu divili a viděli v tom vyšší znamení, jelikož kněžna Ludmila porodila ihned syna, pozdějšího knížete Kazimíra. Na památku této události dali kníže s manželkou na tom místě postavit kapli a po vykácení okolního lesa ves, kterou nazvali Orlová. Pověst je vyobrazena na levé straně presbytáře kostela. Podle jiné verze orel držel v zobáku kořist, usedl na větev. Svou kořist nenadále upustil, kněžna se ulekla a porodila syna.

Pověst je vyobrazena na levé straně presbytáře kostela.

Jisté je, že Orlová je stará ves, jejíž počátky sahají do doby Měškovy, snad r. 1173.

Benediktini v Orlové

Naproti Starému Těšínu usadil ke konci své vlády kníže Měšek nebo jeho syn Kazimír (1211-1230) ihned po r. 1211 mnichy benediktiny. Důvody vojenské asi rozhodly o přenesení politické správní moci do Nového Těšína a kníže Kazimír odešel do Nového Těšína (mezi r. 1217 a 1223). Klášterní osada benediktinů podstoupila v těchto letech knížeti Nový Těšín a počalo jednání o náhradu. Náhradou udělil kníže Kazimír benediktinům Orlovou. Papež Řehoř potvrdil tento převod ke kláštěru týneckému listem ze dne 27.12.1227. a znovu dále 26.5.1229, že k týneckému klášteru benediktinů náležejí, mj. i obce Orlová, Doubrava, Lachanty (tj. asi Horní Lutyně), Ostrava.

Orlová byla klášterní farní vsí. Farářem byl jistý Martin, je podepsán jako svědek na listině panenského kláštera ve Staniatkách u Krakova. V té době měla Orlová dřevěný kostel.

Kníže Vladislav (1246-1281), syn Kazimíra, podporoval ve své zbožnosti církev. Vida prý, že se v Orlovské kapli dějí zázraky, že tam putuje rok co rok mnoho poutníků, že tam není pro ně pohodlí, rozhodl 2. května 1268 zřídit v Orlové filiální opatství k Týnci, mniši se zde měli starat o duchovní potřeby lidí, mýcení lesů, vysušování bažin, zakládání dědin a dobývat sůl.

Zakládající listina Orlovského kláštera (zkráceno):

„Ve jméno Otce Amen. My Vladislav… kníže… milostivě obnovujeme / obdarování našich poředků…, jakéž bratrům řádu sv. Benedikta byli učinili ku kapli v Orlové /,… jim dědiny s veškerým příslušenstvím pustili: … a na všech výš jmenovaných, cožkoliv bude příslušného ku knížecímu dvoru, nebo komukoliv jinému, všecko přísežně slušeti bude kostelu výš jmenovanému.“ (Orlovskému)

Dále se zde hovoří, že nikdo nemůže na benediktiny beztrestně žalovati, pod pokutou, která následně bude patřit benediktinům. Následuje osvobození kláštera, opata i bratří od válečné daně na věčné časy a stejná práva opata v knížectví jako u opata týneckého v Krakovském knížectví.

„… Tolikéž aby každý domácí, neb přespolní člověk, přijde-li v den Narození Panny Marie do kláštera (pozn.: tedy i do kostela), ať za pobožností, ať za obchodem, po 30 dní požíval plné svobody…“

„Jen opat týnecký vizituje orlovský klášter a má právo opata orlovského potvrzovati nebo sesazovati, rovněž i bratry kárati.“ (zkráceno)

Podpisy a pečeť z r. 1268

Orlovský klášter se stal útočištěm všech pronásledovaných, ani zločinci nebyli z práva azylu vyloučeni. Klášter nemusel platit (ani poddaní orlovského kláštera) příspěvky na vojenské náklady, jít na vojnu, nemuseli robotovat při opravě zemských hradů a cest. Klášter měl právo dolovat, vyvařovat sůl a prodávat ji. Les pod Orlovou byl vykácen a vzniklá ves na porubaniskách byla nazvána Poremba. Les jižně od Orlové byl kácen pro klášterní potřeby. Pak toto území klášter udělil koncem 13. století Paškovi, který zde založil ves Lazy.

Klášterní kostel

V polovině 15. století vykonával funkci opata mnich Jan III., který nechal postavit nový zděný kostelík.

starý kostel

Byl postaven ve slohu románském, přizpůsobeném poměrům Slezské země. Skládal se z hlavní lodi, jejíž strop byl rovný z klád, pouze část nad hlavním oltářem byla pevná klenba, která byla zachována i při stavbě nového kostela. Po stranách hlavní lodi byly zděné arkády, sahající do poloviční výše bočních zdí. Podlaha byla dlážděná cihlou na plocho, v sakristii byla dusaná z hlíny.

Celá stavba byla zakončena vysokou věží. Její zděná část vyčnívala nepatrně nad střechu, nepříliš vysokou a úměrnou celé stavbě. Zakončená byla dřevěnou kopulí, přecházející v čtyřhrannou lucernu, na jejímž vrcholu byl upevněn kříž. Okolo kostela byl hřbitov, ohrazený zídkou se šindelovou stříškou. Nový kostel byl vysvěcen biskupem Janem z Krakova v den Nanebevzetí Panny Marie, 14. srpna roku 1446.

V konsekrační listině není zmínky o posvěcení hlavního oltáře, což dokazuje, že hlavní oltář zůstal v původním stavu, jak byl ve staré kapli. Obraz na hlavním oltáři, zobrazující Krista, Matku Bolestnou a svatého Jana Křtitele, byl malován neznámým polským mistrem kolem roku 1480. Ve věži byly tři zvony, dva byly ulity v roce 1435 a 1534.

Davy poutníků proudily do tohoto kostela v Orlové, a proto udělil papež roku 1473 stodenní odpustky, které potvrdil biskup Rudolf listem daným dne 24. září 1473 v Opavě.

V letech 1256 – 1542 vykonával funkci hlavy orlovských benediktinů opat Vincenc. Na sklonku své opatské éry v Orlové, 16. dubna 1541, v listině, již připojil ke klášternímu jmění Staromlýnský orlovský rybník, výslovně zdůvodňuje svůj postup slovy: „Hledíce na chudobu kostela kláštera orlovského…“ Příkazem uděleným tímto dokumentem, zavázal poddané z Orlové a ostatních vsí orlovské farnosti pečovat o budovu orlovského kostela z výnosu onoho rybníka.

Podobná místa