Rožmberské renesanční interiéry

Dvořanská světnice

Sál nechal při dokončování renesančních úprav na zámku postavit Petr Vok z Rožmberka, poslední představitel rodu, svým stavitelem Dominikem Cometou z Eckturmu a nechal ho vymalovat českobudějovickým malířem Tomášem Třebochovským na počátku 17. století. Po obvodu světnice je namalováno 32 erbů dvořanů Petra Voka i velký spojený alianční erb Rožmbersko-Švamberský připomínající dloholetou dědičnou dohodu obou rodů. Na malovaných zdech jsou znázorněni medvědi, kteří upozorňují na smyšlenou příbuznost s italským rodem Ursini, stejně jako nápisy ohraničující pobyt Petra Voka na Třeboni.

Jídelna
V tomto sále, vystavěném také za dob posledního Rožmberka a zdobeném zrcadlovou klenbou, se nám připomíná umění stolování a hodování v době renesance, které neslo s sebou zajímavá pravidla i řády, jimiž se šlechta na urozených dvorech musela řídit. Jídelna je vybavena renesančním nábytkem, ale i sadou číší, pohárů i stolovacího nádobí typického pro 17. století. Na zdech visí obrazy představitelů rožmberského rodu, Viléma z Rožmberka, či pověstné Bílé paní – Perchty z Rožmberka. Spatříme zde i portrét císaře Rudolfa II., který velkou měrou ovlivnil životy posledních Rožmberků a portréty renesančních dam.

Fraucimor
Místnosti, které při odchodu z jídelny navštívíme, se v tomto křídle zámku původně nenacházely, nýbrž v druhém křídle zámku, kde dnes již několik let sídlí Státní oblastní archiv. Dodnes jsou zde zachovány původní malby na zdech. I expozice našeho fraucimoru se nacházela až v druhém křídle zámeckého paláce, ve 2. patře, které bylo z velké části věnováno hlavně dvořanům a dvorním dámám na dvoru šlechtice. Vybavení našeho fraucimoru poukazuje na urozenost tehdejších dvorních dam a na jejich zálibu ve chvílích odpočinku, jakou bylo vyšívání či hraní na hudební nástroje.
  
Přípravna
Vybavenost místnosti ukazuje, že se v žádném případě nejedná o žádnou kuchyni, hlavně ne pak černou, která se za dob posledního Rožmberka i Schwarzenbergů, nacházela ve vnějším křídle zámku, v místech, kde je dnes pokladna zámku. Bylo tím docíleno, že výpary z kuchyně nezamořovaly pokoje šlechticů v patrech. Přípravny jídel se většinou nacházely mezi hodovními síněmi a schodištěm, které vedlo ke kuchyni, či sklepu. Jak jistě tušíte, přípravny byly tvořeny pracovními stoly, policemi s nádobím i příborníky.  V této expozici můžete vidět ukázku cínového nádobí, které se používalo až do poloviny 19. století, ale i různých typů džbánů, tzv. holb.
 
Knihovna
Tento prostor, původně chodba, nás uvádí do sběratelské vášně posledního vladaře rožmberského dominia. Tato záliba Petra Voka byla odrazem tradice rodu, ale i obrazem jeho touhy po vzdělání, čímž se lišil od ostatních šlechticů v Evropě. Šlechtické knihovny na rozdíl od rožmberské byly velmi skromné, neboť čítaly něco kolem 15 až 20 knih. Zatímco knihovna Petra Voka, která měla společně s archivem a obrazárnou svou vlastní budovu, ukrývala na Třeboni 10 575 svazků, jak dokládá seznam Václava Březana,  kronikáře posledních Rožmberků. Ač přáním Petra Voka bylo knihovnu po jeho smrti odkázat Gymnáziu v Soběslavi, nikdy se tak nestalo. Knihovna se za Švamberků, dědiců po Rožmbercích, na Třeboni nadále rozrůstala, ale po konfiskaci majetku (1620) se stala součástí Habsburské Rudolfínské sbírky umění, která byla odcizena Švédy na konci Třicetileté války. Naproti skříním, jenž jsou věrnými kopiemi původních knihovnických skříní, které jsou dnes v archivu, visí i obrazy posledních představitelů rožmberského dominia – Viléma a Petra Voka.
 
Kunstkomora
I zde se setkáváme se sběratelskou aktivitou Petra Voka. Původní kunstkomora byla o něco vybavenější a rozsáhlejší. Samotný název se nedá nijak blíže specifikovat, neboť kunstkomora byla odrazem všeho – lidského vědění (scientifica), lidského umění (artificialia) a nekonečné přírodní říše (naturalia). V kunstkomoře jsme v době Petra Voka mohli naleznout sbírku kompasů, navigačních přístrojů, ale i matematické instrumenty (hvězdný glóbus, triangl, hodiny aj.), nebeské sféry, dalekohledy, modely i hračky, stolovací nádobí, růženec z korálů, architektonické makety, voskové plastiky, textil, koberce, skelety zvířat, portréty šlechticů a zajímavostí je i podobizna husitského vojevůdce Jana Žižky, kterou poslední Rožmberk měl ve své komoře. Velký význam byl však vztahován i na manýristické obrazy, ve kterých se prolíná přechod z doby renesance do doby baroka, kdy není jednotný směr, ale ani styl či motiv obrazů, kdy se nám zde prolínají ukázky obyčejného života, ale i biblické a mytologické motivy. Na rozdíl od Rudolfínské sbírky, nebyla rožmberská kunstkomora nikdy přístupná veřejnosti.

Oratoř alchymistů
Tato část prohlídky nás přivádí  zpět do doby Viléma z Rožmberka, kdy na Třeboň pozval asi 30 alchymistů. Mezi nejvýznamnější patřili Dr. John Dee a Edward Kelley, kteří na rozdíl od ostatních alchymistů, kteří pracovali v augustiniánském klášteře, mohli působit přímo na zámku ve věži. Oratoř je vybavena ve smyslu hesla alchymistů: ORA, ORA, ORA, LEGE, LEGE, ET LABORA (nejdříve se modli, potom studuj a až potom pracuj). Vedle obrazů obou alchymistů, kteří měli pro Viléma vytvořit lektvar pro podporu zplození nového Rožmberka, spatříte obraz Alegorie sedmi smrtelných hříchů a cennou sošku Třeboňské piety pocházející z rožmberského špitálku z 2. poloviny 14. století.

Alchymistická laboratoř
Ač alchymie přišla do Evropy příchodem Arabů z Egypta, největšího ohlasu a rozkvětu se dočkala v době renesance poté, co se přiklonila  k farmacii a lékařství právě v době Viléma z Rožmberka a císaře Rudolfa II. Alchymisty na Třeboni měl i Petr Vok. Jemu šlo spíše o přírodní vědy, než o mysticismus.
Laboratoř byla tvořena krbem, pecí uprostřed místnosti, která se používala  pro metalurgické pokusy, přestože svým vzezřením laboratoř  často připomíná černou kuchyni. Neodmyslitelnou součástí laboratoří bylo i velké množství skleněných a hliněných baněk, připomínající hlavy i těla zvířat. Nádobí, ale i vybavení celé místnosti, je různorodé. Kleště, dmychadla, kotlíky, baňky, neboť lektvary a produkty byly většinou jen na bázi pokusů. Proto se velmi často pracovalo s bylinkami, kořením, mlékem, ale i lebkami zvířat.
 
Schodiště
Halapartny zde připomínají poslední chvíle největšího rozkvětu města v roce 1611, kdy umírá na Třeboni Petr Vok. V době svého příchodu na Třeboň v roce 1602 vystavěl v blízkosti zámku i rozsáhlou zbrojnici, jejíž využití se našlo až v roce 1611, při vpádu Passovských rytířů na území Třeboňska. Ti se předtím neúspěšně domáhali u císaře svého žoldu. I když žoldáci město nedobili, vyplatil je poslední Rožmberk stříbrným pokladem místo císaře, čímž zachránil monarchii před ostudou, ale i české země před dalším pleněním Pasovských. Nastolil tak do počátku 30ti leté války dobu pohody a klidu, v níž mohl na Třeboni dne 6. listopadu 1611 vydechnout naposledy a naplnit tak letitou tradici pánů z Růže.