Gosho Heinosuke náležel mezi přední režiséry konzervativního studia Sh?chiku. Podobně jako jeho kolega Ozu Yasujir? se specializoval na žánr sh?min geki, filmy pojednávající o každodenních trampotách a vztazích lidí z nižší střední třídy. Nicméně zatímco Ozuovy filmy se zpravidla vyznačovaly smutnými konci či hořkosladkým vyzněním, Gosho se svými hrdiny soucítil a navzdory příkořím, jimž je v průb
Gosho Heinosuke náležel mezi přední režiséry konzervativního studia Sh?chiku. Podobně jako jeho kolega Ozu Yasujir? se specializoval na žánr sh?min geki, filmy pojednávající o každodenních trampotách a vztazích lidí z nižší střední třídy. Nicméně zatímco Ozuovy filmy se zpravidla vyznačovaly smutnými konci či hořkosladkým vyzněním, Gosho se svými hrdiny soucítil a navzdory příkořím, jimž je v průběhu vyprávění vystavoval, jim vždy v závěru nechával naději. Zálibu pro příběhy obyčejných lidí převzal Gosho od svého mentora Shimazua Yasujir?a, jenž byl průkopníkem sh?min geki ve dvacátých a třicátých letech a u něhož se Gosho učil filmařskému řemeslu coby asistent režie. Gosho si postupem času vyvinul vlastní režijní styl, jenž se vyznačoval četnými střihy. Jeho početná filmografie obsahuje ryze zakázkové studiové projekty i snímky, jež Gosho považoval za osobní. Z desítek titulů zaslouží vyzdvihnout Madamu to ny?b? (Paní a manželka, 1931), jímž se Gosho nápaditě zhostil zadání vytvořit první japonský zvukový film se synchronní audio stopou. O dva roky později se vrátil k němému filmu v Izu no odoriko (Tanečnice z Izu, 1933), kde prokázal své mistrovství v budování atmosféry střihem. Jeho nejproslulejším poválečným titulem je delikátní melodrama Entocu no mieru basho (Tam, kde jsou vidět komíny, 1953).(zdroj: CSFD.cz, autor: Eigasai 2013)