František Horák

František Horák, vlastním jménem František Švancara, se narodil 2. února 1917 v Míchově u Boskovic. Byl ženatý s divadelní dramaturgyní Dagmar Rybínovou (2. června 1926 – 19. března 1995), po sňatku používal manželčino jméno jako František Rybín. Započal se studii, ale okouzlilo ho umění a divadlo, kvůli němuž musel záhy odejít z domova.Divadelní kariéru započal roku 1938 u kočovné divadelní společnosti F. Marka a L. K. Stehlíkové (1938 až 1940). Za okupace prošel Horáckým divadlem v Třebíči (1940 – 1943) a Městským kladenským divadlem (1943 – 1945). Poté přešel do Prahy, kde hrál ve známém Realistickém divadle Víta Nejedlého (1945 – 1982), z kterého odešel až odpočinek. Jak vidno, okupaci zažil Horák mimo Prahu, ve které se natrvalo usadil až po roce 1945.Pro Horákovo herectví byla typická vysoká štíhlá postava, propracovaná mimika obličeje s výrazným výrazem i pohledem očí a zejména důraz na hlasový projev s výslovností. V Realistickém divadle ztvárnil např. role Boleslava v „Boleslavovi I.“, Merkucia v Shakespearově „Romeu a Julii“ či samotného Mistra Jana Husa ve stejnojmenné hře „Mistr Jan Hus“ od buditelského a obrozeneckého spisovatele a také kočovníka Josefa Kajetána Tyla.Do československé kinematografie, kde získal pouze málo příležitostí, vstoupil velkou rolí pražského husitského kazatele a revolucionáře Jana Želivského v dramatech Otakarech Vávry JAN ŽIŽKA (1955) a PROTI VŠEM (1956), která se stala jeho jedinou nejznámější a nejhodnotnější postavou u diváků. Byla však politicky poznamenána a zprofanována. Zejména drama PROTI VŠEM (1956) u návštěvníků kin proslula objevením „papírových“ kamenů či náramkových hodinek na rukách nebojácných husitských bojovníků v patnáctém století.Mezitím se objevil v krátkometrážních snímcích Filmové fakulty Akademie múzických umění v Praze V ULICI JE STARÝ KRÁM (1955) režiséra Jana Valáška, kde se uvedl jako mladý tesař a ŽIVOT JE SILNĚJŠÍ (1955) Jaroslava Hužery, v postavě vězně Tondy. Tyto postavy však v jeho herecké kariéře vůbec nic neznamenaly.Později již sehrál pouze vyšetřovatele v Gajerově dramatu VINA VLADIMÍRA OLMERA (1956), otce Olgy Kubešové (Jiřina Jirásková), komunistu Jana Kubeše v dramatu POHLED DO OČÍ (1961) režiséra Oldřicha Daňka a otce ošetřovatelky Zdenky (Jaroslava Schallerová) v Matějkově detektivce ZLÁ NOC (1973), kterážto byla jeho posledním hereckým opusem před filmovými kamerami v naší české filmové dlouhometrážní tvorbě. Jeho filmová tvorba skutečně zaostávala za jeho divadelními kreacemi.František Horák se rovněž uplatnil v rozhlase („Duchcovský viadukt“, „Komedie o hvězdě“, „Kalinový háj“, „Štěstí nepadá z nebe“ aj.) a ojediněle také v televizi (např. v inscenacích PRVNÍ LÁSKA, LIDÉ NA KŘIŽOVATCE, POHÁDKA O EBENOVÉM KONI či POSLEDNÍ KONCERT, seriálech JANA EYROVÁ a 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA a záznamech divadelních představení S LÁSKOU NEJSOU ŽÁDNÉ ŽERTY a DVA NA KONI, JEDEN NA OSLU). Ale také tyto dvě herecké oblasti mu bohužel nedaly tu pravou možnost plnohodnotného uplatnění. Byl rovněž autorsky a publicisticky činný. Mimo jiné sám zdramatizoval slavné romány spisovatelů K. V. Raise „Zapadlí vlastenci“ nebo Aloise Jiráska „Filosofská historie“.Jím zdramatizované látky se poté hrály v různých činoherních divadlech po celém Československu. Přispíval také do denního tisku, knih a časopisů. František Horák se po mozkové mrtvici stáhl do ústraní (zejména nechtěl, aby ho kolegové vídali a litovali) a dožil na Rybništi u Varnsdorfu, kde také nakonec zemřel 7. ledna 1995 ve věku nedožitých sedmdesáti osmi let. Skonal přesně čtyřicet let po své první a největší filmové postavě Jana Želivského a celých třicet čtyři let po své poslední filmové roli. Věrná manželka Dagmar Rybínová zemřela krátce po pražském pohřbu.(zdroj: CSFD.cz, autor: Jarda "krib" Lopour)