Cílem symbolismu bylo zobrazit racionálně nepopsatelné věci a jevy pomocí zvolených symbolů jako prostředníků mezi realitou a duší. Inspirovali se technikami sdělení mystické literatury a bájí, konstruovali snové krajiny jako zahrady symbolů pro zachycení složitých duševních stavů.
Blízký jim byl umělecký program skladatele Richarda Wagnera, který vytvořil koncepci hudebního dramatu jako syntézu hudby, slova, tance a výtvarného řešení scény.
Podle Manifestu symbolistické literatury, zveřejněného 18. září 1886 v deníku Figaro, je pro poznání reality včetně její iracionální složky třeba opustit falešnou citovost a akademiky požadované deklamování. Dílo by mělo mít nesamoúčelnou ideu, mělo by působit kouzlem neznámých světů, být dekorativní a emocemi rozechvívat mysl.
Symbolisté se nejprve odvrátili od problémů společnosti. Například realitou znechucený básník a překladatel E. A. Poea Stephan Malarmé (1842–1898), který abstraktní básně záměrně nejasného smyslu založil na intelektuální asociaci a analogii a verše podřizoval zákonům hudby a výtvarného umění. Verše i próza podle symbolistů mají melodii, čímž přispěli ke sblížení poezie s hudbou při tvorbě zvukomalebných volných veršů.
Postoj některých symbolistů ke společnosti se později změnil z odmítání až ke značné sociální angažovanosti. Například francouzsky píšící básník a dramatik Émil Verhaeren (1855–1916) – ač majitel doktorátu z práv, nakonec vstoupil do belgické dělnické strany a věnoval se osvětové práci.
Typickým symbolistou byl Charles Baudelaire se sbírkou Květy zla a další, tzv. prokletí básníci (les poètes maudits) Arthur Rimbaud a Paul Verlaine i zmíněný Stéphane Mallarmé, Zobrazovali i žili duchem dekadence a temného romantismus přelomu století, k čemuž neváhali používat tehdy všeobecně populární nealkoholové drogy a absinth s alkoholovým výtažkem z pelyňku pravého (Artemisia absinthium).
Francouzský symbolismus zapůsobil na celou evropskou literaturu, českými symbolisty byli například Karel Hlaváček, Antonín Sova a Otokar Březina.
Ve své poslední fázi pak symbolismus splynul s nastupující secesí, především ve výtvarném umění.
Vzhledem k cílům a metodám symbolistů se v hudbě tento směr prakticky neprojevil. Jednu z výjimek tvořil skladatel Claude Debussy v 90. letech 19. století. Debussy si tehdy pod vlivem symbolistů vytvořil svůj vlastní styl. Psal kratší klavírní, komorní i orchestrální hudbu a písně, na které často adaptoval verše Paula Verlaina.
Roku 1894 napsal Debussy svou asi nejslavnější skladbu, symfonickou báseň Preludium k Faunovu odpoledni, kde využil text básně Faunovo pozdní odpoledne jednoho ze zakladatelů symbolismu Stephana Malarmé
Komplexní syntézou hudebních dramat již v počátku symbolisty inspiroval německý skladatel, dirigent, libretista a reformátor opery Richard Wagner. Oslovil je formulováním svého uměleckého programu – syntetizovat díla z hudby, slova, tance a výtvarného řešení scény, tedy působením na více smyslů současně.
V architektuře byly myšlenky symbolismu včleněny do populárnější secese.
Tato část výtvarného umění měla secesně-symbolistickou formu. Nereflektuje okolní svět, ale umělcův prožitek, často inspirovaný literární předlohou a duševními a fyzickými stavy, například spánkem či sněním.
Sochař je citově neklidný, což zobrazuje dynamikou postav včetně oděvu. Detaily jsou podružné, důležitější je stylizace a k soše patří otisky rukou, sochařské nástroje atd. Má působit, jako by umělec právě odešel. Projev symbolismu v sochařství položil základy a posléze splynul se secesí, nicméně byl úvodem do moderního sochařství.
Asi nejznámějším sochařem symbolismu byl Francouz Auguste Rodin (1840–1917). Od počátku do konce kariéry bral za inspiraci přírodu a za nejlepší prostředek k vyjádření duševních stavů považoval lidské tělo. Po roce 1870 odjel do Itálie studovat Michelangela, poté roku 1877 v Bruselu vytvořil sochu Bronzový věk. Modelem mu byl belgický voják August Fayet a bronzová socha mu způsobila v pařížském salonu problémy táhnoucí se asi 10 let. Obvinili ho z toho, že sochu nevymodeloval, ale odlil z živého člověka. Jeden z četných odlitků dnes stojí na Rodinově náměstí v 16. pařížském obvodu.
Roku 1902 měl výstavu v Praze a Akademie výtvarných umění mu postavila sochařský ateliér na Letné. Společně s Alfonsem Muchou v létě odjel na Moravu do Hroznové Lhoty, kde měl ateliér malíř Joža Úprka a jeho bratr sochař Franta Úprka. Návštěva na Rodina udělal dojem tím víc, že autorem ateliéru byl architekt Dušan Jurkovič. Rodin měl po návratu prohlásit: „Připadal jsem si jako v helénském Řecku.“
V českých zemích byl asi nejváženějším symbolistou František Bílek (1872–1941), který byl sochařem, řezbářem a keramikem, ale věnoval se také grafice, knižním vazbám a užitému umění. Narodil se i zemřel v jihočeském Chýnově, kde měl i sochařskou dílnu a od roku 1898 dům podle vlastního návrhu s ateliérem. Tvořil v něm sám, pozvání na setkání s kolegy odmítal a nikdy neodpovídal na otázky po stylu nebo slohu svých děl. Dům se zachoval a po rekonstrukci je v něm přístupná muzejní expozice Františka Bílka.
Jeho symbolistická díla dnes najdeme nejsnáze v Galerii hl. města Prahy, například Podobenství velkého západu Čechů ve verzi z roku 1909 nebo Kristus na sebe bere kříž z roku 1897.
Kromě Bílka v období symbolismu tvořili třeba Ladislav Šaloun (1870–1946) a Vojtěch Sucharda (1884–1968). Oba patří k zakladatelům českého moderního sochařství a kromě symbolismu je ovlivnil naturalismus, realismus a secese.
Šaloun se věnoval kamenné výzdobě budov (Obecní dům v Praze), sochařským portrétům včetně T. G. Masaryka, pomníkům a sochám včetně sousoší (Jan Hus na Staroměstském náměstí) a zpracovával také fantaskní, pohádková a mytologická témata. Sucharda je mimo jiné autorem 12 apoštolů na staroměstském orloji i monumentální plastiky mystických figur na pražském paláci Koruna. Podílel se na dostavě katedrály sv. Víta, výzdobě chrámů ve Štěchovicích, v Nymburce, Mělníku, Hradci Králové, tvořil i pomníky padlým atd.
Malíři symbolisté se vymezili proti impresionistům, které považovali za smyslově povrchní, když se plně soustřeďovali na zachycení prchavých okamžiků hry světel. Symbolisté, než aby hodiny čekali na jedinečné světlo, jemuž se podřizoval zbytek díla, upustili od složitého napodobování reality a vytvořili realitu jinou, vlastní. Pomocí symbolů ve fantastických krajinách působili na psychiku diváků vyvoláváním emocí, prožitků a představ jinak, snáze a komplexněji.
Patřil sem například francouzský malíř Gustave Mareau (1826 až 1898), který používal především mytologické a biblické náměty. V představách býval pronásledován starověkou Salome, která nenáviděla Jana Křtitele. V obraze Zjevení je ústředním motivem scény Janova useknutá hlava, jejíž motiv používal poměrně často. Oblíbil si ho například básník Oscar Wilde.
Malíře Odilona Redona (1840–1916), vycházejícího z impresionismu, ovlivnil blízký kontakt se symbolistickými básníky, se kterými sdílel vidění světa. Je považován za malíře pocitů úzkosti a nevědomí, a protože se nechával inspirovat sny, je považován za prvního surrealistu. Používal symboliku antické mytologie, křesťanství a středověkých bestiářů.
Malíř a sochař Arnold Böcklin (1827–1901) patří mezi hlavní představitele švýcarského symbolismu. Jeho alegorické obrazy vyvolávaly silné emoce, měly zasněnou kompozici s dramatickými tóny. Böklina obdivovali i surrealisté Max Ernst, Salvador Dalí a Giorgio de Chirico. Jeho tvorbu dobře naznačuje pět verzí obrazu Ostrova mrtvých z let 1880 až 1886, malovaných na plátně, dřevě a měděném plechu. Jeho třetí verzi z roku 1883 si zakoupil Adolf Hitler.
V českém umění se symbolismus uplatňoval od poloviny 90. let 19. století přibližně do roku 1915. Nejprve se projevil v mysticky orientované tvorbě.
Z českých malířů byli symbolismem ovlivněni například Jan Preisler (1872–1918), Max Švabinský (1873–1962), oba s členstvím ve výtvarném spolku Mánes, a grafik Vojtěch Preissig (1873–1944).
Preislerův styl můžeme dodnes sledovat na výzdobě Palackého sálu Obecního domu v Praze. V letech 1910 až 1912 tu v duchu symbolismu vypracoval monumentální kompozici postav.
Max Švabinský byl symbolistou na počátku kariéry, v letech 1898 až 1899 se s ním setkal za pobytu v Paříži. Sám netušil, že své symbolistické období později zúročí při tvorbě československých bankovek.
Vojtěch Preissig byl výjimečný řemeslným zpracováním grafik i nevšední občanskou odpovědností, která ho dovedla až k protinacistickému odboji a smrti v Dachau. Vytvořil první české typografické písmo, cenné jsou jeho knižní ilustrace, například kniha pohádek Jana Karafiáta Broučci: pro malé i veliké děti z roku 1903. Preissig v ní působí na čtenáře – diváka třemi základními knižními elementy – tedy vazbou, typografickou úpravou a ilustracemi.
V počátcích tvorby symbolismus ovlivnil i malíře Františka Kupku a později tzv. druhou generaci symbolistů Jana Zrzavého, Josefa Váchala a Františka Koblihu. Kobliha pro inspiraci využíval texty symbolistů – literátů, například básníka Karla Hlaváčka. Vytvořil cykly charakteristických melancholických představ a kosmických vizí inspirovaných básněmi Mstivá kantiléna a Pozdě k ránu.
Symbolismus v českém prostředí často splýval se secesí, působil jako protipól u nás opožděného impresionismu a významně se podílel na formování moderního českého umění. Ovlivnil i divadlo, a to nejen jemně odstíněnou deklamací herců, ale také scénografií a malířsky pojednanými kulisami.
Symbolistická poezie dbala na hudebnost veršů a spolu s prózou i na nepřímé pojmenování, náznak či symbol a vedla čtenáře k místu neočekávané asociace a přeneseného významu.
Čtenář je nucený význam dešifrovat – mnohoznačné nebo skryté sdělení vyžaduje jeho spolupráci. Autor ovšem nepotřebuje čtenářovo pochopení, ale vcítění. Chce u něj vyvolat zájem o skryté pravdy a tajemství prostřednictvím znaků – symbolů. Symbolistická literatura nebyla pro každého, a proto ji čtenáři často pokládali za nesrozumitelnou.
Slovo symbolismus poprvé použil řecký, ale francouzsky píšící symbolistický básník, esejista a kritik Jean Moréas (1856–1910) v předmluvě ke sbírce Kantilény roku 1886. Ještě téhož roku napsal manifest symbolismu a krátce nato založil Revue Symbolisme.
Nový směr podporovala řada osobností i časopisy, například Revue Indépendante, kde pracoval Stéphane Mallarmé, nebo Vogue.
Roku 1886 vychází vrcholné dílo jednoho z tzv. prokletých básníků, sbírka básní Iluminace Arthura Rimbauda. V básni Samohlásky zde pracuje se symbolikou barev, kterou rozvíjí asociacemi. Programovou básní je tu Mé bohémství, kde oslavuje svobodu, splývající s tuláctvím a fantazií vepsanou do básní. Do češtiny ji přeložili nezávisle na sobě Vítězslav Nezval a Karel Čapek.
Ovšem za vzor symbolismu se považuje jeho autobiografická, lyrická a snová báseň Opilý koráb. Napsal ji v pouhých 17 letech, kdy moře ještě neviděl.
K výrazným postavám českého symbolismu patří například Karel Hlaváček (1874–1898), Antonín Sova (1864–1928) a Otokar Březina (1868–1929).
Karel Hlaváček byl básník, výtvarný kritik, grafik a malíř. Od mládí nadšeně cvičil v Sokole, kterému věnoval první básně. Brzy mu však diagnostikovali tuberkulózu a stal se skalním dekadentem. Jeho melodické verše jsou plné deziluze z konce století a marné vzpoury vyděděnce společnosti. Symbolismus uplatnil také v ilustracích a grafických úpravách knih.
Hlaváček patřil do skupiny kolem Moderní revue. Jeho sbírka dvanácti lyricko-epických básní Mstivá kantiléna vyšla roku 1898. Básně nemají jména, jen římské číslice. Lyrickým hrdinou je chudý holandský šlechtic, marně bojující proti španělské okupaci v 17. století. Černé a mdlé mraky evokují smutek a faleš, všechno lže, všude je cítit rozčarování a hněv, ženy jsou zobrazovány jako lysé a neplodné. Sbírka končí polem s mrtvými bojovníky a jejich hnijícími mrtvolami: „Již mrtvo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdychá – a marno vše a marno vše, ten tam je vzdor a pýcha.“
Antonín Sova se do českého symbolismu zapsal třeba sbírkou Zlomená duše. Vydal ji vlastním nákladem roku 1896. Vypravěčem a hrdinou je dorůstající chlapec, který první milostný akt v životě vidí v podobě nevěry své nevlastní matky. Čistá vesnická láska v druhém případě je daleko radostnější a lyričtější, napotřetí je to důsledný, sebezničující boj o to, kdo koho ovládá.
Sbírka pokračuje vztahy společenskými a svého autobiografického hrdinu nešetří. Ač zajištěný stálou prací, proplétá se nízkým maloměšťáctvím, příživnictvím a úlisností zlomených charakterů. V metaforické rovině tím míří na celou tehdejší Evropu, ale u Sovy se přidává vlastenecký tón kritikou zapomínání národního původu pro peníze a postavení.
Sbírka končí klasicky v duchu symbolismu – nemocný hrdina stojí nad kolébkou přítelova dítěte plný pesimismu a vědomí vlastní bezmocnosti. Navíc je plný závisti vůči následujícím generacím, kterým budou jeho problémy k smíchu.
Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý, byl básník a esejista. Asi nejčistěji symbolistické jsou sbírky Tajemné dálky a Svítání na západě. Jsou počátkem série pěti básnických knih reflexivních veršů, ve kterých se vyvíjí jeho světový názor. Hledá smysl života konfrontací s hlavními filosofickými a náboženskými proudy včetně Platóna, Nietzscheho a indické filozofie. Tajemné dálky patří do období subjektivních reflexí, Svítání na západě oslavuje bolest jako podstatu života i smrt jako východisko další existence a poznání, které šíři geniální jednotlivci z další sbírky Stavitelé chrámu. Později poznává, že sami géniové poznání neudrží a je potřeba zapojit společenství všech bytostí, jak říká sbírka Ruce. Myšlenkové finále pak vytvořil ve sbírce filosofických esejů Hudba pramenů.
Literární symbolismus se relativně brzy vyčerpal omezeným počtem možných výrazových prostředků, stávají se stereotypními ustálenými metaforami, překvapení byla objevena. Většina autorů včetně výše jmenovaných buď přechází do jiného stylu, nebo přestává tvořit úplně.
