Jurij Nikulin

Jurij Vladimírovič Nikulin měl vrozený smysl pro humor. O tom se přesvědčil každý, kdo ho kdy slyšel vyprávět nějakou anekdotu. Měl smysl pro pointu, dokázal vyprávět vtipy na libovolné téma a rád říkal aforismy.Je jasné, že talent zdědil po svém otci Vladimíru Andrejeviči, který psal estrády a organizoval kočovnou divadelní společnost, pro kterou psal i hrál. Osud Jurije Nikulina se příliš nelišil od ostatních vrstevníků. Ze školy utekl do armády, v níž prožil dvě války, finskou a druhou světovou. Léta 1939 – 45 strávil ve válce. Mnoho z toho, co během ní zažil, poté zužitkoval při tvorbě svých rolí. Ať již to byl vojenský novinář Lopatin ve filmu DVACET DNÍ BEZ VÁLKY (1976), nebo voják Někrasov ze snímku BOJOVALI ZA VLAST (1975).Již za války Jurij Nikulin přemýšlel o svém budoucím civilním povolání. Chtěl nastoupit na kinematografický institut, ale komise ho nepřijala, neboť se domnívala, že není pro film dost hezký. Stejně Nikulin dopadl na divadelní škole. Celé léto obcházel všechny možné divadelní a filmové školy, ale nikde ho nepřijali. Komise se myslely, že nemá talent.Nikulin měl i další vášeň, miloval cirkus, jako dítě se chtěl stát klaunem. Ve své autobiografii vzpomíná, jak se jako pětiletý do klaunů zamiloval. Maminka mu musela vyrobit šaškovský obleček. Chtěl bavit své okolí. Vzpomenul si, jak klaun v cirkuse bavil publikum svými pády na zem. Vyzkoušel totéž, ale nefungovalo to. Bolestivě padal stále dokola na zem, ale publikum se nesmálo. Jediný výsledek byl, že se sousedka zeptala jeho maminky, zda malý Jurij netrpí epilepsií. Po této neradostné zkušenosti Jurij pochopil, že není snadné být klaun a že toto povolání může hodně bolet.Když vzpomínal na své dětské sny, rozhodl se Nikulin zkusit štěstí ve škole Moskevského cirkusu, tam uspěl a od 1950 začal pracovat v moskevských cirkusech jako klaun, nejdříve jako jeden ze skupiny klaunů, později jako klaun sólista. Společně s Michailem Šujdiným dělali žánrové scénky. Tehdy se stali známými Nikulinovy „botičky“, jen o několik čísel větší, než jeho noha, a jeho pruhované kalhoty, které byly naopak o několik čísel menší. Během svého působení v manéži vytvořil Nikulin mnoho unikátních scének, skic a pantomimických čísel. V roce 1981 se rozloučil s manéží, ale ne s cirkusem, kterému věnoval 50 let.Nějakou dobu společně s Nikulinem vystupovala i jeho žena Taťána, která představovala divačku, jež naivně věří všemu, co se děje na jevišti. Bylo to poměrně symbolické, neboť svoji budoucí ženu Nikulin poznal právě během cirkusového představení. Ta se později stala krotitelkou a ještě později tlumočnicí z angličtiny. Stala se z nich šťastná rodina. Taťána Nikulovaná ráda vyprávěla o tom, s jakým úžasem její rodiče vyslechli, že jejich budoucí zeť je cirkusový klaun.Roku 1982 se Nikulin stal hlavním režisérem moskevského cirkusu na Barevném bulváru, o dva roky později byl jmenován jeho ředitelem. Tak začala nová éra jeho života, mnoho úsilí věnoval rekonstrukci budovy cirkusu. Nikulin si přál, aby jeho syn projevil své organizační schopnosti. Ten ale nechtěl být ani klaunem, ani ředitelem cirkusu, vystudoval fakultu žurnalistiky, pracoval v novinách, rozhlase i televizi. Když byl zavražděn výkonný ředitel cirkusu na Barevném bulváru, Jurij Nikulin požádal svého syna, aby zaujal jeho místo. Maxim vyšel otci vstříc a celý rok pracoval pro cirkus zadarmo. Jurij Nikulin probudil zájem o cirkus až u svých vnoučat, jeden z jeho vnuků, Jurij, pokračoval v dědových šlépějích.Proti předpovědím všech přijímacích komisí z různých filmových institutů, že nikdy nebude natáčet, dostal se na plátno dokonce v šestatřiceti filmech. A k natáčení ho pozvali, nikomu se nemusel vnucovat. Nikulin debutoval ve filmu v roce 1958, hrál roličku pyrotechnika ve snímku DĚVČE S KYTAROU.Pochopitelně byl ve filmu nejdříve využit Nikulinův komediální talent, diváci si ho pamatují z filmu NEPODDAJNÍ (1959), nebo ze ZCELA VÁŽNĚ (1961). Režiséři ho vyhledávali především pro jeho schopnost rozesmát. Připomeňme si jeho roli ve filmu VIZIONÁŘ (1965), nebo televizní snímek SEDM STAŘÍKŮ A JEDNA DÍVKA (1968), následující rok si Nikulin zahrál ve slavném filmu BRILIANTOVÁ RUKA a později ve snímku DVANÁCT KŘESEL z roku 1971. Právě Nikitinův talent svedl dohromady herecké trio komiků Vicina, Morgunova a Nikulina. Do povědomí diváků vstoupili v roce 1961 snímkem ZCELA VÁŽNĚ. Roku 1965 společně natočili další komedii OPERACE „Y“, o dva roky později pokračování úspěšného filmu o Šurikovi KAVKAZSKÉ ZAJETÍ.Nikulin ale chtěl hrát i vážné role, chtěl se odchýlit od stále stejného typu. Dramatický talent plně uplatnil v roli Kuzmy Kuzmiče ve snímku KDYŽ BYLY STROMY VĚTŠÍ (1962). Mimořádné místo v Nikulinově filmografii zaujímá snímek K NOZE, MUCHTARE! (1965) o současném policejním poručíkovi. Zcela jiného druhu byla pro Nikulina role mnicha ve snímku ANDREJ RUBLEV (1971). Velmi vážné role se Nikulin výborně zhostil jako dědeček ve filmu STRAŠÁK (1984).Nikulin byl všestranným hercem, uměl diváka rozesmát i rozplakat. Pracoval v cirkuse, následně ho i řídil, a přesto vytvořil mnoho nezapomenutelných rolí. Ke konci života vedl televizní klub „Bílý papoušek“, v němž společně se svými hereckými kolegy vyprávěl vtipy, staré i nové, některé si vymyslel sám, jiné mu poslali diváci. Nikulinův všestranný talent se projevil i v jeho monografii „Téměř vážně“, kde s lehkostí sobě vlastní psal o životě, jako epigraf si zvolil slova barona Stanislawa Jerzy Lece: „Život u lidí zabírá strašně moc času.“ To platilo u Jurije Nikulina dvojnásob. Přesto si našel čas sledovat svůj oblíbený fotbal i hokej a věnovat se sbírce figurek klaunů. Nikulin svým životem vyvracel pověru, že klaun musí být v civilu melancholik.(zdroj: CSFD.cz, autor: Kateřina "Snorlax" Horáková)