Miroslav Zikmund

Po skončení Reálného gymnázia v Plzni, nastoupil roku 1938 na Vysokou školu obchodní v Praze, kde se v ročníku seznámil se svým budoucím parťákem Jiřím Hanzelkou, se kterým ho od té doby pojilo velké přátelství. Studia a společné plány na cestu kolem světa bohužel značně překazila druhá světová válka a uzavření českých vysokých škol nacisty. V průběhu války pracoval proto jako pomocník v kanceláři a získal si tím značnou praxi. Kromě toho ve volném čase dále vzdělával v ruštině, francouzštině, angličtině a klasické arabštině.

Po válce spolu s Hanzelkou plně rozvinul přípravu plánů a projektu cesty, který v závěru předložili na ředitelství Tatry v Praze. Jejich projekt se vedení natolik zalíbil, že jim téměř nic nebránilo po studiích a vojenské službě se vydat na cestu.

Na první cestu vozem Tatra 87 se vydali 22. dubna 1947 od pražského Automotoklubu. Objeli celou severní, východní a jižní Afriku a Jižní Ameriku. Během své cesty se i přes změnu politického režimu staly doma velice populární. Domů posílali nejen objednávky na vozidla z celé Afriky, ale také pravidelně psali reportáže pro rozhlas a noviny. Filmovali všechny významné úseky cesty a setkávali se s mnoha krajany.

Nucený návrat z cest nastal v roce 1950, kdy nedostali kvůli Korejské válce víza do USA. Doma se ihned stali centrem pozornosti, získali státní vyznamenání, pořádali besedy, vydávali knihy, do kin se dostávaly jejich filmy.

Po rekreačním pobytu na zámku Dobříš, který tehdy patřil Československému svazu spisovatelů, kde dostali od státu možnost v klidu napsat své cestopisy, se Miroslav Zikmund usídlil ve Zlíně, který v tu dobu byl přejmenován na Gotwaldow. Zde se také oženil a spolu s Jiřím Hanzelkou, který také založil rodinu, zde bydleli v jedné ulici.

Další plány na sebe nenechali dlouho čekat. Sny o další cestě a objetí zbytku světa se vyplnily s požehnáním státu a podporou ČSAV. 22. dubna 1959, proto vyjíždí oba cestovatelé na další cestu po Asii a Oceánii, přičemž zpáteční cesta vede přes Sovětský svaz. Charakter původního dobrodružna však vymizel - nyní jeli v terenních Tatrách T-805 vybaveni vysílačkou, množstvím dalších přístrojů, kinofilmovou kamerou a mnoha jinými věcmi, které jim postupně začali mnohdy až překážet (vysiláčka jim navíc způsobila problémy v Západním Irianu, a proto ji raději prozíravě rozebrali a poslali domů).

Kámenem úrazu pro ně byla po ekonomick vyspělém Japonsku návštěva Sovětského svazu. Mladí cestovatelé, kteří mnoho nevěděli o tom, jak se projevuje politika komunistického režimu a to především v komunistické zemi zaslíbené, která nebyla na tak velké úrovni, jak se u nás především v padesátých letech mluvilo je přivedla k tomu, napsat kritickou Zvláštní zprávu č. 4, kterou si v závěru vyžádal i nejvyšší představitel ÚV KSSS Leonid Brežněv. Po návratu z cesty roku 1964 se proto rozhodli, že pomohou změnám ve společnosti a z vlastního rozhodnutí podali přihlášky do strany. Kritika poměrů v SSSR a účast na reformách pražského jara jim vynesla kladbu a zákaz publikování na celých 21 let.

Zikmund marně hledal v sedmdesátých letech zaměstnání. Když mu nakonec nebyl přiznán ani důchod, tak začal postupně rozprodávat fotografickou techniku a když už ani tu neměl, tak byl nucen sáhnout na svou ohromnou knihovnu.

Když nemohli svobodně vydávat, tak vydávali alespoň samizdatově. Tímto způsobem v polovině sedmdesátých let vyšly dva cestopisy Cejlon - ráj bez andělů a Sumatra - naděje bez obrysu. StB jim však dala najevo, že stát si nepřeje, aby jakýmkoliv způsobem publikovali a oběma i jejich rodinám dělali neustále zle. Miroslav Zikmund byl nucen se svou manželkou - operní zpěvačkou se rozvést již v době druhé cesty, takže nikomu nebyl na přítěž. Když nemohl cestovat do ciziny, rozhodl se tedy alespoň cestovat do minulosti a začal procházet staré matriky a hledal své rodinné kořeny. Výsledkem byl rodokmen rodiny Zikmundů táhnoucí se až do první poloviny 16. století.
Opět svoboda

Po roce 1989 již opět cestovatelské duo H+Z smí publikovat. Publikování nevydaných cestopisů však nenastalo (svého prvního veřejného vydání se dočkal pouze Cejlon). Doba se změnila a s ní také lidé, kteří již přestali mít zájem o poznávání světa z knih, když se měli možnost se o tom nyní, po pádu železné opony, přesvědčit sami a svobodně.

Na počátku devadesátých let se Zikmund rozhodl projet Australii, kam se svým parťákem na počátku šedesátých let nemohl vstoupit. Vyjel tedy poprvé bez svého parťáka, který se již rozhodl, že ze zdravotních důvodů již bude doma v Česku.

Roku 1997 inicoval Petr Horký a Miroslav Náplava ve Zlíně festival Neznámá země, který úmyslně započal 22. dubna, v den, kdy připadlo výročí padesáti let od první cesty H+Z. Následně věnoval Zikmund obrovský archiv z cest H+Z zlínskému muzeu, kde jej z vlastní iniciativy třídí. Zásluhou Muzea Jihovýchodní Moravy ve Zlíně zároveň vznikla stálá expozice S inženýry Hanzelkou a Zikmundem čtyřmi světadíly.

Hanzelka se Zikmundem jsou častými protagonisty nových pořadů. Jednak vznikl o nich seriál Svět podle Hanzelky a Zikmunda a dokument Sny a skutečnosti Hanzelky a Zikmunda.

Roku 2001 Petr Horký spolu s Miroslavem Náplavou, kteří mezitím založili společnost pro cestovní dokumentaci Camera incognita a začali vyrábět množství cestopisných pořadů pro televizi vyzvali duo H+Z, zda-li by si nechtěli zopakovat cestu na Cejlon. Hanzelka to pro své zdraví odmítnul a Zikmund se tedy opět vydal na cestu bez svého parťáka a s novým H+Z, které by se možná mohlo nazvat H+N projel celý Cejlon, který se po skončení britské okupace roku 1972 nese státní název Srí Lanka.

Hodně prospěšný byl také při přenesení osobního archivu Eduarda Ingriše, českého hudebníka a "peruánského" Thora Heyerdahla z Ameriky na Moravu, kde byl umístěn v depozitáři zlínského Muzea jihovýchodní Moravy a je v současnosti podrobován podrobné inventarizaci a zpřístupňován veřejnosti.

V současnosti pobývá i nadále ve Zlíně, čas od času publikuje, je zván jako host na různé cestovatelské festivaly. Jak sám řekl, tak v rámci japonských zvyklostí je "dobrý syn svých rodičů", protože jeho věk přesáhl úmrtní věk jeho rodičů. Žije celkem vitálním životem a mnozí by ani mu ani netipovali, že mu je více než devadesát let.