Název uměleckého stylu pochází z francouzského slova „rocaille“, což je nesymetrický zprohýbaný ornament, který může tvarem připomínat lidské ucho. Tento ornament se začal používat na začátku 18. století v Itálii, ale rozšířeného užívání se dočkal především ve Francii.
Ornamenty jsou podstatnou součástí celého stylu, jsou jimi pokryty například všechny stěny a klenby světských i sakrálních staveb. Ornamenty se objevovaly ve všech složkách uměleckého stylu.
Konec rokoka přišel v 60. letech 18. století, kdy společnost přestala vyhledávat bezstarostnost a začala se přiklánět k názoru, že je rokoko myšlenkově prázdné. Umění rokoka bylo vystaveno kritice, brzy bylo zcela zamítnuto a jeho místo zaujal vážný a upjatější klasicismus. Úplný konec rokoka přišel s pádem Bastily a nástupem Napoleona Bonaparta na trůn.
V oblasti hudby bylo rokoko pouze přechodnou částí mezi barokem a klasicismem, důraz kladlo na drobné formy a zpěvné melodie. Umělecký styl rokoko charakterizuje převaha harmonie, hudební ozdoby a křehkost zvuku. Představitelé rokokové hudby předznamenali vznik symfonie a sonáty, na jejich dílo pak navazovali vídeňští klasikové.
Architekturu rokoka přijala postupně téměř celá Evropa a rokoko se stalo jedním z hlavních stylů při stavbě sakrálních budov a šlechtických sídel. S pozitivními ohlasy se rokoková architektura setkala především v Rakousku, Německu a Českých zemích. V Německu byla řada barokních kostelů přebudována podle stylu rokoka. V Itálii si naopak zase ponechali tradiční baroko, rokoko pro ně bylo až moc nazdobené a povrchní, a nehodilo se tak pro místa, kde se uctívá Bůh. Stejně tak se rokoko téměř vůbec neprosadilo ani v Anglii.
Důležitým prvkem v architektuře se stalo denní světlo, což se projevovalo na velikosti oken paláců a zámků a na přítomnosti zrcadel v interiérech. Oproti baroku, které vytvářelo konstrukčně složité stavby, se rokoko uchýlilo k jednoduchým obrysům staveb. Ty byly bohatě zdobeny výraznými ornamenty a zaoblenými rohy.
Z rokokových staveb na českém území je vhodné zmínit zámek Nové Hrady u Skutče, kterému se někdy říká také malý Schönbrunn či česká Versailles. Dalšími příklady jsou například krásný zámek Sanssouci v německé Postupimi nebo Salon de la Princesse v paláci de Soubise v Paříži.
Představitelé rokokové architektury:
- J. A. Meissonier
- G. Boffrand
- R. de Cotte
- J. A. Gabriel
V baroku se upřednostňovaly monumentální mramorové sochy, v období rokoka je nahradily malé porcelánové, bohatě zdobené sošky, které se nacházely především v interiérech. Rokokové sošky představovaly hravé zobrazování milostných hrátek a náboženskými tématy se příliš nezabývaly.
Kompozice soch i obrazů se v období rokoka zakládala na oblých liniích a esovitých útvarech. Sochaři se snažili dosáhnout bezstarostnosti pomocí asymetrie a různých křivek.
Malíři se v období rokoka zaměřovali na drobné a přirozené věci a snažili se svými obrazy šířit milostná dobrodružství. Největší inspirací pro malíře byly ženy, které znázorňovaly rozkoš, potěšení a křehký erotismus. Malíři byli schopni vyobrazit dokonale napudrované tváře, jedinečné účesy i originální oděvy v celé škále pastelových barev.
Do malířství v českých zemích pronikaly některé prvky rokoka už ve 30. letech 18. století, což je vidět na díle Václava Vavřince Reinara. Důležitou postavou rokokového malířství byl Antonín Kern, který absolvoval školení v Benátkách, odkud si domů přivezl spoustu poznatků především o prosvětlení barevné škály.
Mezi malíři vynikali F. A. Hartmann, K. J. Hirshely, J. A. Vocásek, Norbert Grund, F. X. Palka, J. L. Kracker a další.
Rokoko sice přejímalo žánry z baroka, ale upravovalo si je, upouštělo od barokní mystiky a přecházelo k pozemské smyslovosti. Oblíbený byl galantní epos a pastýřská hra. Inspiraci hledali autoři v milostných verších Anakreóna, Horatia a Catulla. V českých zemích se pak rokoko objevovalo v tvorbě prvních básníků národního obrození.