Ela Šárková

Eliška Lišková, jak se vlastním jménem jmenovala, byla od mládí velmi hudebně a pohybově nadaná. Pěstovala atletiku v žižkovském Sokole a studovala hru na klavír v hudební škole Haufové-Sedláčkové. Později se učila zpěvu u Nadi Kejřové, Žofie Napravilové a u italského pěvce Tino Pattiery. Později se provdala za houslistu a dirigenta Lola Šárka.Od roku 1931 prošla velkou řádkou scén (kabaret Červené eso, Švandovo divadlo, Malá opereta, Slovenské národní divadlo v Bratislavě, Rokoko, Nové divadlo a Velká opereta). Jako operetní subreta SND v Bratislavě hostovala i ve Vídni. Často vystupovala v operetách Franze Lehára (Guiditta, Hrabě Luxemburg, Veselá vdova, Paganini). Hrála samozřejmě také v klasické operetě Oskara Nedbala Polská krev a ve Frimlově Rose Marie vytvořila postupně všechny tři hlavní ženské role (Rose Marie, Jane, indiánka Vanda). Po válce byla v angažmá v Uranii, v Divadle Ference Futuristy, v Alhambře a vystupovala také v kabaretu U Fleků. V roce 1957 odešla na odpočinek.Ella Šárková byla zvláštního aristokratického zjevu. Byla netypicky krásná a do rolí obyčejných dívek se nehodila, což režiséři brzy pochopili a podle toho ji také obsazovali do rolí. Tou první byla titulní ženská role (tanečnice Marta Malá) v komedii PUDR A BENZÍN (1931). Kritika o Šárkové napsala, "že je sice fotogenická a příjemná, ale její herecký projev není tvárný a neumí pro film mluvit". Nemilosrdná kritika nezměnila nic na tom, že od té doby se Šárková objevovala ve filmu pravidelně, až do roku 1938. Především byla obsazována do rolí tanečnic, zpěvaček a jiných výše postavených dam ze společnosti. Z těchto rolí zmiňme např. tanečnici Ellu ve filmu ZLATÉ PTÁČE (1932), filmovou herečku Fizullini v operetce PEPINA REJHOLCOVÁ (1932), bardámu v burianovské komedii POBOČNÍK JEHO VÝSOSTI (1933), tanečnici Lilo v DIAGNOSE X (1933), modelku Elu v HUDBĚ SRDCÍ (1934), tanečnici Boby v komedii BARBORA ŘÁDÍ (1935), nebo komornou Claire v LUCERNĚ (1938). Z výčtu těchto rolí je více než patrné umělecké zaměření Šárkové. Často ve filmu zpívala a tančila. Avšak při pohledu na tyto role lze učinit ještě jiný závěr a to, že Šárková za celou tu dobu nedostala roli v umělecky hodnotnějším filmu. Lamačova LUCERNA, která by se dala považovat za hodnotnější film, byla však na delší dobu její poslední rolí. S příchodem okupantů odešla Šárková (zřejmě dobrovolně) z českého filmu. Pouze těsně před koncem války se objevila v roli ženy JUDr. Johna ve filmu Václava Wassermana SOBOTA (1944). Avšak i na malém prostoru, který měla, mohl divák v jejím suverenním výkonu vycítit umělecký posun Šárkové směrem kupředu.Po válce se objevila v komedii R. Hrušínského a F. Salzera PANCHO SE ŽENÍ (1946) v roli Juanity, milenky lupiče Manuela a stala se také oblíbenou herečkou režiséra Václava Kršky. Ten ji obsadil hned do čtyř filmů. Nejdříve to byla Strnadová v komedii ŘEKA ČARUJE (1945), později pak Mimi ve filmu HOUSLE A SEN (1946), Frau Motyl ve filmu MLADÁ LÉTA (1952) a pradlena v dalším životopisném snímku Z MÉHO ŽIVOTA (1955). Byla to jedna z mála rolí obyčejné ženy její kariéry a na velmi dlouhou dobu poslední. Jak už bylo řečeno, dobrovolný odchod na odpočinek v roce 1957 byl zřejmě hlavním důvodem náhlého konce její filmové kariéry. Až teprve v roce 1980 se objevila ve vzpomínkovém filmu V HLAVNÍ ROLI OLDŘICH NOVÝ sama za sebe a krátce na to v epizodce satirické morality Věry Chytilové FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE (1983). Touto rolí se její kariéra uzavřela definitivně. Mezitím se Šárková velmi ojediněle objevila i v televizi, např. jako dáma v brýlích ve 14. díle seriálu TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, nazvaném Konec velké šance a nebo v hudební komedii Zdeňka Podskalského ALFONS KARÁSEK V LÁZNÍCH (1971).(zdroj: CSFD.cz, autor: Petr "Bart" Bartoš)