„Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit. Nevypadám já věru zle, zkrátka chlapec, jak má být. Před naší - za naší, cesta má, ať nepráší!“ Jakkoliv se Ivánkovi v oblíbené pohádce dařilo, životní cesta jeho představitele, Eduarda Konstantinoviče Izotova, někdy poměrně prašná byla.Eduard Izotov se narodil na svatého Martina v Suražském rajónu Vitebské oblasti v Bělorusku. Od roku 1954 studoval
„Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit. Nevypadám já věru zle, zkrátka chlapec, jak má být. Před naší - za naší, cesta má, ať nepráší!“ Jakkoliv se Ivánkovi v oblíbené pohádce dařilo, životní cesta jeho představitele, Eduarda Konstantinoviče Izotova, někdy poměrně prašná byla.Eduard Izotov se narodil na svatého Martina v Suražském rajónu Vitebské oblasti v Bělorusku. Od roku 1954 studoval Filmovou univerzitu (VGIK) v Moskvě ve třídě V. V. Bělokurova, školu ukončil v roce 1959. Ještě během studií se oženil se spolužačkou Inge Budkevič. V roce 1960 se jim narodila dcera Veronika, která šla později ve stopách rodičů a stala se herečkou. Manželé spolu žili 24 let a rozešli se krátce před tím, než by spolu oslavili i stříbrnou svatbu. Manželství bylo šťastné i přes nesouhlas Eduardovy matky s výběrem nevěsty; pro svého syna si představovala lepší partii. Eduardův otec byl vojákem z povolání a rodina žila ve vojenském městečku, jeho matka pro něj měla jako nevěstu vyhlédnutou dceru generála.Eduard Izotov ve filmu debutoval v roce 1959 hlavní rolí v melodramatu V TICHÉ STEPI. V následujících letech natočil několik dalších filmů - SILNĚJŠÍ NEŽ URAGÁN (1960), AHOJ, DĚTI (1962), zlomem v jeho kariéře se však stala právě až filmová pohádka MRAZÍK (1964) a role Ivana, která z něj udělala hvězdu.Eduardovi se nevyhýbaly ani zajímavé divadelní role; hrál například v komedii Hoře z rozumu nebo hlavní roli Freda v muzikálu Líbej mě, Káťo!, kde diváky okouzloval svým silným čistým hlasem.Po roli Ivana v Mrazíkovi byl zván na zájezdy po celém tehdejším SSSR, Eduard byl ale trochu líný a nevyužíval plně všeho, čím ho obdařila příroda. Miloval zpěv, miloval film a divadlo, to všechno se mu dařilo lehce a bez většího úsilí, ale nebyl kariérista, který by se hnal za úspěchem „přes mrtvoly“, i když oficiální uznání se mu líbilo. Podle vyprávění jeho ženy Ingy to byla právě Eduardova lenost a přílišná sebestřednost, tolik podobná jeho nejznámější roli, která vedla k jejich postupnému odcizení. I po rozvodu však zůstali dobrými přáteli, i když oba měli jiné partnery. Eduard s novou životní družkou Irinou navštěvoval Ingu a Veroniku na chatě a každoročně se scházeli při oslavě Veroničiných narozenin.Do života oblíbeného herce zasáhly okolnosti zapříčiněné dobou, musíme mít na paměti, že u moci byl v té době Andropov. Herec se svou partnerkou byli zadrženi blízko kavárny Lyra v Gorkého ulici, když se snažili vyměnit medaile z Irinina dědictví a valuty (asi tisíc dolarů) za ruble, aby získali prostředky k postavení chaty. Za herce se postavilo mnoho jeho kolegů a připojili svůj podpis k petici, kterou zorganizovala jeho bývalá manželka Inga. Našli se však i tací, co počínání herce zavrhli. U soudu se, navzdory mohutné podpoře ze strany známých osobností, nepodařilo dosáhnout jeho zproštění, bylo dosaženo pouze toho, že trest byl snížen na polovinu a herec byl odsouzen ke třem letům vězení. Eduardovi s Irinou navíc byl zabaven majetek, automobil a peníze. Byt jim, pravda, zůstal, ale jenom díky tomu, že v něm byla přihlášena i Irinina dcera. Po vyhlášení rozsudku začala další dlouhá pouť po všemožných institucích, aby herec nebyl k výkonu trestu poslán daleko, hlavně díky intervenci herce Olega Striženova, byl k výkonu trestu zařazen v Moskvě. I přes to nesl Izotov vězení špatně; velký, statný, temperamentní krasavec umíral každou minutou prožitou ve vězení. Z výkonu trestu byl propuštěn jako zlomený člověk. Nic nepomohlo, že se díky aktivitě jeho kolegů podařilo dosáhnout toho, že byl z výkonu trestu propuštěn o půl roku dřív.Brány vězení opustil, když mu bylo padesát let. Ačkoliv vypadal výborně, žádné šediny a vrásky, byl invalidní. Brzy po propuštění z vězení prodělal mozkovou mrtvici. Po propuštění z vězení se k němu práce zrovna nehrnula. Manžel jeho první ženy, Jurij Mastjugin, mu nabídl práci v dabingu. Po prodělané mrtvici si však herec nepamatoval texty a pletl slova. Vzápětí následovala další mrtvice. Herec prodělal celkem šest záchvatů mrtvice. V důsledku toho špatně ovládal ruku a navíc následoval nešťastný pád s komplikovanou zlomeninou nohy, kvůli které byl nejdříve upoután na vozík a postupně se stal zcela nepohyblivým. U herce propukla duševní choroba, stával se výbušným a byla nutná jeho hospitalizace v psychiatrické léčebně. Potom následoval kolotoč střídavých pobytů doma a v nemocnici, kvůli jeho zhoršujícímu se stavu byla nakonec nutná trvalá hospitalizace. Herec propadal naprosté apatii a při návštěvách nepoznával svou dceru a nechápal ani kde je a proč. Eduard Izotov zemřel 8. března 2003, duše ho však opustila už dávno před tím.V roce 1999 získal ocenění Zasloužilý umělec Ruské federace. Větším oceněním by pro Eduarda jistě bylo, kdyby se dozvěděl, že při zápisu do první třídy jeho jediná vnučka Dina komisi zazpívala: „Před naší - za naší, cesta má, ať nepráší!“(zdroj: CSFD.cz, autor: Eva "Jezinka.Jezinka" Nováková)