Jean-Claude Pascal

Francouzský herec Jean-Claude Pascal pocházel z bohaté rodiny podnikatele v textilním průmyslu a narodil se jako Jean-Claude Villeminot. Otec zemřel velmi mlád a svou matku, jen o osmnáct let starší, vnímal spíše jako sestru a oslovoval ji křestním jménem Arlette. Za druhé světové války bojoval proti fašistickému Německu a později získal Válečný kříž, po válce začal studovat na Sorbonně, ale ovlivněn rodinným prostředím na studium rezignoval a uplatnění našel jako designér a módní návrhář, pracoval mimo jiné pro Christiana Diora. Elegantní zjev a umění oblékat se uplatnil i v modelingu a později řadu let platil za nejlépe oblékaného muže ve Francii. Jako kostýmní návrhář našel zázemí i v divadlech a tady se probudil jeho zájem o herectví. Začal studovat ve slavné herecké škole René Simona a na jevišti poprvé stál po boku slavných herců Edwige Feuill?re a Pierre Renoira v Dámě s kaméliemi. Příbuzní jej donutili k přijetí uměleckého pseudonymu Pascal, protože si nepřáli, aby „komediantstvím“ znesvětil jméno vážené obchodnické rodiny.Souběžně s rozbíhající se divadelní dráhou začal i točit filmy a poprvé stál před kamerou ve vedlejší roli bavorského prince Alberta v historickém dramatu BOŽÍ SOUD (Le jugement de dieu, 1949). Jeho pedagog René Simon mu předpověděl rychlou kariéru, což se skutečně stalo a již s filmem ŠÉF (un grand patron, 1951) se dostal na přední místa plakátů. V padesátých letech se vypracoval do pozice jednoho z idolů dívek a žen a točil několik filmů ročně. Úspěch slavil znovu především v historických kostýmech, připomeňme například dobové trháky o krásné šlechtičně z 18. století ROZMARNÁ CAROLINE (Un caprice de Caroline chérie, 1953) a SYN SLADKÉ CAROLINE (Le fils de Caroline chérie, 1955), hrál i skutečné postavy z francouzských dějin (KDYBY MI VERSAILLES VYPRÁVĚLY – Si Versailles m?était conté, 1953; tady měl původně hrát krále Ludvíka XV., tato role byla ale nakonec svěřena Jeanu Maraisovi a Pascal dostal menší part hraběte Axele Fersena). Jeho partnerkami před kamerou byly nejslavnější herečky té doby, s italskou hvězdou Ginou Lollobrigidou hrál například ve filmu VELKÁ HRA (Le grand jeu, 1953).Z Pascalových filmů padesátých let, které převýšily dobový průměr, připomeňme mezinárodně oceněný debut Alexandra Astruca ŠPATNÉ ZNÁMOSTI (Les mauvaises rencontres, 1955), později to byla pro Pascala nezvyklá podoba venkovského rybáře (RYBÁŘ Z ISLANDU – P?cheur d?Islance, 1959), mezitím se znovu objevil v historických kostýmech a jako ruský car Alexandr stál po boku Romy Schneider v německém filmu KRÁSNÁ LHÁŘKA (Die schöne Lügnerin, 1959). To ale již pomalu nastupovala nová vlna, jejíž představitelé odsoudili konzervativní filmařské postupy a komerčně zaměřenou produkci padesátých let. Jean-Claude Pascal jako jeden ze symbolů zatracované staré školy neunikl ostré kritice a v očích filmových historiků jej zachránil snad jen již zmíněný Alexandre Astruc svým středometrážním filmem KARMAZÍNOVÁ ZÁCLONA (Le rideau cramoisi, 1953).Jestliže počátkem šedesátých let přestaly Pascalovi pršet nabídky k filmování, novou vlnu popularity mu zajistil zpěv, jemuž se úspěšně začal věnovat koncem padesátých let. Se svým podmanivým hlasem se prosadil jako interpret šansonů a s písní Nous les amoureux dokonce v roce 1961 zvítězil v soutěži Eurovize. Začal točit gramofonové desky a vystupoval na koncertech. Z jeho pozdější filmografie stojí za zmínku poslední hlavní role v historickém filmu ZLATÝ SALAMANDR (La salamandre d?or, 1962), znovu se ale v celoevropském měřítku připomněl jako Osman Ferradji v závěrečném dílu romantické série o krásné Angelice (ANGELIKA A SULTÁN – Angélique et le sultan, 1968). To byl také prakticky závěr jeho filmové kariéry, i když později ještě několikrát před kamerou stál.Vedle zpěvu se Jean-Claude Pascal začal v osmdesátých letech prosazovat také jako spisovatel. Nejprve sepsal své vzpomínky (Le beau masque, 1986), pak začal vydávat i romány a v psaní uplatnil i svůj zájem o historii. Jestliže film a televize jej v této době již zcela míjely, znovu hrál divadlo a například s představením Adieu, Prudence absolvoval v roce 1985 úspěšné turné po celé Francii i v zahraničí. Za své zásluhy v oblasti kultury obdržel od francouzského ministerstva kultury Řád umění a literatury.Celý život si Jean-Claude Pascal přísně chránil své soukromí, a i když se na veřejnosti často objevoval po boku nejkrásnějších žen Francie, spekulovalo se o jeho homosexuální orientaci. Poslední léta života strávil v naprostém ústraní a žil střídavě v Paříži a Tunisu. Zemřel následkem rakoviny žaludku 5. května 1992 ve věku 64 let a veřejnost se o jeho úmrtí dozvěděla až s časovým odstupem, což svědčí o tom, že tehdy byl již dávno zapomenutou hvězdou. Má sice náhrobek v rodinné hrobce v Paříži, jeho popel byl ale rozptýlen v zátoce Saint-Michel.(zdroj: CSFD.cz, autor: Pavel "argenson" Vlach)