Harriet Andersson

Harriet Andersson, jedna z neodmyslitelných tváří filmů Ingmara Bergmana, se narodila ve Stockholmu 14. února 1932. Zde také navštěvovala divadelní školu Calleho Fygarea a již ve svých sedmnácti letech působila ve stockholmském Oscarsově divadle, kde vystupovala v hudebních revue, operetách a muzikálech jako taneční sboristka. V téže době se začala objevovat i v malých roličkách nenáročných komediálních filmů Schamyla Baumana a dalších režisérů. Nezpochybnitelným zlomem v její počínající kariéře však bylo až setkání s Ingmarem Bergmanem, ke kterému došlo počátkem padesátých let v Malmö. V roce 1952 jí slavný režisér napsal podle románové předlohy P. A. Fogelströma přímo na tělo hlavní roli temperamentní dívky ve filmu LÉTO S MONIKOU. Tento snímek, v němž se mimochodem hlavní postava objevila po vzoru Hedy Lamarr z Extáze na chvíli nahá, zaznamenal u diváků velký úspěch a pro Harriet představoval skutečný vstup do světa kinematografie. „Bylo poučné představit takový originální talent, jakým je Harriet Andersson, a sledovat, jak si počíná před kamerou... Harriet Andersson je jedním z filmových géniů,“ napsal o svém objevu Bergman.Setkání se slavným režisérem přerostlo v romantický vztah, který sice neměl dlouhého trvání, ale jeho ukončení nenarušilo jejich vřelé přátelství a následnou spolupráci – natočila s ním celkem deset filmů. V roce 1954 Bergman angažoval Harriet ve svém divadle v Malmö, kde mj. zazářila v roli Hedviky v Ibsenově dramatu Divoká kachna. V divadle měla úspěch, jak dokládá stručný přehled jejího účinkování na jevištích významných švédských divadel - V roce 1956 účinkovala na prknech Intiman Theatre ve Stockholmu a v letech 1959-1961 v Městském divadle v Hälsinborgu, kde mj. ztvárnila Ofélii v Shakespearově Hamletovi, či mladou dívku v Potrestané lásce francouzského dramatika Jeana Anouilha. V osmdesátých letech pak pravidelně vystupovala na jevišti Kungliga Dramatiska Teatern ve Stockholmu.Velmi brzy navázala i na svůj první filmový úspěch, když ještě v roce 1953 skvělým způsobem zahrála krasojezdkyni Annu v Bergmanově VEČERU KEJKLÍŘŮ. Následovala série vynikajících filmů, v nichž diváky okouzlovala nejen svým půvabem, ale též talentem, přesvědčivostí a schopností zahrát ty nejsložitější charaktery. Přesto nepatřila mezi herečky, které byly často obsazovány do významnějších rolí – i Bergman dával v tomto přednost Liv Ullman a Ingrid Thulin. V roce 1954 se Harriet objevila v LEKCÍCH V LÁSCE, o rok později ztvárnila mladou marnivou služebnou Petru v ÚSMĚVECH LETNÍ NOCI a v roce 1956 naivní dvacetiletou modelku Doris ve filmu SNY ŽEN. V následující dekádě zazářila po boku Maxe von Sydowa brilantním provedením schizofreničky Karin v psychologickém dramatu JAKO V ZRCADLE (1961), oceněném mj. Americkou filmovou akademií. Mezi její nejlepší role bezesporu patří umírající Agnes v trýznivém snímku o vztahu tří sester ŠEPOTY A VÝKŘIKY (1972), za kterou obdržela v roce 1974 Donatellova Davida. V roce 1982 byla u toho, když se Bergman svou rodinnou freskou FANNY A ALEXANDER loučil se světem velkého filmu. V tomto oscarovém snímku si zahrála menší roli přísné služky Justiny.Ačkoli si Harriet Andersson diváci pamatují především jako herečku Ingmara Bergmana, hrála celou řadu pozoruhodných rolí i ve filmech jiných režisérů. V roce 1964 ji Jörn Donner, kterého si dva roky předtím vzala za manžela, obsadil v milostném snímku MILOVAT do role mladé vdovy Louisy, která teprve po smrti svého muže poznává, co je pravá láska. Za tuto roli obdržela na MFF v Benátkách Volpiho pohár. Harriet byla svým manželem obsazována do hlavních rolí častěji než jinými režiséry – EN SÖNDAG I SEPTEMBER (1963), TÄÄLLÄ ALKAA SEIKKAILU (1965), TVÄRBALK (1967), ANNA (1970). Za pozornost stojí i její účinkování v komedii MLADÉ ŽENY (1968) režisérky Mai Zetterling, v níž po boku Bibi Andersson a Gunnel Lindblom ztvárnila citově nevázanou a cynickou svobodnou matku Marianne, která se se svými přítelkyněmi vzbouří proti nadvládě mužů. Za roli rozvedené matky Moniky Larssonové v psychologické studii režiséra Björkmana BÍLÁ STĚNA získala v roce 1975 na MFF v Moskvě ocenění pro nejlepší herečku. Narozdíl od Liv Ullman, Bibi Andersson nebo třeba Erlanda Josephsona Harriet neměla mnoho příležitostí k účinkování v zahraničních filmech. Anglicky mluveným debutem byl film Sidneyho Lumeta SMRTELNÝ PŘÍPAD (1966), ukázala se též v malé roli historického filmu BOJ O ŘÍM I, II (1968, 1969).Z pozdější doby vyčnívá především její účinkování v minimalistickém dramatu kontroverzního režiséra Larse von Triera DOGVILLE (2003).Harriet Andersson se od většiny švédských hereček odlišuje krásnými tmavými vlasy, přesto často hrála úlohu nenápadné ženy, která je však smyslná, nezávislá, s velkým erotickým nábojem. Její herecký rejstřík se rozpínal od naivních prostých dívek až po šílené vizionářky „Je to vzácně silná, ale zranitelná žena, jejíž nadání hraničí s genialitou. Má přímý a smyslný vztah ke kameře a navíc suverénní techniku, přechází bleskurychle z nejsilnějšího vcítění do střízlivého registrování či naopak. Její humor je drsný, ale nikdy cynický. Je to milý člověk...,“ charakterizoval ji ve svých pamětech Ingmar Bergman.(zdroj: CSFD.cz, autor: Libor "liborek_" Borák)