Zdeněk Dítě se narodil 19. listopadu 1920 v Praze. Vystudoval reálné gymnázium v Praze 9, absolvoval abiturientský kurz na obchodní akademii a stal se účetním. K divadlu ho vlastně přivedl jeho koníček, rád fotografoval herce. Za nacistické okupace studoval soukromě herectví u Loly Skrbkové a líčení u Miloše Lišky. Roku 1941 poprvé vystupoval v umělecké skupině Ruch. Vedle zaměstnání hrál v letech
Zdeněk Dítě se narodil 19. listopadu 1920 v Praze. Vystudoval reálné gymnázium v Praze 9, absolvoval abiturientský kurz na obchodní akademii a stal se účetním. K divadlu ho vlastně přivedl jeho koníček, rád fotografoval herce. Za nacistické okupace studoval soukromě herectví u Loly Skrbkové a líčení u Miloše Lišky. Roku 1941 poprvé vystupoval v umělecké skupině Ruch. Vedle zaměstnání hrál v letech 1943 – 1944 v pražském Větrníku. Poté vystupoval ve Vinohradském divadle (1944 – 1945), divadle E. F. Buriana D 46 (1945 – 1946), opět ve Vinohradském divadle (1946 – 1958) a nakonec v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (1958 – do odchodu do důchodu v roce 1981). Hrál zde však až do 1989.Na jevištích se Dítě postupně přehrál z rolí mladých hrdinů a temperamentních mladíků („Romeo a Julie“, „Limonádový Joe“, „Láska, vzdor a smrt“ či „Máj“) do rolí zralých mužů a uhlazených pánů („Sen noci svatojánské“, „Višňový sad“, „Někdo zvoní“, „Dva na koni, jeden na oslu“ a další). Vynikal zejména v konverzačních hrách, kde se uplatnila jeho statná postava a uhlazený obličej. Jeho herectví tkvělo ve vytříbrném projevu, uhlazeném a vybraném chování, v perfektní výslovnosti a skvělé mimice.Ve filmu začínal jako komparsista a později si ho všiml režisér Miroslav Cikána obsadil ho do hlavní role v nikdy nedokončeném filmu PŘEDTUCHA (1944). O rok později vytvořil svoji první opravdickou roli vzpurného a zhýčkaného knížete Roberta ve Fričově komedii PRSTÝNEK (1945). V těchto filmech, a ve filmu POLIBEK ZE STADIONU, se objevil po boku své divadelní kolegyně Jany Dítětové v milovnických dvojicích. Díky tomu si diváci chybně mysleli, že jsou oba umělci v příbuzenském vztahu (bratr a sestra či muž a žena). Byla to však jen náhodná shoda jmen.V dalších letech schematicky vytvářel různé role mladých hrdinů (často to byli kriminalisté nebo vojáci) ve významných filmech, ale i v podprůměrných snímcích té doby: tovaryš ve Vávrově ROZINĚ SEBRANCI (1945), Jan Tomek v Cikánově dramatu HRDINOVÉ MLČÍ (1946), Mirek ve VELKÉ PŘÍLEŽITOSTI, Mikovec v Krškově dramatu REVOLUČNÍ ROK 1848, šlechetný houslista Pavel Sedloň ve Fričově parodii PYTLÁKOVA SCHOVANKA ANEB ŠLECHETNÝ MILIONÁŘ (všechny 1949), Benda v TRESTNÉM ÚZEMÍ, student Křepelka v Radokově DIVOTVORNÉM KLOBOUKU (1952), zahradník v Zemanově pohádce BYL JEDNOU JEDEN KRÁL... (1954), básník Hálek v dalším Krškově filmu Z MÉHO ŽIVOTA, Vaněček v TANKOVÉ BRIGÁDĚ (oba 1955) či Ondřej Rýdl ve HŘE O ŽIVOT (1956).V pozdějším věku vytvářel různé charaktery vážených pánů (ZABIL JSEM EINSTEINA, PÁNOVÉ, LEKCE, CO JE DOMA, TO SE POČÍTÁ, PÁNOVÉ...), ředitelů (SVĚTÁCI, DÍVKA NA KOŠTĚTI, ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA, JEN HO NECHTE, AŤ SE BOJÍ, JÁ TO TEDY BERU, ŠÉFE!, PÁTEK NENÍ SVÁTEK, V PODSTATĚ JSEM NORMÁLNÍ, PŘÍŠTĚ BUDEME CHYTŘEJŠÍ, STAROUŠKU...!, LUCIE, POSTRACH ULICE), funkcionářů (KOMEDIE S KLIKOU, BOŽSKÁ EMA, SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ), číšníků (POLOČAS ŠTĚSTÍ), důstojníků (UKRADENÁ VZDUCHOLOĎ, OSVOBOZENÍ PRAHY, HONZA MÁLEM KRÁLEM) nebo policistů (SMRT ČERNÉHO KRÁLE, VÝSTŘELY V MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ). Naposledy si zahrál roli starosty v již zmíněném snímku SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1986).Zdeněk Dítě hojně účinkoval v rozhlase, dabingu a televizi (kde dokonce v počátcích působil půl roku jako hlasatel), kde účinkoval v zábavných pořadech (BABIČČINA KRABIČKA, HUMORIÁDY FELIXE HOLZMANNA) a vytvořil řadu rolí v TV filmech (SEDM ŽEN ALFONSE KARÁSKA, DĚKUJU, PANE PROFESORE, ÚTĚK ZE SERIÁLU, NÁHRDELNÍK) a seriálech (RODINA BLÁHOVA, SŇATKY Z ROZUMU, HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA, BAMBINOT, GAGMAN, DYNASTIE NOVÁKŮ, PŘÍPAD PRO ZVLÁŠTNÍ SKUPINU).Na začátku devadesátých let se stáhl do ústraní. Ke konci života žil v úplné chudobě, bez finančních prostředků, v osamění a bez nikoho, kdo by mu mohl pomoci. Nakonec zemřel v léčebně pro dlouhodobě nemocné v Kralupech nad Vltavou 11. prosince 2001 ve věku osmdesáti jedna let. Je pohřben na vyšehradském hřbitově – ve společném hrobě s Vlastou Fabiánovou, Ljubou Hermanovou, Karlem Vlachem, Zuzanou Navarovou, Dagmar Sedláčkovou a dalšími...(zdroj: CSFD.cz, autor: Jarda "krib" Lopour)