Kira Muratova je pokládána za jednu z nejvýznamnějších světových režisérek dneška, její rapsodické sondy do současného života na Ukrajině vynikají smyslem pro absurditu a černým humorem, na druhou stranu je Muratova schopna drásavých analýz lidského neštěstí a zbabělosti. Muratova stylově s oblibou střídá scény divoké, neústrojné či esteticky ošklivé, natočené nezřídka na hraně toho, co je pokládá
Kira Muratova je pokládána za jednu z nejvýznamnějších světových režisérek dneška, její rapsodické sondy do současného života na Ukrajině vynikají smyslem pro absurditu a černým humorem, na druhou stranu je Muratova schopna drásavých analýz lidského neštěstí a zbabělosti. Muratova stylově s oblibou střídá scény divoké, neústrojné či esteticky ošklivé, natočené nezřídka na hraně toho, co je pokládáno za profesionální filmařinu, se scénami dokonale obrazově propracovanými, stylizovanými a statickými. Dramaturgicky je pro Muratovu typický mnohovrstevnatý temperamentní dialog celých skupin postav, v pozdějších dílech stále více vymykaný realitě zdůrazněně absurdním průběhem replik, případně „jurodivostí“ hereckých výkonů.Muratova studovala filologii a později filmovou režii v Moskvě. V režii byla studentkou Sergeje Gerasimova. Od roku 1961 působila v Oděském filmovém studiu, v Oděse tvoří dodnes. Muratovové filmy se vždy zabývaly vztahy jedince a společnosti (lze hovořit o sovětské variantě filmů „morálního neklidu“). Byly proto v Sovětském svazu velmi často na indexu.To se týká i jejích prvních dvou samostatných filmů, KRÁTKÁ SETKÁNÍ (1967, s Vladimirem Vysockým) a DLOUHÁ LOUČENÍ (1971) o vztahu dospívajícího syna a matky. V souvislosti s érou perestrojky a glasnosti v osmdesátých letech mohla Muratova stále otevřeněji zobrazovat skutečný stav společnosti v Sovětském svazu. Její práce byly opakovaně cenzurovány, takže například pro projekci na festivalu v Cannes odmítla podepsat svým jménem cenzory vystříhaný film MEZI ŠEDÝMI KAMENY (1983, režie pod jménem Ivan Sidorov, ukrajinským ekvivalentem českého Jana Nováka).V roce 1990 vyhrála Muratova na festivalu v Berlíně stříbrného lva s filmem ASTENICKÝ SYNDROM, který je dodnes považován za její nejvýznamnější dílo. S mistrovstvím formy (film ve filmu, střídání černobílého a barevného materiálu, složitá rámcová forma vyprávění) demaskuje neschopnost současného člověka orientovat se ve světě kolem sebe, ale i jeho neochotu vystoupit ze své představy o sobě a druhých a zapojit se do její případné změny. Od Astenického syndromu spolupracuje Muratova více či méně se skupinou „svých“ herců, což ji překvapivě přibližuje tvorbě R. W. Fassbindera.Muratové díla po roce 1990 bývají často označovány za filmový postmodernismus, jedná se žánrově o různorodé práce od stylizace do estetiky komerčního filmu (CITLIVÝ MILICIONÁŘ, 1992), přes detektivní žánr (TŘI PŘÍBĚHY, 1997) až po divadelní stylizaci (ČECHOVOVSKÉ MOTIVY, 2002). Přes různorodost formy Muratova pokračuje v zobrazování současné epochy a vztahů uprostřed reálného divokého raného kapitalismu (DRUHOŘADÍ LIDÉ, 2001).Muratova spolupracuje s nejvýznamnějším současným ukrajinským skladatelem Valentinem Silvestrovem. Muratovové pozdější snímky získávají opakovaně nejvyšší ocenění na festivalech zemí bývalého Sovětského svazu, jejich percepce na západě je dnes ztížena užším zaměřením se na problémy postsovětské společnosti.(zdroj: CSFD.cz, autor: evžen "garmon" bakule)