Elo Havetta

Předčasně zesnulý všestranný umělec a originální filmový režisér Eliáš „Elo“ Havetta pocházel z venkova na jižním Slovensku. Proto jsou krajinou jeho filmů „mierne zvlnené južanské kopčeky, s pokojnou až lenivou atmosférou“ věčného léta, v níž „zrak nemôže stúpať k chladným výškam podnecujúcim čistý rozmysel, ale skôr sa zachytí na viničoch, početných vinohradoch, či skĺzne k vchodom do mnohých vinohradnickcýh pivnic.“ V 50. letech studoval na Škole umeleckého priemyslu (ŠUP) v Bratislavě fotografii. Jeho spolužákem byl Juraj Jakubisko a společně zde natočili film ŠUPKA A ŠUPÁCI (1956-57). Počátkem šedesátých let se účastnil různých kulturních aktivit v Mestském dome osvety, pořádal pásma poezie, jazzové koncerty, večery s němým filmem. Zároveň fotografoval, psal různé skeče a glosy, působil i jako výtvarný redaktor mnoha časopisů. Již za studií a později i na vojně se věnoval amatérskému loutkovému divadlu, kde se naučil improvizaci. Je autorem několika povídek, fejetonů, písňových textů a v neposlední řadě mnoha originálních dopisů.V letech 1961-67 studoval pod vedením Karla Kachyni na pražské FAMU. V tehdejší uvolněné atmosféře, kdy hlavním kritériem hodnocení byla originalita, se naplno rozvíjel Havettův talent. Zde natočil několik studentských filmů: ŽIVOT NA DIVOKO (1964, nedochoval se), OBĚD V TRÁVĚ (1964, TV) a spolu se spolužákem scénáristou Luborem Dohnalem: GOTICKÁ MANÉŽ PRE JEDNÉHO (1962, němý), SVÄTÁ JANA (1963), dokumentární 34 DNŮ ABSOLUTNÍHO KLIDU (1965) a absolventský snímek PŘEDPOVĚĎ: NULA (1966), který byl jeho generační výpovědí a prvním zralým samostatným dílem. S Jurajem Jakubiskem také připravovali pro tradiční „famácké“ plesy originální němý MIKULÁŠSKY OBČASNÍK (1961-63), kde využívali postupů grotesky, surrealismu a parafrází slavných filmových scén. Studium Havetta formálně nedokončil (nedoplnil absolventský film teoretickou částí) a vrátil se zpět na Slovensko do Bratislavského filmového studia Koliba. I přes nesporný talent se mu zpočátku nedařilo prosadit a příležitost dostal až po úspěšných debutech svých generačních druhů Jakubiska a Hanáka. Spolurežíroval film Ivana Baladi DÁMA (1967), v němž si zahrál i epizodní roli opilého vojáka. V témž roce vystavoval na Expu '67 v Montrealu své fotografie pro diapolyekran Emila Radoka Stvoření světa.Debutoval celovečerním snímkem SLÁVNOSŤ V BOTANICKEJ ZÁHRADE (1969). Film je pestrobarevnou feérií, velkolepým karnevalem, v němž se mísí hra a realita, sledem veselých výjevů z vinařské vesnice Babindol, slavností, během níž se voda mění ve víno a slunce může vyjít i uprostřed noci. Využívá postupů němého filmu, až malířské kompozice záběrů a slovenského folklóru. Především je oslavou bezstarostnosti a radosti ze života, zdůrazňuje existenční nutnost hravosti a fantazie v životě člověka. Havetta se zaměřuje na bezvýznamné události, čímž reaguje na přehlížení významných hodnot. Zároveň zobrazuje bizarní postavy tuláků, vyděděnců nebo žebráků, v nichž nachází lidskou celistvost a plnost, jednotu člověka se sebou samým a se světem. Havetta se scénáristou Dohnalem ve filmu využili prostředků „naivnej fresky a púťových odrhovačiek, niečo z atmosféry Renoirových a Chagallových obrazov, balansovanie medzi naivitou, banalitou, sentimentom, pátosom a groteskou, ktoré by malo poskytnúť dosť dôvodou k veselosti a radosti a sprostredkovať vyznanie, že ľudská duša bez ohľadu na formule, ktoré jej poskytuje intelekt, je nepokojným pútnikom za živou vodou, za zázrakom bez úsilia o slobodu a prirodzenú dôstojnosť vo vnútri našich ohraničených životov by sme nedokázali užitočne usilovať sa o slobodu a dôstojnosť společnosti.“ Film byl promítán na přehlídce československých filmů v Sorrentu v roce 1969, kde získal Stříbrnou Sirénu za režii.Po nástupu normalizace ovšem mohl realizovat už jen jediný projekt, jeden z vůbec nejlepších slovenských filmů ĽALIE POĽNÉ (1972) na motivy povídky Vincenta Šikuly Nebýva na každom vŕšku hostinec. Jednotlivé epizody filmu zachycují život navrátilců z první světové války Krujbela a Hejgeše, jejich bezstarostné tuláctví i snahu usadit se, nalézt domov. Film je sledem jarmarečních výjevů, tragikomických epizod, hrou s časovými plány, „opojením z vyprávění“, holdem fikci a poezii. Havetta zde opět využil některých prvků němého filmu, hlavně barevného tónování. „Reinkarnácia dávno minulých dejov sice nedokáže spasiť svet, ale dokáže sprítomniť dávne strasti i slasti a cez ne znovu roztočiť koleso osudu s nevyhnutnosťou i náhodami určujúcimi striedajúce sa polohy hore a dolu. Balans života jako memento pokory a ľudskej relativity.“ (Dejiny slovenskej kinematografie) Film byl s úspěchem uveden na festivalu v Benátkách, na Slovensku se však setkal jen se zdrcující ideologickou kritikou.Od roku 1973 mohl Havetta pracovat už pouze pro Československou televizi Bratislava, natočil nepříliš podařené dokumenty DVE LÁSKY SKROMNÉHO PÚCHOVČANA (1973) a VŠADE STRETNEŠ MLADÝCH ĽUDÍ (1974) a televizní inscenaci ŠKODA LÁSKY (1974). Uplatnění pro svou činorodost našel až v magazínech pro mladé a výběrem témat se dokázal vyhnout propagandě a falešnému obrazu společnosti. Připravil pět vydání LASTOVIČKY (1973-74) a spolu s Jánem Fajnorem patnáct vydání pořadu pro mladé začínající filmaře RÁČTE VSTÚPIŤ (1974-75). Havetta rozpracoval projekty mnoha scénářů, žádný mu však už nebyl povolen realizovat. Podle povídky O smutných očích Hany Karadžičové z Olbrachtova Goletu v údolí vypracovali spolu s Dohnalem scénář Pod zem, pod zem (1969), podle scénáře Milana Ferka chtěl natočit film Rozlišovanie, který nakonec natočil Štefan Uher pod názvem KEBY SOM MAL PUŠKU (1971), pro televizi chtěl realizovat novelu Ladislava Nádaši-Jégeho, filmu ADAM ŠANGALA (1974) se ale nakonec ujal režisér Karol Spišák. Jeho další projekty zůstaly nerealizované: Terárium podle scénáře Dušana Lechana, Vila Fantázia a Túlavý rod podle Lubora Dohnala, Domov, domov treba ísť a Soľ nášho života podle Vincenta Šikuly. Havetta pomalu propadal skepsi a pesimismu. Častý stres a tíži normalizační doby zaháněl alkoholem a tabletami fermetrazinu, což se mu stalo osudným, zemřel na vnitřní krvácení způsobené prasklým žaludečním vředem v pouhých šestatřiceti letech.„Celou svojou hranou filmovou tvorbou chcel Havetta obnoviť nesprostredkovaný vzťah človeka k svetu, predovšetkým koncepciou sémantizovania bezvýznamného, podnietiť vnímanie vlastnej existencie i objektívnej reality.“ Havetta ve svých filmech spojuje moderní trendy světové kinematografie a nové vlny s venkovskými tradicemi a folklórem. Dokázal, že folklór nejsou jen lidové kroje, tance a písně, obdivoval především životnost a živelnost venkova. Oba jeho celovečerní filmy nesou výraznou pečeť autorského rukopisu a jsou oslavou člověka, svobody a radosti ze života. Svým zájmem o imaginaci, nadsázku a uvolnění, za nimiž je skryta skutečnost, měl z režisérů nové vlny 60. let nejblíže k Juraji Jakubiskovi a Věře Chytilové, v pohledu na člověka pak k Evaldu Schormovi. Ideálem Havettovy generace byl „okamih, pominuteľnosť, a nie špekulácie o tom ako vstúpiť do Panteónu nesmrteľných () Nechceli nikdy robiť bronzové sochy, radšej loďky z papiera. Obdivovali happening a vymysleli akcie pre štyri oči, v ktorých tvorca i divák boli jedinými účastníkmi i pamätníky udalosti. Vedomie pominuteľnosti, tuláctva a radosti sa stalo leitmotívom Havettovej existencie a tvorby.“Po odchodu z domova a z venkova se Havetta už doma nikdy neusadil, do města ale také nezapadl. V šedesátých letech sice založil v Bratislavě rodinu a s manželkou Jaroslavou, budoucí režisérkou animovaných filmů, se jim v roce 1965 narodil syn Tomáš. Manželství ale nevydrželo nápor konce 60. let, kdy byl Elo postupně vytlačován z čela filmové tvorby, a rozvod přispěl k jeho předčasnému konci. A tak byl odsouzen k věčnému hledání vlastního místa ve světě, stejně jako postavy vyděděnců z jeho filmů. Přestože byli spolu s Jurajem Jakubiskem a Dušanem Hanákem nejoriginálnějšími a nejvýznamnějšími osobnostmi slovenského filmu konce 60. let, byl Havetta až do pádu komunismu opomíjen a jeho jméno chybí ve většině dodbových filmových přehledů. Až v roce 1990 o něm vyšla monografie, v roce 2005 pak dokument Marka Škopa a Juraje Johanidese SLÁVNOSŤ OSAMELEJ PALMY (2005), který se objevil o rok později na reprezentativní dvd kolekci Havettových filmů.(S použitím monografie MACEK, Václav. Elo Havetta (1938-1975). Bratislava: Slovenský filmový ústav, 1990.)(zdroj: CSFD.cz, autor: ?? "Iggy" ??????)