Vstup do dolu – malý okruh

Známkovna - Pracovní směna havířů začínala příchodem do známkovny. Každý, kdo pracoval pod zemí, si zde vyzvedl svou osobní známku. Tyto známky můžete vidět na panelech. Jednotlivé barvy a tvary známek se liší podle směny a profese (specializace) horníka.
 
Řetízkové šatny - Po příchodu do šatny se havíři převlékli do fáraček (hornický oděv). Každý pracovník měl přidělené dva řetízky (v havířském slangu označované jako háky), jeden pro čisté, civilní šaty a druhý pro špinavé pracovní šaty. V řetízkových šatnách byly fáračky zavěšeny v prostoru, který byl dobře větrán a v zimě dokonce vytápěn, takže mohly lehce uschnout.
Ventilace šaten a koupelen byla přirozená, pomocí hřebenovité ventilační nástavby, která při pohledu z venkovní strany objektu tvoří zajímavou siluetu završenou malou věžičkou. Součástí těchto šaten bylo i oddělení pro technický personál vybavené vanami, tzv. štajgerské lázně.

Správní budova - expozice:

Důlní měřictví - 16Jednou z důležitých součástí každého dolu byla kancelář důlních měřičů. Můžeme zde vidět na třech pracovních stolech postupný technický vývoj této profese. Najdeme zde nivelační přístroje, anemometry, teodolity, mapy a spoustu dalších předmětů i drobností, které technici používali ať už k práci či pro potěchu oka. V expozici také naleznete zcela unikátní funkční exponát Pielerovy lihové lampy z roku 1897 vyrobené Karlem Broučkem v Mor. Ostravě, která sloužila k přesnému určení obsahu metanu v důlním ovzduší. Dochovalo se pouze několik kusů. Další jedinečný exponát na Dole Michal je teodolit z roku 1899 vyroben fy J. J. Frič.
 
Kancelář geologa - Geologové plnili na dolech důležitou funkci. Jejich úkolem bylo vyhodnocení geologického podloží dle zkušebních vrtných jader. Po té se určovala kvalita uhlí i místa k těžbě. Nachází se zde také originální dobové mapy důlního prostředí Dolu Michal.

První pomoc - Na každé šachtě se čas od času někdo zraní. Tehdy nastoupili zachranáři a poskytli dělníkovi první pomoc. Instalace nám ukazuje jak asi vypadala lékařská ordinace a dobová místnost první pomoci, kde byli havíři omyti před ošetřením. V krajních případech, kdy neštěstí bylo zaplaceno životem havíře, zde byly omývány mrtvá těla. Hlavním z důvodů byla pieta k mrtvému a ohleduplnost k pozůstalým.

Dispečink - Tato místnost byla od určité doby hlavním mozkem celého závodu. Dispečeři mohli sledovat aktuální polohu důlních klecí, zda nenastal někde výpadek energie, tlak, teplotu, ventilátory, chod kompresorů a různé jiné důležité informace o chodu šachty.
 
Výdejna svačin -  Každý havíř při nástupu na směnu dostával svačinu. Ta se skládala z husté polévky (na kterou dostali havíři zvláštní misku) a z pečiva s kusem uzeniny, salámu, řízky ap. Svačiny se pravidelně měnily po dnech. Jedna z možností svačiny byla například fazolová polévka a klobása s pečivem.  

Cechovna - výstava "Dresden : Ostrava" v prostoru cechovnyKaždý, kdo pracoval v podzemí, musel být před sfáráním do dolu dvakrát zaregistrován. Nejprve byl zaregistrován ve známkovně tím, že si vyzvedl svou známku a potom se musel nahlásit svému důlnímu dozorci – „štajgrovi“. Štajgr si zapsal všechny pracovníky, kteří spadali pod jeho dozor, a přidělil jim denní pracovní rozkazy. V této místnosti býval umístěn pro věřící také malý oltář se svatou Barborou - patronkou všech havířů.
Prostor je v současnosti využíván jako výstavní a přednáškový sál.
 
Lampovna - V lampovněZde si havíř vyzvedl osobní svítidlo, zvané lampa. Lampa, tzv. „havířovy oči“, musela být při vydání havířovi nabita tak, aby vydržela svítit nepřetržitě min. 10 hodin, čelovky i 24 hodin. Při vrácení lampy museli pracovníci v lampovně vždy ověřit, zda nedošlo k jejímu mechanickému poškození, a nechat ji ve stojanu, kde byla dobíjena na potřebnou kapacitu. Lampy byly očíslované a číslo většinou souhlasilo s osobní známkou havíře. Vydávaly se vždy rozsvícené a zkušený havíř poznal podle intenzity světla, zda je lampa správně nabitá. Manuálně pracující jako byli havíři, vozači, kolejoví pracovníci atd. používali většinou ruční lampy zvané „kýbl“, ale štajgři a ostatní technický personál používali tzv. „benzinky“, které zároveň sloužily ke zjišťování přítomnosti a koncentrace důlních plynů (methan, CO a CO2). Trhací práce, uvolňování horniny pomocí trhavin (např. při ražení důlních chodeb) nemohly být prováděny, dokud štajgr nezkontroloval „benzinkou“ stav důlního vzduchu a nevyloučil koncentraci methanu, která by mohla vést k výbuchu v dole. Na přelomu 19. a 20. století, před vynálezem „benzinky“, se používali ke zjišťování přítomnosti důlních plynů malí ptáci (kanárci, čížci), myši a další drobní hlodavci. V padesátých letech byly potom ruční lampy nahrazeny „hlavovkami“ a „benzinky“ interferometry.
 
Těžní věž a těžní budova - Dominantou Dolu Michal je vzpěrová ocelová těžní věž vysoká 41,5 m. V horní části věže na tzv. plošině lanovnic jsou uloženy lanovnice, které vedou lana od těžních strojů do jámy. Těžní věž je opatřena zabezpečovacím zařízením, které zabraňuje přejetí dopravní nádoby (klece) do lanovnic a vzniku havárie těžního zařízení. Nad nejvyšší provozní polohou klece jsou umístěny koncové vypínače, které vypnou přívod el. energie do těžního motoru a spustí pojistnou brzdu těžního stroje bez zásahu strojníka. Elektrické koncové vypínače zareagují v případě, že klec přejela o 1,5 metru. Na hloubkoměru jsou potom umístěny mechanické koncové spínače, které se zapnou v případě, že by elektrické spínače nezareagovaly, klec jela dál a přejela 2,5 metru od nejvyšší dopravní polohy klece. Dalším bezpečnostním opatřením ve věži jsou tzv. „rozšířené průvodnice“, které zabrzdí klec tím, že se v nich klec „zadrhne“. Zařízení, které zabrání kleci ve zpátečním pohybu po přetržení lana způsobeném nárazem do nárazníkového roštu, jsou tzv. „sklopky“. Tyto jsou vysunuty do průjezdního profilu klece a ta se na ně při zpětném pohybu „posadí“. Důležitou součástí těžní věže jsou nástupní plošiny pro havíře i vozíky na uhlí. Pro převoz materiálu se používala čtyřetážová a pro mužstvo tříetážová klec. Klec byla konstruována pro 42 lidí, tj. 14 lidí do každého patra. První nástupní plošina tvoří tzv. „náraží“, kde jsou do klecí naráženy vozíky na uhlí; odtud název. Rozměrný důlní materiál (roury, důlní lokomotivy apod.), byl zavěšován pod klece. Jáma měla 19 pater a od povrchu po jámovou tůň měřila 670 m. Do těžní budovy vstupují tři mosty; jeden slouží pro přechod mužstva z administrativní budovy k náraží a další dva spojují těžní budovu s třídírnou uhlí. Plně naložené vozíky procházely po tzv. plném mostě od jámy do třídírny uhlí. Poté, co zde byly vyprázdněny, se vracely po tzv. „prázdném mostě“ zpět k náraží. K vybavení jámy patřilo také tzv. „lezní oddělení“, tj. soustava žebříků z nejspodnějšího patra až na ohlubeň (= místo, kde jáma vyúsťuje na povrch). Toto byla úniková cesta havířů v případě mimořádné události. V současnosti je jáma v plné délce (hloubce) zasypána směsí cementu a elektrárenského popílku.