Areál Korunní pevnůstky

Základem Korunní pevnůstky je tzv. korunní hradba. Tuto hradbu tvoří bastion XXIV, dva půlbastiony XXIII a XXV a dvě spojovací kurtiny. Uprostřed jedné z kurtin se nachází vjezdová brána, do níž ústila cesta vedoucí od Michalského výpadu. Ta dále vedla přes deset metrů široký příkop na krytou cestu a odtud na vnější obrannou linii pevnosti, na tzv. Envelopu (dnešní třída 17. listopadu).

Korunní hradba je mohutný zemní val, jehož vnější cihelná obkladná zeď (eskarpa) dosahuje výšky 4,7 metru. V případě ohrožení pevnosti měla být na valu rozmístěna děla. V roce 1866, kdy se olomoucká pevnost připravovala na pruský útok, jich zde bylo osm. O deset let později byla dotace děl zvýšena na 15, přičemž sedm z nich mělo být osazeno na bastionu č. 24.

Uvnitř areálu Korunní pevnůstky byla též vystavěna vojenská strážnice a válečná prachárna, později doplňovaných o další skladovacích prostory dělostřeleckého materiálu. Z těchto staveb se dodnes zachovala nedávno rekostruovaná prachárna, kde místní občanské sdružení provozuje Muzeum Olomoucké pevnosti.

Část Korunní pevnůstky se postupně proměnila v parkový areál s tzv. Botanickou zahradou a zahradami národů. Na části korunní hradby bylo založeno velké alpinum, v jejím předpolí pak rozsáhlé rozárium.

Od roku 2008 občanské sdružení Muzeum olomoucké pevnosti, které intenzivně pracuje na její památkové obnově.

V Korunní pevnůstce vzniká oddechový areál určený široké veřejnosti - mj. například muzeum o historii olomoucké pevnosti, venkovní model olomouckého opevnění, amfiteátr, interaktivní centrum pro popularizaci věd Pevnost poznání, herní zóny - bude sloužit jako zdroj oddechu a zábavy.

Základem Korunní pevnůstky je tzv. korunní hradba, vystavěná v letech 1754–1756.

Uvnitř areálu Korunní pevnůstky byla ještě v 18. století vystavěna vojenská strážnice a válečná prachárna, na jejíž dřevěné vestavbě můžeme zhlédnout vyrytou dataci z roku 1756.

V polovině 50. let 19. století trpěla olomoucká pevnost nedostatkem skladovacích prostor pro dělostřelecký materiál. Pevnostní inženýři proto vypracovali projekt velkého dělostřeleckého skladiště a začali přemýšlet, kam by bylo nejvhodnější ho umístit. Nakonec se rozhodli pro areál Korunní pevnůstky, kde bylo také v letech 1855–1857 vybudováno. Dodejme ještě, že na jeho výstavbu bylo použito více než 220 000 cihel. Areál Korunní pevnůstky byl později doplněn ještě o jeden menší dělostřelecký sklad.

Během 19. století se uvažovalo o celkové přestavbě Korunní pevnůstky. Již ve 40. letech 19. století vznikaly projekty na kompletní kasematování korunní hradby. V bastionu, v obou půlbastionech i v kurtinách měly vzniknout ubytovací prostory (kasematy) pro 2000 vojáků, čímž měl být eliminován tíživý nedostatek ubytovacích kapacit v celé pevnosti. Neúměrně vysoké náklady na přestavbu korunní hradby však realizaci tohoto projektu odsunovaly. V 50. letech 19. století pak bylo na budování kasemat v korunní hradbě rezignováno a začalo se uvažovat o její celkové demolici. Na místě korunní hradby měl být vystavěn nový mohutný kasárenský objekt opatřený 114 děly, který měl sloužit k ubytování až 3250 mužů. Vzhledem k nedostatku financí však zůstal tento projekt pouze na papíře.

Úvahy o jakékoliv přestavbě korunní hradby definitivně ustaly v 60. letech 19. století. Areál Korunní pevnůstky byl poté využíván také k jiným než vojenským účelům. Část prostoru Korunní pevnůstky byla adaptována na zahradu, cesta v jejím areálu byla osázena stromy a po zrušení pevnostního statutu města zde Olomoučané dokonce sušili prádlo. Armáda využívala pouze oba dělostřelecké sklady, válečnou prachárnu a strážnici.

Největší proměny doznala Korunní pevnůstka ve druhé polovině 20. století. Od konce 60. let se totiž o její areál dělila armáda spolu s Florou Olomouc. Část Korunní pevnůstky se postupně proměnila v parkový areál s tzv. Botanickou zahradou a zahradami národů. Na části korunní hradby bylo založeno velké alpinum, v jejím předpolí pak rozsáhlé rozárium.

Část pevnůstky využívaná armádou měla ještě dvakrát změnit svého majitele. Na konci 20. století se stalo jejím novým vlastníkem město Olomouc a od roku 2008 občanské sdružení Muzeum olomoucké pevnosti, které intenzivně pracuje na její památkové obnově.