"Když máte uměleckou svobodu, touha zobrazovat detaily skutečnosti slábne” (z knihy "W poszukiwaniu siebie: twórczosc filmowa Agnieszki Holland”, 2001) Agnieszka Holland, prominentní polská filmová a televizní režisérka a scénáristka, významná představitelka polské "nové vlny”, se narodila ve Varšavě. Prarodiče ze strany otce byli Židé a zahynuli v ghettu, matka, katolička, se zase v roce 1944 zúčastnila Varšavského povstání, byla novinářkou a členkou polského undergroundu. Později se znovu provdala, tentokrát za novináře Stanislawa Brodzkého. Hollandová byla vychovávána v katolické víře a její vlastní dcera, Katarzyna Adamiková, rovněž režíruje.
Hollandová je absolventkou pražské FAMU (1971). Začínala jako asistent režie u Krzysztofa Zanussiho: ILUMINACE (1973), pracovala u studií “X Film”, které řídil Andrzej Wajda, podílela se na Wajdově dramatu DANTON (1982) a napsala pro něj také pár scénářů. Jejím televizním filmovým debutem byl krátkometrážní WIECZÓR U ABDONA (Večer u Abdona, 1975), jejím prvním celovečerním filmem pak AKTORZY PROWINCJONALNI (Venkovští herci, 1980), jedna z vlajkových lodí filmové tvorby "morálního neklidu”, vyprávění o napjatých vztazích mezi členy jedné maloměstské divadelní společnosti, která měla být metaforou na tehdejší politickou situaci v Polsku. Na Filmovém festivalu v Cannes v roce 1980 získal film Cenu mezinárodní kritiky.Režírovala divadelní hry, některé i se svým manželem Laco Adamikem.
Před emigrací do Francie stihla Hollandová v Polsku zrežírovat pouze dva větší filmy: úspěšná HOREČKA (1980) a k režimu kritická KOBIETA SAMOTNA (Osamocená žena, 1981) – poslední těsně před vyhlášením výjimečného stavu v prosinci 1981 (oba filmy byly oceněny na polském filmovém festivalu v Gdaňsku, projekce druhého byla však na nátlak “shora” brzy zastavena a k vidění pak byla pouze na ilegálních kopiích). Další filmy už vytvořila v zahraničí. Brzy opustila poetický a poněkud surrealistický styl svých prvních filmů. Její ZDJECIA PRÓBNE (Kamerové zkoušky, 1977) bylo zřetelně ovlivněno Formanovým snímkem KONKURS (1963).Hollandová získala nominaci na cenu Akademie pro “nejlepší zahraniční film” a cenu z festivalu v kanadském Montrealu za západoněmecké válečné drama o prchající Židovce BITTERE ENTRE (Angry Harvest, 1985.) Jejím zřejmě nejznámějším a nejoceňovanějším filmem je EVROPA, EVROPA (1991) podle románu “Byl jsem Hitlerjunge Salomon” Solomona Perela, který jako židovský mladík uprchl s rodiči po nástupu nacistů k moci z Německa do Polska a po vypuknutí války a německém vpádu pak s bratrem do Sověty okupovaného východu země. Po napadení Sovětského svazu v roce 1941 byl zajat, německého důstojníka však (svojí perfektní němčinou) přesvědčil, že je etnický Němec a později byl poslán do školy pro Hitlerjugend. V Německu se filmu dostalo pouze vlažného přijetí a tamní výbor ani nenapadlo ho v roce 1991 navrhnout na Oskara pro “nejlepší cizojazyčný film.” V USA se však snímek stal jedním z vůbec nejúspěšnějších německých titulů, získal Zlatý glóbus a nominaci na Oskara pro “nejlepší scénář” a ocenila ho i BAFTA.
Její filmy z emigrace užívají jiné vyjadřovací prostředky a jiný filmový jazyk (podle kritiků se staly "dějově atraktivnější” a současně odtažitější od skutečnosti): vidění světa jako pasti, ve které člověk, pouhá hračka v rukou krutého osudu nebo náladového Boha, usiluje o to dát svojí existenci nějaký smysl. Filmoví historici tuto “past bez možnosti úniku” nazvali “kunderovskou”, poukazují tím na vazbu mezi filmy Hollandové a prózou Milana Kundery, se kterým se seznámila během svých pražských studií (přeložila například do polštiny jeho “Nesnesitelnou lehkost bytí” a měla v úmyslu rovněž zadaptovat pro film jeho “Valčík na rozloučenou.”) Vidění světa jako pasti se objevuje už v její poetické diplomové práci GRZECH BOGA (Boží hřích, 1970) a snadno stopovatelné je v její tvorbě "morálního neklidu.” Její filmy vytvořené na Západě pokračují ve vykreslování lidí hledajících východiska, snažících se o seberealizaci a o štěstí. Většinou však končí - respektive jsou přinuceni se smířit - s pochybným výsledkem jako ve “Washingtonově náměstí” nebo ve velmi ceněné “Evropě, Evropě.” Hollandová setrvává ve své psychologické sondě a existenciálním podobenství (“jak moc jsme těmi, kterými skutečně jsme a jak moc existujeme pouze skrze oči druhých.”)
Její poslední filmy, jako třeba JULIE NA CESTĚ DOMŮ / LÉČITEL (2002, nominace na Zlatého lva) nám také odhalují její zaujetí metafyzičnem, vyznačují se fascinací náboženskou stránkou a nadpřirozenem. Jako přítelkyně Krzysztofa Kieślowského, se Hollandová podílela na scénáři k jeho filmu TŘI BARVY: MODRÁ (1993) - stejně jako Kieślowski i Hollandová se ve svých dílech často zaobírá otázkami víry. V jednom interview z roku 1988 uvedla, že ačkoli ženy hrají v jejích filmech důležitou úlohu, není feminismus stěžejním tématem její práce. Je autorkou dramat jako OLIVIER, OLIVIER (1992) nebo TAJEMNÁ ZAHRADA (1993) s Maggie Smithovou. Posledními snímky se Hollandová snaží přitáhnout pozornost širšího publika. Sama přiznává (deník "Rzeczpospolita", červen 2000), že chce točit filmy srozumitelné průměrnému divákovi, stále však "s jistým stupněm složitosti a určitým intelektuálním poselstvím.” Patří sem ÚPLNÉ ZATMĚNÍ (1995) o prokletých francouzských básnících (s Leonardem DiCapriem a Davidem Thewlisem), romantické drama WASHINGTONOVO NÁMĚSTÍ (1997) nebo televizní RÁNA DO SRDCE (2001).
Její zatím poslední filmový počin se jmenuje VE STÍNU BEETHOVENA (2006, cena z festivalu v San Sebastián), hudebně-romantické drama s Edem Harrisem a Diane Krugerovou. Režírovala několik dílů televizních krimiseriálů ”The Wire” (2002) a "Odložené případy” (2003). V roce 2007 spolu se sestrou Magdalenou Łazarkiewiczovou a dcerou Katarzynou Adamikovou režírovala polský politický seriál “Ekipa”. S dcerou už rok předtím pracovala na historické legendě: polsko-slovensko-český JÁNOŠÍK (2006), ve kterém se představil Václav Jiráček a také například Bolek Polívka.
V současné době Agnieszka Hollandová působí jako filmař při fakultě Městské univerzity v New Yorku (Brooklyn College, City University of New York).Za své celoživotní úspěchy byla oceněna na Filmovém festivalu v Las Vegas (1999), v roce 2001 pak za svůj výjimečný přínos polské kultuře obdržela “restituční” Důstojnický kříž a v roce 2002 zvláštní cenu za umělecké úspěchy v Polsku i cizině.
(Zdroj: csfd.cz - Marek "džanik" Janík)
