Karel Želenský

Karel Želenský se narodil 25. ledna 1865 v Ostrovačicích jako Karel Drápal. I když se vyučil v Brně typografem, opustil roku 1884 poctivé živobytí a stal se hercem řady kočovných divadelních společností, kde získal cenné zkušenosti hlavně jako herec činohry, ale též v operetních úlohách a jako kapelník. Prošel společnostmi ředitelů Choděry, Jelínka, Čížka, F. Pokorného, V. Brauna, J. Faltyse, V. J. Suka, F. Ludvíka, F. Trnky, K. Stockého, celé tři roky u Elišky Zöllnerové a poté i v pražské Pištěkově aréně na Vinohradech.Později se stal hercem kamenných scén Národního divadla v Brně (1892 – 1894) a u ředitele Vendelína Budila plzeňského Městského divadla (1894 – 1896). Na přímluvu Otýlie Sklenářové – Malé mu ředitel F. A. Šubert umožnil pohostinské vystoupení („Othello“) na scéně činohry pražského Národního divadla, kde poté získal angažmá (1. května 1896 – 1. ledna 1928) a byl zde od roku 1916 uváděn i jako režisér činohry.Věnoval se též samostatnému divadelnímu podnikání, po ředitelování v Lidovém divadle Deklarace na Žižkově (6. září 1917 – 30. září 1919), založil po penzionování z Národního divadla vlastní kočovnou divadelní společnost (1928 – 1929) a následně řídil košické Východoslovenské národní divadlo (1929 – 1930) a vršovické Jiráskovo divadlo (1931). Po celou kariéru hostoval na profesionálních scénách (Kladno) a u ochotníků po celých Čechách.Největší herecký význam Karla Želenského tkví v Národním divadle, kde se těžko prosazoval. Tvořil na rozhraní doznívajícího romantismu a psychologické analýzy herectví. Díky své vysoké, štíhlé a statné postavě, výrazné tváři, hlavy a očí, tmavým vlasům, ledovému klidu, zálibě v maskách, líčení a dobrému hlasu představoval, milovníky, hrdiny, intrikány a rozeklance: Ivo Ledenič („Ekvinokce“), Ekdal („Divoká kachna“) či císař Zikmund („Žižkova smrt“, „Jan Hus“, „Jan Žižka“, „Jan Roháč“). Zprvu měl promyšlené vnější výrazové postupy a časem dozrával (díky své přirozené inteligenci) až k charakterově odlišným stránkám postavy.Neblaze proslulé bylo jeho marné soupeření s Eduardem Vojanem. Pocit křivdy, trpkosti a postupné oslabení sluchu ho stále odvážely do pozadí… Na scéně Národního divadla sehrál více jak tři sta rolí. Jako režisér se Želenský soustřeďoval na aranžmá scény a na dialogy, přesto se o inovace nepokoušel („Naši furianti“, „Ďáblice“, „Lucerna“, „Noc na Karlštejně“, „Morálka paní Dulské“, „Peníze“, „Čekanky“ či „Revizor“).Někdy až naivně (a velmi často neúspěšně) se snažil o náročné poslání uměleckého českého divadla. Pouze jednou jedinkrát se zjevil v české kinematografii. Když jeho syn Drahoš Želenský natáčel krimi drama ŠÍLENÝ LÉKAŘ (1920), tak si on sám stvořil titulní úlohu šíleného lékaře Dr. Johna Smitha.Jako skvělý vypravěč se uplatnil i na poli literárním. Vzpomínky na své kolegy zaznamenal v několika memoárech („Vrah a jiné črty z hereckého života“ 1903, „O herectví a hercích“ 1907, „Umělci v županu“ 1920, „Komedie hrané a prožité“ 1926, „Ze zápisníku hercova“ 1926), jako přítel Jindřicha Mošny sepsal jeho paměti („Jak jsem se měl na světě“ 1909) a své články uveřejňoval i v periodikách a časopisech.Psal dramatické i veseloherní divadelní hry (př. „Návrat“ „Tažní ptáci“, „Oasa“), operní libreta („U božích muk“ 1897) a překládal z němčiny a angličtiny divadelní hry („Katakomby“ 1895, „Ples v opeře“ 1898, „Bartoš Tuřanský“ 1900, „Ďáblice“ 1915, „Novomanželé“ 1915, „Naučný slovník“ 1916 či „Barbaři“ 1917) i operetní libreta. Taktéž se angažoval ve veřejných spolcích, hájil sociální a společenská postavení herců jako člen a předseda výboru Ústřední jednoty českého herectva a Svazu českého herectva, podporoval a vyučoval ochotníky. Soukromě poskytoval výuku herectví ve vlastním dramatickém kroužku.Rozsah jeho práce byl ale ještě větší, ale dodnes nebyl plně uznán. Se svoji ženou měl Karel Želenský dceru, herečku Lauru Želenskou (1895 – 1969) a syna, rovněž herce Národního divadla Drahoše Želenského (1896 – 1959). Ten měl za ženy subretu Hanu Zieglerovou a herečku Miladu Frýdovou – Želenskou (1897 – 1974), mj. i dceru Lídu Želenskou (1919 – 1998), syna herce Karla Želenského (1930 – 2007), též vnučku Janu Prachařovou (*1937, manželka herce Ilji Prachaře 1924 – 2005), pravnuka Davida Prachaře (*1959) a prapravnuka Jakuba Prachaře (*1983). Herec, režisér, divadelní ředitel, dramatik, spisovatel, libretista a překladatel Karel Želenský zemřel 30. listopadu 1935 na pražské Zbraslavi ve věku vysokých sedmdesáti let.(zdroj: CSFD.cz, autor: Jarda "krib" Lopour)