„Žádné zástupy dívek nikdy nekopírovaly mé účesy nebo způsob mého projevu, jak se oblékám. Nikdy jsem proto netrpěla stresem z toho, že jsem nějaká ikona nebo že tvořím image.. že jsem snad něco na způsob písničky, která je navždy spojena s konkrétním momentem něčího mládí.“Francouzská herečka Signoretová, rodným jménem Simone-Henriette-Charlotte Kaminker se narodila v německém Wiesbadenu rodičům
„Žádné zástupy dívek nikdy nekopírovaly mé účesy nebo způsob mého projevu, jak se oblékám. Nikdy jsem proto netrpěla stresem z toho, že jsem nějaká ikona nebo že tvořím image.. že jsem snad něco na způsob písničky, která je navždy spojena s konkrétním momentem něčího mládí.“Francouzská herečka Signoretová, rodným jménem Simone-Henriette-Charlotte Kaminker se narodila v německém Wiesbadenu rodičům André a Georgette Kaminkerovým. Měla dva mladší bratry, Alaina a Jean-Pierra. Otec, francouzský Žid a jazykovědec, který později pracoval pro OSN byl původem Polák a s rodinou se odstěhoval do Neuilly-sur-Seine na přepychové předměstí Paříže. Signoretová vyrůstala v pařížském intelektuálním prostředí, studovala angličtinu a získala osvědčení k učitelské práci. Byla schopná hovořit francouzsky, anglicky i německy. Vyučovala angličtinu a latinu, pracovala jednu dobu i jako písařka pro francouzský kolaborační tisk (La Nouveau Temps).Během okupace navázala úzké styky se skupinou spisovatelů a herců, kteří se scházeli v Café de Flore ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés. V té době se u ní také rozvinul zájem o herectví - povzbuzována byla i svými přáteli a milencem, Danielem Gélinem. V roce 1942 se začala objevovat v menších úlohách. I jako statistka ale vydělávala tolik, že mohla podporovat svou matku i bratry (otec se totiž roku 1940 přidal v Anglii k De Gaullovi). Točila ovšem bez oficiálního povolení a ve snaze skrýt svoje kořeny a vyhnout se otázkám nacistů převzala pro film dívčí jméno své matky.Smyslné rysy a rázná povaha ji předurčily mj. k poměrně frekventním rolím prostitutek (jednou se objevila v Playboyi, byla od pasu nahá a v objetí s Robertem Mitchumem..). Pozornost na sebe přitáhla v dramatu REJ (1950), který byl brzy v New Yorku zakázán jako nemravný (ve filmu hrál i Gérard Philipe). Za ztvárnění jiné prostitutky, v Beckerově romantickém krimi CASQUE D´OR (1951), získala bouřlivé ovace včetně ceny Britské Filmové Akademie. V 50. letech se objevila v mnoha pozoruhodných francouzských filmech, jako byly například THÉRÉSE RAQUIN (1953), režírovaném Marcelem Carné, v mysteriózním thrilleru ĎÁBELSKÉ ŽENY (1954) a s Montandem v historickém dramatu ČARODĚJKY ZE SALEMU (1956) podle románu The Crucible Arthura Millera.V roce 1958 natočila v Anglii drama MÍSTO NAHOŘE (1959). Z její Alice Aisgillové, nešťastné manželky, která věří, že konečně nalezla tu pravou lásku, vyzařuje vášeň ve všech scénách, nejenom těch postelových. Role ji přinesla celou řadu cen: hlavní „ženskou“ z festivalu v Cannes i Oskara pro „Nejlepší herečku v hlavní roli“. Do roku 1997 byla mimochodem jedinou francouzskou herečkou, která se mohla chlubit Oskarem (Juliette Binoche ho získala za vedlejší roli ve filmu ANGLICKÝ PACIENT) a první ženou vůbec, která tuto cenu obdržela za zahraniční film. Získala i ceny Emmy, BAFTA a Césara.„V člověku je určitá skulinka, která se s ´úspěchem´ nemění (řekla po uvedení „Dedee d'Anvers“) a stále se nezměnila. Řeknu si: Tentokrát to fungovalo. Předvedla jsem jim to. Uvěřili, že jsem toho schopna. Ale jednoho dne ten podfuk odhalí. Zjistí, že jsem pouhý amatér.“Signoretová i její druhý manžel, Yves Montand, nedostali v 50. letech americká víza; jejich progresivní politické aktivity nešly dohromady s ultrakonzervativní atmosférou McCarthyovy éry. Víza dostali až v roce 1960 a tak mohl Montand, jako zpěvák, vystupovat v New Yorku a San Francisku. V březnu téhož roku Signoretová převzala v Los Angeles Oskara a Montand pak účinkoval po boku Marilyn Monroe, Gene Kellyho a Binga Crosbyho v Cukorově romantické komedii-muzikálu POJĎ, BUDEME SE MILOVAT (1960) - výzva z názvu filmu byla údajně Montandem vyslyšena i v reálném životě.Další nabídky z Hollywoodu Simone odmítla a pracovně pokračovala ve Francii a Anglii. Po boku Laurence Oliviera hrála například v TERM OF TRIAL (1962). Do Ameriky se vrátila až k natočení hvězdného dramatu LOĎ BLÁZNŮ (1965), který ji přinesl další oskarovou nominaci (role hraběnky se zhostila pro ni typickým způsobem) a před návratem do Francie se objevila ještě v nekolika hollywoodských produkcích.Jedinkrát si zahrála v Shakespearovi, a sice Lady Macbeth po boku Aleca Guinnesse v londýnském Royal Court Theatre v roce 1966 – tento pokus se však neukázal jako šťasný, některé kritiky byly kruté, jedna dokonce označila její angličtinu za „nemožně galskou“. V pozdních letech se také poukazovalo na její narůstající proporce a na to, že se přestala starat o svůj vzhled.. Signoretová, která si nikdy na nějaký ten šarm nepotrpěla, tyto výpady ignorovala („Zestárla jsem způsobem, kterým stárnou obyčejné ženy“) a dál tvořila propracované charaktery. Nadšení vyvolalo ztvárnění unavené madam (Madame Rosa) v LA VIE DEVANT SOI (1977) i postava svobodné sestry, která se prostřednictvím anonymní korespondence nevědomky zamiluje do svého ochrnutého bratra v I SENT A LETTER TO MY LOVE (1980).Její memoáry - Nostalgia Isn't What It Used To Be - byly publikovány v roce 1978. Napsala také novelu, Adieu Volodya, o skupině židovských imigrantů z Ukrajiny a Ruska a jejich dětech u pařížského divadla a filmu v letech 1926-1945. Kniha vyšla v roce její smrti (1985). Poprvé byla Signoretová provdaná za filmaře Yves Allégreta (1944-1949), se kterým měla dceru Catherine Allégret, pozdější herečku. V roce 1950 si pak vzala již zmíněného francouzského zpěváka a herce Yves Montanda a manželství jim vydrželo až do její smrti. Zemřela na rakovinu slinivky ve francouzském Auteuil-Anthouillet; pohřbena je na známém pařížském hřbitově P?re Lachaise (Montand vedle ní). Nejen filatelisty může zajímat, že se v roce 1998 objevila na francouzské poštovní známce.(zdroj: CSFD.cz, autor: Marek "džanik" Janík)