Alberto Lionello je rodákem z Milána. V italské kinematografii se proslavil nejen jako herec ve filmu a televizi, ale také jako výborný dabér. Narodil se 12. července 1930 do rodiny krejčího jménem Luigi, matka se jmenovala Giuditta Bruneri. Otec nešetřil na synově vzdělání a snažil se mu poskytnout maximum možností ke kvalitnímu studiu. Alberto byl trochu introvert, ale s brilantním intelektem. V
Alberto Lionello je rodákem z Milána. V italské kinematografii se proslavil nejen jako herec ve filmu a televizi, ale také jako výborný dabér. Narodil se 12. července 1930 do rodiny krejčího jménem Luigi, matka se jmenovala Giuditta Bruneri. Otec nešetřil na synově vzdělání a snažil se mu poskytnout maximum možností ke kvalitnímu studiu. Alberto byl trochu introvert, ale s brilantním intelektem. V roce 1948 nastoupil na „Accademia dei filodrammatici“, ale roku 1949 musel akademii opustil, jelikož vstoupil do divadelní společnosti A. Gandusio (hrály se zde klasické frašky francouzské komedie ) a právní předpisy akademie toto zakazovaly. V roce 1950 přešel do společnosti U. Melnati.V komedii QUESTA E LA VITA se objevil roku 1954 poprvé mimo divadlo a pak ztvárnil na plátně či televizní obrazovce necelých čtyřicet rolí. Aktivním divadelním hercem byl po celý svůj život. V divadle výrazněji debutoval roku 1953 ve hře podle Agathy Christie TRE TROPI GRIGI, ve stejném roce hrál ještě ve hře MADE IN ITALY. V šedesátých letech hrál například ve hře LA COSCIENZA DI ZENO (1964), v sedmdesátých let pak například v komediálním muzikálu CIAO RUDY. Stejně jako v partnerském, tak v divadelním životě se jeho partnerkou stala od roku 1978 Erika Blanc a společně vystupovali v mnoha hrách jako Pirandellovo LA COSCIENZA DI ZENO, nebo IL GIUCO DELLE PARTI od stejného autora. Úspěšná je i poslední Albertova hra z let 1992-1993 MOGLI, MARITI, AMANTI.Po malém filmovém debutu roku 1954, se trochu výrazněji objevil ve Stenově komedii MIA NONNA POLIZIOTTO v roce 1958 v roli Alberta. Komedie Sergia Corbucciho CHI SI FERMA E PERDUTO byla příležitostí ke spolupráci s velikány jako Totó či Peppino De Filippo. Jako Toni Gasparini hrál Alberto v komedii Pietra Germiho DÁMY A PÁNOVÉ (SIGNORE & SIGNORI) v roce 1966 s Virnou Lisi, Gastone Moschinem, Norou Ricci a dalším. Snímek byl nominován na Zlatý glóbus jako nejlepší cizojazyčný film a také získal v Cannes Zlatou palmu. Další ocenění přišla v Itálii, jak David di Donatello Awards, tak Stříbrná stuha.Pro Alberta nebyl problém popasovat se s rolí ve vážnějších tématech jako například v Pasoliniho sociální kritice VEPŘINEC (PORCILE) 1969, kde hrál roli Klotze, či se úspěšně objevovat v komediích jako Risiho SESSOMATTO (1972) či velmi zdařilá Stenova POLICISTKA (1974). U nás jistě nejznámějším filmem je komedie BOŽE, JAK HLUBOKO JSEM KLESLA (1974), ve které triumfovala Laura Antonelli a Alberto hrál markýze Corraa. V roce 1980 se tato komedie stala druhým filmem s Albertovou účastí, který byl nominován jako nejlepší cizojazyčný film na Zlatý glóbus. Koncem sedmdesátých let hrál Lionello také v komediích po boku tehdejší erotický hvězd Edwige Fenech, či Dalily Di Lazzaro – L´ITALIE S´E ROTTA (1976), LA VERGINE, IL TORO E IL CAPRICORNO (1977).V televizní tvorbě spolupracoval Alberto hlavně s RaiUno, pro příklad inscenace SARTO PER SIGNORA (1979). V dabingu byl známý nejen propůjčením hlasu například Henrymu Fondovi a dalším, ale i animovaným seriálům.Jeho první manželkou byla anglická balerína Margaret Axon. Svatbu měli 30. října 1959 a byli spolu až do Margaretiny smrti 26. února 1962. Margaret zemřela jen několik týdnů po narození jejich syna Luca. Druhou manželkou byla od 6. září 1964 Gabriella Vanotti se kterou se Alberto rozvedl v roce 1977. Z toho svazku se narodila dcera, dnes také herečka Gea Lionello (*27.3.1967). Od roku 1978 až do své smrti žil Alberto po boku herečky Eriky Blanc. V roce 1991 po dlouhé nemoci Alberto podstoupil transplantaci ledvin. Nakonec počátkem roku 1994 udeřila nemoc nová a na rakovinu zemřel Alberto ve Fiumicinu, dva dny po svých 64 narozeninách 14. července 1994.(zdroj: CSFD.CZ, autor: Petr "Hennes" Hennebichler)