Francouzská herečka Jacqueline Plessis natočila jen čtrnáct filmů, ale svými dalšími aktivitami v různých oblastech veřejného dění zůstává dodnes známá i přes značně pokročilý věk. Narodila se v Le Havre v severní Francii, vyrůstala ale v Compi?gne u Paříže a v Paříži. Původně chtěla být zdravotní sestrou a v této profesi začala pracovat na počátku druhé světové války, kdy se starala o zraněné voj
Francouzská herečka Jacqueline Plessis natočila jen čtrnáct filmů, ale svými dalšími aktivitami v různých oblastech veřejného dění zůstává dodnes známá i přes značně pokročilý věk. Narodila se v Le Havre v severní Francii, vyrůstala ale v Compi?gne u Paříže a v Paříži. Původně chtěla být zdravotní sestrou a v této profesi začala pracovat na počátku druhé světové války, kdy se starala o zraněné vojáky. Později se zapojila do protifašistického odboje a tady se seznámila se svým budoucím manželem, právníkem a spisovatelem Henri Bernadacem (1902-1989). Během války se jim pak narodil syn Jean-Claude Bernadac (*1942).Díky manželovi získala Jacqueline Plessis kontakty na osobnosti z uměleckého prostředí a ještě během války začala hrát divadlo, v bezejmenné epizodce si odbyla i debut před filmovou kamerou (MALIČKOSTI – Les petits riens, 1942), několik menších rolí hrála i v poválečné kinematografii, objevila se například jako zákaznice v úspěšné komedii KDYBY MLÁDÍ VĚDĚLO (Si jeunesse savait, 1948). Na divadelních jevištích spolupracovala s významnými režiséry (Sacha Guitry) a hrála po boku velkých hereckých hvězd (Jean Marais). Na přelomu 40. a 50. let natočila několik filmů v Itálii, naši pozornost si zaslouží drama POMSTA BLÁZNIVÉ ŽENY (La vendetta di una pazza, 1951), v němž se setkala s českou hvězdou Lídou Baarovou.Titulní postavu Lenosti hrála ve stejnojmenné povídce projektu SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ (Les sept péchés capitaux, 1952) po boku tehdy ještě málo známého Louise de Fun?se. Později si několikrát vyzkoušela úlohu žen z nejvyšších společenských kruhů, v přepisu Zolova románu NANA (1955) ztvárnila císařovnu Eugenii, v režii Sachi Guitryho pak hrála královnu Eleonoru Akvitánskou v historické fresce KDYBY NÁM PAŘÍŽ VYPRÁVĚLA (Si Paris nous était conté, 1955).Opět v historickém kostýmu stála naposledy před televizní kamerou v příběhu o Johance z Arku (SAINTE JEANNE, 1969). V této době se již věnovala hlavně produkci, pro televizní stanici ORTF vyprodukovala řadu televizních seriálů, dokumentárních filmů i živých přenosů. Přes padesát let života strávila ve městě Neuilly-Plaisance nedaleko od Paříže, kde byla také členkou zastupitelstva. V devadesáti letech se pak přestěhovala na jih a dnes žije v Perpignanu. Přes pokročilý věk dodnes pečuje o profesní i umělecký odkaz svého manžela Henriho Bernadaca, kromě toho pomáhá připomínat osobnost předčasně zemřelého novináře a poválečného ministra školství Pierra Bourdana (1909-1948), který patřil k rodinným přátelům.(zdroj: CSFD.cz, autor: Pavel "argenson" Vlach)