Expozice Josefa Skupy - Strakonický hrad

Od počátku se snažil získat pozornost dospělých diváků: po politických a literárních kabaretech hledal nové dramaturgické podněty (uvedl seriál dramatizací Haškova Švejka), zkoušel možnosti uvádění činoherních i operních děl. Od poloviny 20. let se orientoval hlavně na revuální pořady, jejichž hlavními aktéry se staly loutky Spejbla a Hurvínka.

Spejbla vyřezal podle Skupova návrhu v roce 1919 Karel Nosek, avšak plně se divadelně uplatnil teprve, když místo Kašpárka se stal jeho jevištním partnerem Hurvínek, kterého vytvořil v roce 1926 řezbář Gustav Nosek. Skupa vymyslel pro tuto dvojici jedinečné charaktery i způsob jevištní intepretace. Využil přitom v plné míře svého smyslu pro komiku i hereckého nadání.

V jeho podání se stal popletený, ale ambiciózní otec Spejbl (ve výtvarné zkratce tento charakter symbolizovalo dadaistické spojení fraku a dřeváků) a jeho uličnický, zvídavý synek Hurvínek prostředkem komiky, která svou společenskou aktuálností vyvolávala velkou diváckou odezvu. V roce 1930 se Skupa vzdal profesorského místa a založil vlastní profesionální soubor, který pořádal pravidelné zájezdy po celé republice a začal natáčet i gramofonové desky.

Podařilo se mu zajistit vysokou profesionální úroveň souboru v ovládání loutek a rozšířit okruh autorských spolupracovníků, k nimž vedle osvědčeného Franka Weniga patřil zejména Augustin Kneifel i Jiřina Skupová. K Spejblovi a Hurvínkovi přibyly postupně další typové postavy: trvale to byla Mánička (výtvarně dotvořena J. Trnkou) a pes Žerýk. V roce 1933 se Skupa stal prezidentem mezinárodní organizace loutkářů UNIMA.

S narůstajícím nebezpečím fašismu a války se Skupa zařadil k umělcům, kteří svou tvorbou reagovali na hrozící nebezpečí. O jeho lidské statečnosti svědčí, že ještě dva měsíce po okupaci 1939 hrál satirickou komedii Kolotoč o třech poschodích zesměšňující mnichovskou dohodu. I za okupace se snažil využít poměrné nenápadnosti loutkového divadla a ve stovkách představení po Čechách i na Moravě uváděl jinotajné hry J. Malíka.

V roce 1945 obnovil činnost svého divadla, pro které získal stálou scénu v Praze. Jeho postavení však zejména po únoru 1948 nebylo jednoduché. Na jedné straně byl oslavován jako národní umělec, na druhé straně scéna ztratila potřebnou nezávislost, byly mu přiděleny ideově prověřené lektorky a část divadelní kritiky mu ostře vytýkala nedostatečnou politickou angažovanost a snažila se mu vnutit své představy (Spejbl-reakcionář, Hurvínek-vzorný pionýr).

Skupa se proto více orientoval na dětské diváky, obnovil svou nejúspěšnější předválečnou inscenaci pro děti (Skupa-Wenig: Hurvínek mezi broučky) a pro dospělé uváděl zejména pantomimické pořady (Co loutky dovedou, Loutkové grotesky atd.), ve kterých udivoval hereckým mistrovstvím souboru. S inscenacemi uskutečnil od roku 1947 řadu velmi úspěšných zahraničních zájezdů (Anglie, Polsko, Francie, Maďarsko, SSSR).

Od začátku 50. let dal ve svém divadle příležitost řadě mladých loutkoherců a jako svého nástupce si vychoval M. Kirschnera. S mladými členy divadla připravil také premiéru Janovského hry Spejbl na Venuši (1956), která se jako jedna z prvních inscenací na českých divadelních scénách satirickou formou vyrovnávala s deformacemi stalinského kultu osobnosti. Pražská premiéra této hry byla symbolicky posledním představením, ve kterém účinkoval.

Svou tvorbou Skupa ovlivnil významně vývoj českého i světového loutkářství.