Franco Zeffirelli

„Divadlo je základ, pramáti všeho.“Rodák z Florencie Franco Zeffirelli se těchto vlastních slov drží celou svou kariéru. Už v mládí při studiu renesanční architektury, která ho jako obyvatele Florencie doprovázela na každém kroku, byl téměř předurčen, aby čerpal náměty pro svou tvorbu právě z období renesance. Po válce přesídlil do Milána, kde začínal jako občasný divadelní herec. Pravou divadelní, filmovou a režisérskou školu mu však poskytl až Luchino Visconti, u kterého Zeffirelli nejprve pracoval jako návrhář výpravy, posléze už jako asistent režie. Od roku 1950 působil sám jako divadelní režisér, lokálně proslulý originálním pojetím her soudobých dramatiků a moderními inscenacemi klasických oper.Jeho pověst průbojného talentovaného režiséra se brzy rozšířila nejen po celé Itálii. Hostování po Evropě vyústilo v roce 1961 ve velkolepý úspěch na londýnské divadelní scéně, kde na prknech divadla Old Vic uvedl inscenaci Shakespearovy tragédie ROMEO A JULIE. „Setkání“ s nejslavnějším světovým dramatikem bylo osudové pro celou Zeffirelliho kariéru, kdy následně proslul jako uznávaný odborník na Shakespeara. Toto zaměření si upřesnil i v opeře režií děl se shakespearovskou tématikou, například Verdiho FALSTAFFa kterého nastudoval v newyorské Metropolitan opeře za dirigování Leonarda Bernsteina, nebo Barberovy opery ANTONIUS A CLEOPATRA. V roce 1962 se uvedl i na newyorské Broadwayi inscenací Dumasovy DÁMY S KAMÉLIEMI a v příštím roce v Itálii Albeeho hry KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ? Ačkoli od poloviny šedesátých let působí převážně jako filmový režisér, na divadlo Zeffirelli nikdy nezanevřel a ač s přestávkami, stále se k jevištní tvorbě vrací. Zatím poslední divadelní úspěch zaznamenal po čtrnáctileté odmlce 7.prosince 2006, kdy v milánské La Scale uvedl svou již pátou verzi Verdiho AIDY. Velkolepé představení čítající na 350 herců, zpěváků, sboristů, tanečníků a statistů bylo oceněno třináctiminutovým nepřetržitým aplausem a italský tisk jej jednoznačně označil za grandiózní, fascinující a přesvědčivé. Zasloužený triumf pro třiaosmdesátiletého tvůrce.Jako režisér se poprvé obeznámil s filmovou praxí 1958 v nenáročném povídkovém snímku CAMPING. Roku 1965 připravoval v Itálii pro amerického producenta filmovou verzi novely Thomase Manna SMRT V BENÁTKÁCH, k jejíž realizaci však nakonec nedošlo (paradoxně ji nakonec v roce 1971 zfilmoval právě Luchino Visconti). V roce 1966 přichází první uskutečněný významnější filmový projekt, Shakespearova komedie ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY s manželskou dvojicí Liz Taylorovou a Richardem Burtonem. Podle kritiků jedna z nejlepších adaptací Shakespeara od dob klasických shakespearovských filmů Laurence Oliviera a Orsona Wellese, kdy se Zeffirellimu podařilo evokovat život renesanční Padovy. S ještě větším ohlasem se setkal režisérův další film, opět adaptace Shakespearovy hry, tentokrát nesmrtelná tragédie ROMEO A JULIE (1968), kterou obsadil mladistvými (oba byli ve věku skutečných milenců) debutujícími herci Leonardem Whitingem a Olivií Husseyovou. Dílo bylo vřele přijato filmovými kritiky i diváky po celém světě. Film získal dva Oscary (Pasqualino de Santis za kameru, Danilo Donati za návrhy kostýmů) a 2 nominace (film a režie), Zeffirelli dostal Donatellova Davida při příležitosti V. festivalu mezinárodní filmové spolupráce v Taormině 1969, sdružení zahraničních novinářů akreditovaných v Hollywoodu udělilo filmu Zlatý glóbus (nejlepší zahraniční snímek mluvený anglicky), největším zadostiučiněním však pro režiséra může být fakt, že jeho verze slavné tragédie je dodnes považována za nejlepší, která se kdy na plátně objevila (celkem jich je kolem 30).„Ovlivnění divadelním uměním se u mne projevuje především pokud jde o ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY, kde jsem záměrně chtěl vytvořit velkou kulturní podívanou s lehce divadelní koncepcí, cosi na půl cesty mezi divadlem a filmem. Jinými slovy, při ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY jsem chtěl filmovými prostředky ilustrovat určitý jevištní experiment, zatímco jeden z důvodů, proč jsem chtěl natočit ROMEA A JULII, byl záměr vyjít ze stejného shakespearovského kadlubu, ale dojít přesně k opačnému výsledku – tj. k ryzímu filmu. A myslím, že se mi to podařilo, protože můj ROMEO A JULIE má možná spoustu chyb, ale je to film, ani na okamžik nepřipomíná divadlo.“V roce 1972 Zeffirelli zabodoval s náboženskou tématikou, kdy ve svém dalším díle BRATR SLUNCE, SESTRA LUNA sleduje příběh Svatého Františka z Assisi. Křesťanský muzikál (písně složil britský folkový zpěvák Donovan) vyprávěný v duchu hesel míru, lásky a svobody doznívajících 60. let Františka interpretuje jako předchůdce hippies, přestože se věrně přidržuje historických faktů. Roku 1973 byl nucen vzdát se z finančních důvodů připravované realizace filmové verze DÁMY S KAMÉLIEMI. Na stejné potíže naráží jeho několikaletý plán na natočení Dantovy BOŽSKÉ KOMEDIE. V letech 1975-1977 se Zeffirelli věnuje svému nejrozsáhlejšímu projektu, kdy pro italskou a anglickou televizi natáčí vícedílný výpravný film JEŽÍŠ NAZARETSKÝ. Hvězdně obsazené a velkolepě pojaté dílo bylo přijato vcelku dobře, vyvolalo spokojenost i ve Vatikánu. I když se o sérii často hovoří také jako o zdlouhavé a nudné, dokázal režisér jako málokdo zobrazit veškeré možné lidské aspekty Ježíšovy osobnosti. Rok 1979 je pro Zeffirelliho průlomový co se týče žánrové tvorby.Poprvé jako světoznámý filmový režisér zkouší natočit „normální“ film ze současnosti, bez shakespearovských a náboženských motivů. Drama ŠAMPIÓN o zhýralém bývalém boxerovi (John Voight), který se pro záchranu svého syna, o kterého se nedokáže z finančních důvodů postarat vrací zpět do ringu, nezaznamenalo větší ohlas u diváků a velmi brzy upadlo v zapomnění i přes jeho nesporné kvality. Ty však již zřejmě postrádal Zeffirelliho další projekt, romantická báchorka NEKONEČNÁ LÁSKA (1981) s Brooke Shieldsovou v hlavní roli, která propadla jak u diváků, tak u kritiků a byla nominována na 6 Zlatých malin, včetně nejhoršího filmu i režie. Naopak titulní píseň „Endless love“ získala nominaci na Oscara.Po dvou neúspěších na poli moderního filmu se Zeffirelli vrací k divadelním začátkům a v letech 1982 až 1986 režíruje filmová a televizní zpracování klasických děl jako LA TRAVIATA, PAGLIACCI, CAVALERINA RUSTICANA a OTELLO vše za spolupráce se slavným italským pěvcem Placidem Domingem. Roku 1988 natáčí hvězdně obsazený (Elizabeth Taylor, John Rhys-Davies, Philippe Noiret) film MLADÝ TOSCANINI, kde v příběhu osmnáctiletého nadějného violoncellisty vyjadřuje svou lásku k opeře a divadlu. Velký rozruch vzbudil Zeffirelli v roce 1990, kdy ve své rozmáchlé adaptaci HAMLETA svěřil titulní roli popkulturní hvězdě Melu Gibsonovi. To se však i přes určité počáteční rozpaky ukázalo jako výborný tah, neboť Gibson jednak předvedl, že je takovéto role hoden a navíc starý příběh přiblížil i mladému publiku, které se na Shakespeara obecně moc nehrne. Za zmínku stojí fakt, že Zeffirelli velmi ostře kritizoval Gibsonův film UMUČENÍ KRISTA (2005) a označil Gibsona za fundamentalistu a náboženského extrémistu, zároveň ale podotkl, že jde pouze o film, osobně jsou prý stále přátelé. Po úspěšném kralevicovi Dánském Zeffirelli zamířil zpět k italským kořenům a duchovním motivům a na Sicílii natáčí film STORIA DI UNA CAPINERA (1993), melodramatický příběh mladé jeptišky a její zkoušky víry. Bez většího povšimnutí veřejnosti prošel kiny kritikou poměrně ceněný film JANA EYROVÁ (1996), kvalitně obsazený známý příběh osiřelé dívky, která prožije románek se svým pánem, aristokratem který podezřele opatrně hlídá své soukromí a minulost brzy po svém uvedení skončil na zaprášených regálech půjčoven. ČAJ S MUSSOLINIM (1999) si získal u diváků více pozornosti. Lehce satirické dílo mapující historiii Florencie a jejích obyvatel za druhé světové války zdařile skloubilo hrůzy doby s humorem, pramenícím z kulturních rozdílů. Svým zatím posledním filmem NESMRTELNÁ CALLASOVÁ (2002) složil Zeffirelli poctu své dávné přítelkyni, operní divě Marii Callasové.V současnosti se o legendárním italském tvůrci hovoří kromě divadelní tvorby také v souvislosti s Papežem Benediktem XVI. Ten údajně chce, aby se režisér stal vatikánským poradcem zodpovědným za "obranu víry v kinematografii". "Svatý otec si je vědom, že komunikace církve pokud jde o film je dnes v troskách. Jako křesťan nemohu této katastrofě přihlížet," prohlásil Zeffirelli. Zdá se, že i v úctyhodných 85 letech je režisér na roztrhání.(zdroj: CSFD.cz, autor: Zbyněk "Boogeyman" Kubín)