Otomar Krejča st.

Legenda českého divadla, režisér, herec a divadelní ředitel Otomar Krejča, pocházel ze Skrýšova u Pelhřimova, kde strávil léta dětství a dospívání v chudých poměrech. V Pelhřimově studoval na gymnáziu a v této době se začal angažovat v divadle, nejen jako ochotnický herec, ale i svými příspěvky do studentského časopisu. Po maturitě měl na přání rodičů nastoupit úřednickou dráhu, ale láska k divadlu jej přivedla do kočovné společnosti Rudolfa Nádhery, v níž působil jeden rok (1940-1941). Celý herecký soubor Nádherovy společnosti byl v roce 1941 angažován do Horáckého divadla v Třebíči. Ani tady ale Krejča nepobyl dlouho a již v roce 1942 odešel do Kladna, kde hrál v Městském divadle, poslední léta války pak strávil v Praze v Nezávislém divadle (1943-1944).Umělecký vývoj Krejčovy osobnosti ovlivnili po válce významní představitelé divadla jako E. F. Burian nebo Jiří Frejka. Po roce 1945 hrál Krejča v Burianově divadle D 46 (1945-1946), pak přešel do Vinhradského divadla, kde setrval pět let (1946-1951). Kromě výrazných hereckých úkolů (Macbeth, Tři sestry, Svatá Jana, Večer tříkrálový) byl také poprvé pověřen divadelní režií (Falešná mince). Vedle cenných zkušeností hereckých pod vedením významných režisérů se Krejča věnoval systematicky i teorii a na filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval divadelní vědu (1949).Patnáct plodných let naplněných významnými uměleckými počiny strávil Otomar Krejča na scéně Národního divadla. Původně sem byl angažován jako herec (od roku 1951), následně byl šéfem činohry (1956-1961). Vystoupil v řadě inscenací domácího i zahraničního repertoáru, jako režisér se uplatnil poprvé s hrou Ideální manžel (1953). Další klasické předlohy pak realizoval především s důrazem na soudobé společenské myšlení (Drahomíra, Strakonický dudák, Romeo a Julie), režíroval také moderní české hry (Srpnová neděle, Majitelé klíčů). K pohostinským režiím byl zván i do mimopražských divadel, pracoval například v Olomouci nebo v Bratislavě. V roce 1961 rezignoval na post šéfa činohry na protest proti personální politice Národního divadla, což se následně projevilo i na jeho stagnaci v práci na naší první scéně.V polovině šedesátých let nenašel Krejča u vedení Národního divadla pochopení pro své další umělecké záměry, v roce 1965 proto založil vlastní scénu, slavné Divadlo Za branou. V Národním divadle nicméně zatím setrval v zaměstnaneckém svazku a v roce 1966 si vzal neplacenou tříletou dovolenou. Divadlo Za branou se pod jeho vedením vyprofilovalo v jednu z předních scén v tehdejším Československu, osobnostmi byli především herci Jan Tříska a Marie Tomášová (Krejčova manželka), jeho jevištěm prošla také řada dalších umělců, kteří dodnes na své působení tady rádi vzpomínají. Kromě uvádění her dramatika Josefa Topola se Krejča soustředil na režii her A. P. Čechova (Tři sestry, Racek). Již v šedesátých letech pohostinsky režíroval také v zahraničí, několikrát v Belgii, Rakousku nebo Německu, ale i například na Kubě. V letech 1965-1969 byl Krejča předsedou Svazu českých divadelních umělců.Po okupaci Československa v roce 1968 podepsal Otomar Krejča petici 2000 slov a následkem toho byl v roce 1970 vyloučen z Komunistické strany. To se také zásadně odrazilo na jeho další práci a Divadlo Za branou bylo v roce 1972 zrušeno na základě podružných administrativních záminek. V letech 1973-1975 byl Krejča režisérem v pražském Divadle S. K. Neumanna (například inscenace Rodinná slavnost), neustálé pronásledování ze strany normalizačního režimu nakonec vyústilo v zákaz činnosti v Československu. Krejča tedy odešel do zahraničí a jako divadelní režisér se začal prosazovat v zahraničí. Pracoval především v Německu a Rakousku, režíroval ale také ve Francii, Itálii a dalších italských zemích, stěžejní pozici měl jako ředitel Městského divadla v Düsseldorfu.Do Československa se vrátil až po roce 1989 a s nadšením vybudoval obnovené Divadlo Za branou II., které následně uvedlo hry jako Obři z hor nebo Nemožný člověk, znovu se Krejča vrátil i k Čechovovi (Višňový sad). Jiné než politické důvody nakonec ale vedly i k zániku této scény a v roce 1994 bylo Divadlo Za branou II. zrušeno. K režijní práci byl pak Krejča po dlouhých letech přizván do Národního divadla, kde v roce 1997 realizoval Fausta.Otomar Krejča zůstává především významnou osobností divadla, zanedbatelný ale není ani jeho přínos filmu. Na svém kontě má přes čtyřicet filmových rolí, debutoval nevelkou postavou detektiva ve filmu TŘINÁCTÝ REVÍR (1946), koncem čtyřicátých let se začal prosazovat většími i hlavními rolemi, hrál příkladné hrdiny i nesympatické záporné postavy, exceloval především v nejednoznačných charakterech na hranici obou pólů. Je pochopitelné, že jestliže Krejčova filmová kariéra vrcholila v padesátých letech, nevyhnul se účasti v řadě titulů poplatných době svého vzniku. V režii Václava Kubáska ztvárnil kladné mladé hrdiny ve filmech ŽELEZNÝ DĚDEK (1948) nebo DVA OHNĚ (1949). Dvě historické osobnosti zosobnil po boku Antonie Hegerlikové ve filmech VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI (1950) a VELKÉ DOBRODRUŽSTVÍ (1952). Z několikeré spolupráce s režisérem Otakarem Vávrou stojí za zmínku psychologické drama OBČAN BRYCH (1958).Filmografie Otomara Krejči padesátých let zahrnuje jeho četná vystoupení v postavách vysokoškolsky vzdělaných mužů nebo vysokých úředníků. Z takových postav můžeme připomenout úlohu ministra v dodnes známé hudební komedii HUDBA Z MARSU (1955). Z dalších titulů, které z dobové produkce vynikají, je na místě připomenout dva filmy z roku 1960. V okupačním dramatu VYŠŠÍ PRINCIP (1960) hrál ustrašeného advokáta Skálu, podobnou úlohu slabošského manžela ztvárnil ve filmu SRPNOVÁ NEDĚLE (1960). Zcela neobvyklé postavení v jeho filmové práci má postava kasaře Laštovky v kriminální komedii MEZI NÁMI ZLODĚJI (1963). Význam i počet rolí v šedesátých letech začal nabírat sestupnou tendenci a jeho poslední rolí byla postava Emila Fencla v detektivce ČTYŘI V KRUHU (1967), kde hrál po boku Jana Třísky a také své manželky Marie Tomášové. Aktivity především v divadle pak vedly k tomu, že na další filmové nabídky již nereflektoval.Uměleckou dráhu Otomara Krejči lemuje řada ocenění, jimiž lze kromě práce doložit význam jeho osobnosti v české kultuře. V letech 1951 a 1968 obdržel za svou divadelní práci Státní cenu, mezitím v roce 1958 získal titul Zasloužilého umělce. V roce 1969 byl v Rakousku vyznamenán Kainzovou medailí, jeho práce v zahraničí v 70. letech mu vynesla ocenění v podobě francouzského Řádu umění a literatury (Ordre des Arts et des Lettres, 1978) a italské Pirandelliho ceny (Pirandelli Prize, 1978). V roce 1998 převzal z rukou prezidenta České republiky Medaili za zásluhy I. stupně, dále získal Cenu Českého literárního fondu za divadelní tvorbu (2000), téhož roku byl vyznamenán Zvláštní cenou Thálie (2000). Od ministerstva kultury České republiky obdržel v roce 2004 Cenu za zásadní přínos české divadelní kultuře a nakonec Čestnou plaketu prezidenta republiky (2006). Mezitím byl znovu oceněn i v zahraničí a v roce 1999 mu byla v Rusku udělena Stanislavského cena za významný přínos k rozvoji světového divadla.Otomar Krejča zemřel krátce před svými 88. narozeninami 6. listopadu 2009. Jeho manželkou byla významná divadelní herečka Marie Tomášová (*1929).(zdroj: CSFD.cz, autor: Pavel "argenson" Vlach)