Divadelní režisér Ettore Giannini se v italské kinematografii začal prosazovat za druhé světové války, byl především scénáristou, několik filmů také režíroval, především se ale zařadil mezi významné osobnosti italského poválečného divadla. Pocházel z Neapole a původně vystudoval práva (právníkem byl i jeho otec), tomuto oboru se ale nevěnoval, i když plánoval kariéru v diplomacii, a ve třicátých l
Divadelní režisér Ettore Giannini se v italské kinematografii začal prosazovat za druhé světové války, byl především scénáristou, několik filmů také režíroval, především se ale zařadil mezi významné osobnosti italského poválečného divadla. Pocházel z Neapole a původně vystudoval práva (právníkem byl i jeho otec), tomuto oboru se ale nevěnoval, i když plánoval kariéru v diplomacii, a ve třicátých letech začal psát rozhlasové hry. Mezitím si doplnil vzdělání studiem režie na Akademii dramatických umění a jako režisér debutoval krátkým filmem LA PRUA INCANTENATA (1936). Po dokončení studií se začal věnovat divadlu jako režisér, jako zdatný scénárista se brzy prosadil i u filmu. Jako divadelní režisér začínal v římském divadle Teatro Eliseo, za války spolupracoval s divadelní společnosti Maltagliati-Cimara.Scénáristický podíl Ettora Gianniniho je poprvé doložen u melodramatu MANÉVRY LÁSKY (Manovre d’amore, 1940), jako asistent režie pracoval na filmu FRA DIAVOLO (1942), jako spolurežisér měl podíl na vzniku filmu BÍLÝ ANDĚL (L’angelo bianco, 1943). Koncem války dočasně působil v rodné Neapoli, po roce 1945 znovu pracoval v Římě a v různých divadlech realizoval řadu her osvědčených klasiků i současných autorů. Ve spolupráci s francouzským režisérem Henri Calefem (a také francouzskými herci) natočil film GLI UOMINI SONO NEMICI (1948), nadále psal i scénáře pro jiné režiséry.Jen jedinkrát stál Ettore Giannini i před filmovou kamerou a spolu s dalšími režiséry hrál v Rosselliniho filmu EVROPA’51 (Europa’51, 1952), kde byl v roli Andrey Casattiho bratrancem hlavní hrdinky (Ingrid Bergman). Gianniniho největším úspěchem se stal muzikál NEAPOLSKÝ KOLOTOČ (Carosello napoletano, 1954), který podle vlastní divadelní předlohy natočil v Neapoli a získal za něj Mezinárodní cenu na festivalu v Cannes. Později psal další scénáře k filmům různých žánrů, připomeňme western JEŠTĚ PRO NĚKOLIK DOLARŮ (Per pochi dollari ancora, 1966) nebo špionážní film MISTROVSKÝ TAH VE SLUŽBÁCH JEJÍHO VELIČENSTVA (Colpo maestro al servizio di Sua Maesta britannica, 1967).Jako divadelní režisér se naposledy uvedl v římském divadle Teatro Stabile Shakespearovou hrou Kupec benátský (1965), kvůli byrokratickým překážkám a nízkým dotacím se poté dalších aktivit pro divadlo vzdal, často ale pracoval pro filmový dabing. Na stáří se vrátil do rodné Neapole, nakonec žil v malém městě Massa Lubrense, kde zemřel 15. listopadu 1990 ve věku 77 let.(zdroj: CSFD.cz, autor: Pavel "argenson" Vlach)