Interaktivní Muzeum Starokladrubského Vraníka Slatiňany

Švýcárna vznikla jako salaš v polovině 19. století přestavbou myslivny nedaleko původní hájenky jižně od zámeckého parku. Myslivna, postavená brzy po roce 1839, neměla však sloužit pro správu lesů, ale pro občasný pobyt panstva v přírodním prostředí.

Švýcárna se stala jedním z romantických prvků doplňujících auerspergské sídlo ve Slatiňanech za Vincence Karla Auersperga, inspirovaného jeho cestou do Anglie v roce 1837. Švýcárna dostala podobu a úlohu salaše přístavbou dvou přízemních křídel k patrové myslivně.

Po první světové válce Švýcárna sloužila k ubytování auerspergských zaměstnanců či později zaměstnanců státního hřebčína. Posledním obyvatelem Švýcárny byl do roku 1976 František Zeman. Pro majetkové nejasnosti postrádala stavba údržbu a Švýcárna se měnila v ruinu.

Chov koní má na  Pardubicku mnohasetletou tradici. K významným chovatelům koní v 1. polovině 16. století patřil v Kladrubech n. L. šlechtický rod Pernštejnů. V roce 1560 Pernštejnové odprodali pardubické panství s kladrubskou oborou císaři Ferdinandovi I. a její získání významně podpořili čeští stavové, kteří je darovali Maxmiliánu II.

V roce 1579 povýšil císař Rudolf II. hřebčín v Kladrubech n. L. na hřebčín dvorní. Od té doby až do roku 1918 dodával hřebčín koně císařsko-královskému dvoru do Prahy nebo do Vídně.

Původně byli starokladrubští koně chováni v různých barevných variantách, od konce 18. století v barvě bílé a černé. Bělouši byli využíváni  pro ceremoniální účely dvora, vraníci sloužili vysokým církevním hodnostářům

O rozvoj chovu starokladrubských koní se významně zasloužil otec Marie Terezie císař Karel VI., který kromě toho nechal postavit i reprezentativní budovu Španělské dvorní jezdecké školy ve Vídni.

Ač je hřebčín v Kladrubech n. L. více než čtyři sta let starý, písemné doklady o původech koní sahají pouze do poloviny 18. století, neboť v roce 1757 postihl hřebčín požár, při němž byly budovy včetně dokumentů zničeny.