Tleskač

Zdroj: http://www.tleskac.cz/ Ideologický vznik skupiny se datuje k 1. 1. 2000 pět minut po půlnoci. Na pódiu plzeňského hudebního klubu Divadlo Pod lampou před několika okamžiky dohrála kultovní punková skupina Požár mlýna a právě její tři členové, baskytarista Jirka „Frigo” Sýkora, bubeník Petr „Bejdžán” Bejlek a zpěvák Míra „Prasopes” Cisler, si na baru připíjejí na nové tisíciletí a při této příležitosti zakládají, zatím pouze teoreticky, skupinu, která by podle představ zakládajících měla hrát ska. Pouze z lásky k této muzice, kterou tak pěkně všichni tři trpěli. Od představ k realizaci tohoto pošetilého nápadu utekl půlrok a na podzim roku 2000 začaly první nesmělé zkoušky tělesa, které o hraní na druhou dobu nemělo ani tušení. S o to větším nadšením se výše zmíněná trojice, doplněná o kytaristu Jirku Kyliše, tenorsaxofonistu Štěpána Slezáčka, pozounistu Michala Sloupa a klávesistu Honzu Mráze, pustila do sehrávání a studování několika převzatých písní, aby zjistila, jakže se to vlastně hraje. To, že cesta nebude dlážděna hlavami klasiků tohoto žánru bylo jasné od počátku. Dalo se to vytušit z životního postoje Tleskačova zakladatelů a jisto bylo při prvních vlastních písních, které tematicky nepříliš zapadaly do jamajské škatule a navíc byly dosti podpořené neumětelstvím členů souboru. Všechno je ale překonatelné, stejně jako zkušební podmínky, ve kterých tyto písně vznikaly a zoufalý nedostatek muzikantů, kteří měli vyztužit páteř a přibarvit, zatím, dosti šedivý náčrt budoucího obrazu kapely. Záhy se k lopotě zúčastněných přidává altsaxofonista Pavel Halík a mladičká, teprve patnáctiletá, zpěvačka Olinka Konopíková, která se jen těžko srovnávala s mužskou přesilou a občasnými vulgarismy v textech obsaženými. Po desetiměsíčních útrapách se vyčerpaným muzikantům narodilo přenošené dítě v podobě prvního koncertu. Kde jinde než v Divadle Pod lampou, a to pro 200 (!) občanů. Inu, nikterak se to dlouho dopředu netajilo a každý z členů má dost známých. Aspoň v tom je výhoda vícehlavých souborů. V létě se, konečně, kapela zakulacuje na deset perzón a přichází poslední posila, trumpetista Karel Kolesa. Začíná se koncertovat čím dál častěji, čím dále od rodné hroudy, úroveň hudebních výkonů prudce stoupá a převzatá tvorba je pouze drobnou ingrediencí. V zimě roku 2002 se loučí kytarista Jirka Kyliš a předává „žezlo” strakonické posile Vladimíru Barešovi. V tomto složení je odehrán pro kapelu zásadní koncert na Litoměřickém kořenu v létě 2003, kde byl soubor lapen do sítí hudebního vydavatelství Black Point a pod jeho křídly na jaře 2004 vydává své debutové album Ska z Česka. Název tohoto alba naprosto přesně vystihuje styl, který těleso produkuje. Po dokončení desky odchází od skupiny „právěvystudovaný” zubař a tenorsaxofonista Štěpán Slezáček, by se věnoval dentistickému řemeslu. Ovšem v kurzu jsou právě rovnátka a „rovnátkářů” jako šafránu. Snad je dílem osudu, že oboru se vyučuje právě v Plzni, a tak je možné, že kapela mezi sebou staronového člena brzy přivítá... A skutečně se stalo, co naznačil předcházející odstavec. Na sklonku roku 2005 se tenorsaxofondentista navrací, hlavně proto, aby způsobil komplikace s dopravováním se na místa koncertů v devítimístném a s rozmyslemsepohybujícím voze, a také proto, aby doplnil chybějící článek tanečně-dechové sekce při přípravě nového CD. V roce následujícím, konkrétně závěrem srpna dochází v každém větším městě naší pohádkové zahrádky k bujarým, emocionálně laděným několikadenním oslavám ku příležitosti třístého koncertu kapely. S otřením posledních slz dojetí a s notnou dávkou entuziasmu a píle zavírají se jednotliví členové kapely do studia, by zaznamenali všechny nové nápady, které se zrodily v jejich hlavách za předchozí dvouletku. S přispěním kvalitního týmu tamních soundesignérů a jiných a jiných okolností, o kterých zde nemá smysl se podrobněji rozepisovat, získávají ony nápady boubelatějších a konkrétnějších obrysů… Datum narození: 20. 11. 2006, míry: 14x12 cm / 105 g, jméno: Na předměstí Bory. Ano, tak tímto názvem se honosí druhé CD kapely. CD nepříliš významné délkou záznamu, o to však významnější obsahem, ze kterého vás naplno zasáhne jeho génius loci. A jak čas běží, zároveň ukazuje, že zasažených přibývá stejným tempem, jako zářezů na pažbě Tleskačově, co se počtu koncertů týká. Ona četnost veřejných vystoupení není dána ústupem prodejnosti hudebních nosičů, jež zasáhla nejen Wall Street a přilehlé uličky až ke Klatovské třídě. Ale pracovitost Ferdy Mravence a Dušínův poctivý přístup k věci je kombinací, která je jednotlivým součástkám kapely nejbližší. Ovšem nic netrvá věčně. Stejně jako končí dívčina nevinnost, končí činnost výše zmiňovaného tenorsaxofonisty Štěpána Slezáčka deflorací jeho hudební duše nástrojem z nejpevnějších, a tím je touha stát se respektovaným doktorem, neb těch, kteří jsou k smíchu, tady máme dost. Štěpánův vyšlapaný chodníček, vinoucí se po sedm let podél toho Tleskačova, náhle uhnul do prostředí s vůní rajského plynu, bzukotu zubních vrtaček a všudypřítomného amalgámu. Po vypsání konkurzu na uvolněné místo se přihlašuje několik hudebních veličin, které ovšem, dle rozhodnutí výběrové komise, zastiňuje ve všech ohledech šikovný a hlavně mladý, tudíž ohebný a tvárný Patrik Havlán. Tato chrástecká akvizice našeho souboru se znamenitě uvedla hned při prvním veřejném vystoupení s kapelou tím, že na ono vystoupení zapomněla dorazit. Vypadá to, že hodnotou svého paměťového kvocientu bez problémů zapadne do řady již zasloužilých členů orchestru. Jak to bude s ostatními dispozicemi ukáže čas, neb cesta je dlouhá, trnitá a mnohdy vysilující. Nicméně je vždy odměnou, když kapela dorazí k nějakému horizontu, který má cestou daleko před sebou. K takovému, v podobě pětistého koncertu, se právě blíží. Jestli se za tímto vrcholem vypíná další, je-li to potom dlouho rovně, či cesta prudce klesá, ukáže až dobytí onoho magického místa. No jo, dobyješ „s jazykem na vestě” a místo zadostiučinění v podobě stánku s McDonaldem nebo aspoň základní občerstvovací stanice se za horizontem hrbaté pětistovky zjeví cesta klikatá a o něco zarostlejší, byť by to v těchto výškách již málokdo čekal. Především otrlí Pražáci už si drahnou dobu říkají: „to nedají, to nemůžou vydržet, za chvíli je máme…” A skutečně ve středních výškách členka výpravy Olga nachází snad to pravé zalíbení, či snad došla na dno svých sil, nicméně se uchyluje k bivakování a se slovy: „dál nejdu!” odhazuje zběsile břímě k zemi a rozbíjí záchytný tábor. Náhrada se nachází celkem promptně, a to i přes prvotní nedůvěru vedoucího výpravy. Bodéť ne, když potenciální zastupitelka se jevila toliko mdle až nedomrle. Ještěže dal „parťák” na slova jednoho ze členů „rady starších” a jal se pomoci navléknout na mladá bedra břemeno pohozené kdesi u budujícího se záchytného tábora. Břemeno na bedra Karolíny Jägerové. Břemeno na bedra mladá, plná síly, byť břemeno o mnoho těžší, než by se na první pohled zdálo. Inu zdálo se leccos. Ale nezdálo se, že po pár krocích kytaristovi Vláďovi Barešovi praskne puchýř na pravé noze a bubeníka Petra Bejlka začnou sužovat farmářovy plíce, neb jak známo hygiena v těchto podmínkách nebývá prioritní záležitostí. Oba výše zmiňovaní se z objektivních příčin vrací do nově zbudovaného záchytného tábora a veškeré horské božstvo spolu s otrlými Pražáky si mne své mozolůprosté ruce. Leč marně a víceméně zoufale. O oba uvolněné posty je totiž náhle velký zájem mezi šerpy. Ten nejstatečnější, nejsilnější a nejkrásnější, Honza Ženíšek, následuje stopu prasklých puchýřů a na své věrné kytaře Ilči (byť je to hřebec) žene stádo kupředu. Místa udavače, myšleno udavače tempa, a to nejen výstupu, se jal kdesevzaltusevzalý Ondra Žižka, prokazatelně přímý potomek kontroverzně slavného prapraprapra…předka, jenž už kdysi udával tempo minimálně celé střední Evropě a podle jehož dochovaných záznamů se učili dirigovat i takové veličiny jako Gustav Brom nebo Václav Zahradník, Boží bojovníci nedávno minulé doby showbusinessu. Střez se, Adrásteio, i ty, otrlý Pražáku! Partička se otřepala, ba co víc, má na dosah další horizont. Nejen, že právě teď, v červnu léta Páně 2011, putuje po všech čertech již celou dekádu, taktéž si vyřezává do již výše zmiňované pažby další rýhu v podobě třetího řadového alba s názvem Never Die Songs. Ale to nic neznamená! (zdroj: T-Music)