Narodila se 4. května 1929 a dodnes patří mezi symboly elegance. „Krása ženy není v obličeji, pravá krása ženy se odráží v její duši," tvrdila. Mezi hollywoodskými sexbombami působila jako zjevení. Něžná víla s očima plaché laně vlastně více než po kariéře toužila po dětech a lásce. Cesta k životnímu štěstí však byla trnitá...
Když byli mladí a Evropa se ve 2. světové válce otřásala pod dusotem vojenských bot, žili nedaleko sebe, aniž by jeden o druhém věděli. On byl ještě dítě, ona dospívající slečna. Trvalo čtyři desítky let, během nichž urazili strastiplnou cestu, než je osud svedl dohromady. Audrey Hepburn o herci Robertu Woldersovi prohlásila: „Robbieho strašně miluju. Je to nádherný vztah. Důvěřuji jeho lásce a nemám strach, že bych ji někdy měla ztratit. Je tu jen pro mě." Potkala jej na počátku 80. let, kdy už ve šťastnou lásku přestávala věřit. Prožila si totiž zklamání v podobě dvou nevydařených manželství a dalších bolavých vztahů...
Rozvodněná řeka deziluzí, které jí život po boku mužů přinesl, jako by pramenila v dětství, kdy rodinu opustil otec Joseph Hepburn-Ruston. Malou dívku, jež v tu dobu sotva začala chodit do školy, to velmi poznamenalo a sama po letech připustila, že se z jeho odchodu nikdy úplně nevzpamatovala. Ve svých vztazích později hledala to, co hluboko v srdci postrádala: zázemí, jistotu, skálu o kterou by se v těžkých chvílích mohla opřít... A také toužila po rodině. Děti pro ni byly smyslem života. „Nikdy pro mě nebylo nic důležitějšího než darovat život," přiznala. Právě to byl důvod proč ztroskotala její velká láska ke kolegovi ze snímku SABRINA (1954) Williamu Holdenovi. Byl ženatý s Brendou Marshall a měl s ní děti, takže podstoupil vasektomii a další potomky mít nemohl. Ačkoliv jej Audrey milovala, věděla, že budoucnost takového vztahu směřuje do černočerného tunelu, kde je více slz než radosti. Muže, s nímž si tak rozuměla, tedy nakonec s těžkým srdcem opustila, aby se mohla vydat ke světlejším zítřkům.
Náplastí na zjizvenou duši se stal herec a režisér Mel Ferrer, za kterého se provdala. Splnilo se její největší přání - otěhotněla. O to větší rána pro ni byla, když dítě, které nosila pod srdcem, odešlo dříve, než je stačila přivést na svět. Potratila v pokročilém stupni těhotenství. Před kamerami se usmívala, šla z jednoho filmu do druhého, ale vnitřně trpěla. Když o čtyři roky později i druhé těhotenství skončilo nezdarem, zhroutil se jí svět. Přesto nepřestávala věřit, že se jednou stane matkou. 17. ledna 1960 se konečně dočkala. Synáček Sean se pro ni stal středobodem vesmíru, ale i tak dokázala mateřství skloubit s kariérou a natočila úspěšné snímky SNÍDANĚ U TIFFANYHO (1961), MY FAIR LADY (1964) či JAK UKRÁST VENUŠI (1966). Úspěch si ale vybral svou daň. Čas, který Audrey obětovala práci a dítěti, ukrajovala svému manželovi, a ten jen s nelibostí nesl popularitu své ženy. Dříve jednotná kra manželství se rozlomila vedví a začala každého unášet na jinou stranu. Časté odloučení působilo jako vítr, který dva trosečníky odvál od sebe tak daleko, že v roce 1967 už neexistovalo jiné východisko než rozvod.
Netrvalo to však ani rok, a Audrey zase tlouklo srdce ve zběsilém tempu. Příčinou zrychleného tepu byl italský psychiatr Andrea Dotti. Neodradila ji jeho pověst donchuana a zanedlouho stála poblázněná tmavovláska opět před oltářem. Bylo jí sice už čtyřicet let, ale biologické hodiny stále nepřestávaly tikat. V roce 1970 přišel na svět její druhý syn Luca. Poučena z předchozích chyb se rozhodla, že pověsí filmování na hřebík a svůj život zasvětí rodině. „Musela jsem se rozhodnout - buďto se vzdám natáčení nebo svých dětí. Šlo o jednoduché rozhodování," připustila. Chtěla být dokonalou matkou a partnerkou, ovšem i přes tuto snahu přišlo další zklamání. Ukázalo se, že přátelé, kteří ji varovali před italským playboyem, měli pravdu. Andrea nedokázal odolat půvabu jiných žen, a tak i druhý svazek křehké herečky vzal po třinácti letech za své. Bylo jí přes padesát let a svůj hon na lásku definitivně vzdala. Vrátila se k filmu, nicméně zjistila, že období její největší slávy již pominulo. Přesto nebyla zlomená. Měla dva krásné syny a i přes počínající vrásky z ní zářila síla osobnosti.
A právě ve chvíli, kdy přestaneme hledat, mnohdy teprve nalezneme to, po čem jsme dlouho a úporně pátrali. Tak se stalo, že útlá dáma najednou stála tváří v tvář muži, který jí byl celý život vzdálený, ale přesto jako by několik desetiletí čekal právě na ni. O sedm let mladší Robert Wolders pocházel z holandského Rotterdamu, ona z belgického Bruselu, ale její matka měla kořeny v nizozemské šlechtické rodině a během války spolu obě pobývaly v holandském Arnhemu. Takže tehdy byli s Robertem takřka sousedé. V něm Audrey konečně našla oporu, která jí celý život chyběla. Díky tomu se dokázala chopit s plným nasazením toho, co ji nejvíce naplňovalo - pomoci dětem. Oba zažili válečné útrapy, kdy neměli na jídlo a bály se o životy své i svých blízkých. Proto jim nebyly lhostejné osudy lidí, kteří trpí nedostatkem, a neváhali cestovat do zubožených zemí, aby podporovali rodiny žijící v bídě. V roce 1988 se Audrey stala velvyslankyní Dětského fondu OSN a o čtyři roky později se výrazně zasadila o pomoc chudým v Somálsku. Robert jí stál věrně po boku. „Nejlepší věc, které se v životě můžete držet, je jeden druhého," řekla. Pár se usadil ve Švýcarsku, kde potom filmová ikona 20. ledna 1993 zemřela na rakovinu.
(Zdroj: csfd.cz - Jana "Jeanne" Krátká)
