V meziválečném období se snaha o očištění umění od zbytečných prvků a o celkovou čistotu projevila nejprve purismem, který dal následně v Evropě vzniknout funkcionalismu a v Rusku konstruktivismu. Tyto dva směry se však často prolínají nebo jsou zaměňovány. Počátky konstruktivismu jsou datovány zhruba do roku 1918. Jako konec konstruktivistického hnutí se pak označuje rok 1932, v Československu 1938.
Základním rozdílem mezi konstruktivismem a funkcionalismem je, že první uvedený směr je dynamičtější. Ve stavbách více vyniká vertikála a diagonála. Umělcovým záměrem je nechat konstrukci vyniknout, ne ji schovat. Nechává ji tedy jakoby vyplout na povrch, kde zůstává jasně zřetelná lidskému pohledu. Tato snaha byla nejlépe pozorovatelná v architektuře.
Celkově pak konstruktivismus odmítá luxus a přebytek a prohlašuje, že vychází z prostého faktu, že vzniká v civilizaci (období) strojů, nikoliv zdobného umění a řemesel. Pozitivním přínosem bylo používání nových materiálů, například kovu a umělé hmoty.
Jedním z hlavních faktorů konstruktivismu je, stejně jako u funkcionalismu, snaha o krásu spočívající v jednoduchosti.
Konec Velké říjnové socialistické revoluce znamenal nástup V. I. Lenina a jeho snahy o vybudování moderního Ruska. Konstruktivismus přesně splňoval tento požadavek a na několik desetiletí se stal hlavním uměleckým směrem nejen v Sovětském svazu, kde vznikl, ale i v dalších komunistických zemích.
Konstruktivisté odmítali přizdobovat a jakkoliv přikrášlovat budované stavby. Šlo jim o syrovost v absolutním smyslu slova. Budovy byly obnažovány tak říkajíc až na kost – jejich samotná konstrukce byla vyzdvihnuta nad veškerou ostatní formu a nechávala se viditelná. Ocelové trubky procházely skrze zdi, jako by do nich bylo zapuštěno lešení apod. To bylo typickým projevem konstruktivismu stejně jako kombinace železa a betonu.
Revolučním byl pro architekturu nový způsob členění interiéru budov. Ve starém pojetí byly jednotlivé příčky vždy stejně nad sebou. Pokud tomu mělo být jinak, bylo potřeba stavět pod ony příčky v nižším patře podpěry, třeba pilíře. S novým členěním, které využívalo skládání svislých a vodorovných ploch na sebe, vznikly nové možnosti vnitřního dělení, které se tak stalo mnohem svobodnější. Typické také bylo zasazování skleněných příček, které mohly být libovolně nastavitelné a posouvatelné, či celých prosklených zdí.
Významní architekti v období konstruktivismu a budovy postavené podle jejich návrhu:
- Vladimir Šuchovb - Šuchovova věž na Šabolovce (Rusko)
- Konstantin Melnikov - studio Konstantina Melnikova (Rusko)
- Karel Řepa - Tyršova plovárna (Vysoké Mýto)
- Josef Chochol - obytné domy pro chudé obce v pražské Libni
Za zakladatele ruského konstruktivismu se považují sochař a malíř Vladimír Tatlin a fotograf a výtvarník Alexandr Rodčenko. V sochařství byla v období konstruktivismu prosazována čistá linie, přímka, čtverec apod. Důraz byl kladen na geometričnost díla a jeho kinetický potenciál, který by dotvářel dojem stroje, jímž byl celý konstruktivismus inspirován. Tomu plně odpovídal například model Tatlinovy Věže Třetí internacionály a i Rodčenkovy instalace byly dominantní svou mobilitou.
Do českého prostředí pronikal konstruktivismus například v tvorbě Zdeňka Pešánka, který se zabýval světelnými objekty.
Malířství vynikalo v období konstruktivismu užíváním geometrických tvarů, čistých barev a tvorbou koláží, kdy se kombinoval nakreslený obraz s různými materiály, jako bylo sklo, kovové dráty apod.
Vladimír Tatlin, jeden ze zakladatelů konstruktivismu, si tuto techniku zvlášť oblíbil a tvořil tak své slavné malířské reliéfy, ve kterých vynikala struktura užitého materiálu.
Oblíbeným uměleckým projevem byla v konstruktivismu také fotomontáž, čili lepení dvou a více expozic do jednoho výsledného díla. Zajímavé bylo vytvoření fotomontáže inspirované literaturou – například Alexandr Rodčenko vytvořil ilustrační montáže k Majakovského básni O tom. Všechny tyto nápady daly základy dnešní moderní grafice.
Literatura se oprošťovala od přebytečného vysvětlování a synonym jednoho slova. Typické bylo rčení "používání minima k dosažení maxima". Slova a věty byly co nejúdernější a často měly více významů. Překlad děl tak byl velmi komplikovaný.
K hlavním představitelům konstruktivismu v literatuře patří například ruský básník V. V. Majakovskij a členové skupiny Litěraturnyj centr konstruktivistov.
