Nový styl myšlení i projevu nevznikl sám od sebe. Řemeslná výroba se rozvíjela do prvních manufaktur, kvetl obchod a rostl význam měšťanstva i měst. Zámořské objevy zpochybnily církevní dogmata o člověku i planetě Zemi a jejím postavení ve vesmíru. Církev byla prakticky celý středověk v nekončící krizi, o moc často soutěžilo několik víceméně samozvaných papežů a mocenských center. Další ránu neomylným církevním otcům pak zprvu nenápadně zasadil vynález knihtisku Johannem Gutenbergem roku 1450.
Středověké chápání světa nebylo udržitelné i kvůli konci středověkého klimatického optima, kdy byly průměrné teploty až o dva stupně vyšší než dnes. Například české zemědělství se postupně rozešlo s pěstováním vína v severních Čechách, melounů v Polabí i úrody obilovin byly nejisté, vznikal úspěšný tlak na intenzifikaci zemědělství a expanzi do přívětivějších krajů.
Lidské myšlení se odcizovalo nedostižnému Bohu a začalo se starat o člověka. Rytířskou gotickou kulturu vytlačovala kultura měšťanů, dominantním se stal antropocentrismus s únikem k pozemským slastem, světskému a svobodnému myšlení bez ohledu na náboženské vyznání.
Renesanci můžeme rozdělit do několika období. Raná renesance se ve 14. století uchytila v Miláně, Florencii a Mantově, městech bohatnoucích na obchodu s nevěřícími na jihu a východě. Do vnitrozemí přeprodávali orientální koření, léky a další výrobky. V této počáteční fázi se objevuje nereálný sen o obnově římského impéria.
Za vrcholné renesance v 15. století byla za centrum vzdělanců a umělců považována stále Florencie a další italské státy. Byla to doba velkých a všestranně nadaných umělců i mecenášů, mezi kterými proslul například Lorenzo Medici, zvaný Magnifico (Velkolepý).
Právě v té době se prosadili umělci i vědci obdivovaní dodnes – Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti, Raffaello Santi, Tiziano Vecelli, Antonio Allegri da Correggio nebo Giorgione, plným jménem Giorgio Barbarelli da Castelfranco.
Pro poslední fázi pozoruhodné doby v 16. století se vžilo jméno manýrismus z italského slova maniera (styl, způsob). Zavedl ho Giorgio Vasari, italský architekt, dvorní malíř Medicejských a životopisec florentských umělců. Byl vlastně prvním kunsthistorikem.
Pojmem manýrismus charakterizoval pozdní tvorbu Michelangela, která se odchylovala od klasických představ o harmonii. Právě Vasari jako obdivovatel antické estetiky zavedl pro předchozí epochu hanlivý pojem gotika, kterou měl za barbarskou, a renesancí nazval dobu, do které patřil sám.
Renesance byla také doba, kdy matematika objevila imaginární čísla, zákon volného pádu, dalekohled, základy anatomie i klasifikace nemocí. Niccolo Machiavelli ve spise Vladař dokázal, že politika je samostatný obor lidské činnosti.
Období renesanční hudby se zpravidla vymezuje léty 1430 a 1600. Tehdejší hudba byla charakteristická zájmem o antické ideály, kladla důraz na libozvučnost a kontrast, mizela disonance a důležitější se stávala harmonie.
Renesanční důraz na individualismus změnil postavení skladatele ve společnosti v jejich prospěch. Stali se všeobecně známými a odměňovanými umělci, oceňovanými už v průběhu života. Knihtisk vstoupil i do světa zdokonaleného notového zápisu, urychlil rozšiřování skladeb a zpřístupnil studium hudby širší veřejnosti.
Duchovní hudba si sice držela dominantní postavení, ale světská hudba nad ní vítězila kvantitou a byla kultivovanější než dříve. Světské vokály zahrnovaly motety (jeden text pro všechny hlasy), madrigaly a písně často doprovázené loutnou nebo malým orchestrem, instrumentální díla a taneční hudba byly polyfonní. Kromě papeže si vokální soubory s instrumenty (kapely) pořizovali panovníci i šlechta, vokály dostaly čtyřhlasou sazbu – soprán, alt, tenor a bas.
Repertoár instrumentální hudby se postupně rozšiřoval s novými nástroji, klávesovými klavichordy a virginaly a vylepšováním dosavadních. Vznikaly různé druhy viol a louten a koncem renesance se dechové a klávesové nástroje vyvinuly již do dnes známých typů houslí, trubek, fagotů, pozounů, cembal a spinetů.
Renesanční stavitelství se objevuje nejprve v Itálii po roce 1420 a je inspirované v duchu doby souměrnými antickými stavbami pravidelných proporcí a jednoduchých geometrických tvarů. Proporce světských staveb se začaly řídit lidskými rozměry a vznikalo jich více na úkor staveb duchovních, třeba chrámů. Novověkým sídlem šlechty se staly zámky a paláce, hrady byly v novém duchu adaptovány nebo postupně opouštěny, protože často vyšlo levněji postavit sídlo na zelené louce.
Zámky nesvíraly hradby, mohlo se stavět víc do šířky a vznikaly otevřené trojkřídlé komplexy nebo komplexy čtyřkřídlé s uzavřeným centrálním nádvořím. Jako sezónní sídla si šlechta stavěla paláce s kašnami a fontánami, s letohrádky v parcích a oborách, oranžériemi, krytými jízdárnami a míčovnami uprostřed parků s fontánami. Stavělo se také více škol, špitálů, pivovarů i mlýnů, lázně či vodárny. Bohatnoucí měšťané si mohli dovolit domy s nákladnější výzdobou a proporcemi.
První renesanční stavby se mimo Apeninský poloostrov objevují až počátkem 16. století ve Francii a jižním Německu. Severněji a do Anglie pak pronikají mnohem později vlivem dlouhých náboženských válek, zato vznikají až do 18. století, v Anglii ještě o 50 let déle.
Česká renesance v architektuře měla stoleté zpoždění a přišla nejprve na Moravu, a to přes Uhersko. Šířili ji především italští architekti migrující za zakázkami dále na sever, kde oceňovali i mírnější svázanost předpisy domácích profesních organizací. Renesanci lze u nás ohraničit daty 1492 a 1620, kdy k nám po bitvě na Bílé hoře zvolna přichází baroko. Ačkoliv k nám renesance přišla pod vlivem italským a německo-nizozemským, její výsledný ráz byl tuzemským originálem.
Nejstarší renesanční stavební prvky u nás se dochovaly v portálech věží hradů přestavěných na zámky v Moravské Třebové a Tovačově z roku 1492. Až o rok později vznikají renesanční okna v nové části královského paláce na Pražském hradě. V Čechách se i v novostavbách udržely některé gotické prvky, třeba síťové klenby a zdejším požadavkům se přizpůsobovali i hojně zde působící italští architekti.
Z nápadných stavebních prvků zmiňme třeba klenby, nejčastěji křížové a valené s lunetami a ostrými štukovými hřebínky. Oblíbené byly trámové, kazetové nebo malované tabulové stropy. Okna se stavěla dělená s více křídly, ohraničená byla kamennými římsami i v cihlových stavbách. Kámen jako stavební materiál poněkud ustupuje cihelným prefabrikátům.
Řeckořímské vzory staveb i náměstí se projevovaly v hojném užívání sloupů dórských, iónských i korintských, často spojených oblouky s překlady do arkád, včetně vícepatrových. Nápadná sgrafita fasád v podobě zdánlivě trojrozměrných psaníček vznikla původně jako náhrada nedostupného kamenického materiálu z Itálie. Vyráběla se nanesením dvou barevných vrstev a škrábáním za vlhka té svrchní, nebo se povrch prostě zdrsněl a zbytek vykonaly povětrnostní vlivy.
V renesančních zahradách převládal geometricky rozvržený porost s přesným sestřihem a písčitými cestičkami mezi různobarevnými záhony vysázenými ve složitých ornamentech. K zahradám patřily vždy kašny a fontány, letohrádky atd. Dobrým příkladem je třeba zahrada Pražského hradu, zámecké zahrady v Telči, Bučovicích atd.
Pozdní manýristická verze zahrady se zachovala v podobě Květné zahrady v Kroměříži z let 1665 až 1675. Jde o zahradu italskou s mohutnou kolonádou, rotundou, kašnami a rostlinnými bludišti geometrických tvarů. Patří do kroměřížského komplexu pod ochranou UNESCO.
Asi nejúplnější představu o tehdejším stavitelství si může utvořit návštěvník zámku v Českém Krumlově, přestavěném ve druhé polovině 16. století z gotického Horního hradu. Za příklad renesančního města pak poslouží město Telč.
Renesanční sochaři se také snažili přiblížit antickým ideálům krásy i rozměru. Pod vlivem dochovaných antických soch bylo sochařství prvním oborem, kde se projevily změny směrem k renesančnímu pojetí.
Sochy postav měly reálné výrazy tváří, vnitřní napětí a jemnou plasticitu. Tvůrci do výsledného efektu započítávali i hru stínů v záhybech rouch a ošacení. Poprvé od antických dob se objevují volně a samostatně stojící sochy a nově sochy jezdecké. Po vzoru císařského Říma vzniká i portrétní sochařství – busty významných osobností.
První renesanční sochařské dílo vzniklo ve Florencii zásluhou veřejné zakázky zadané k výzdobě dveří – v soutěži o výzdobu severních bronzových dveří románského baptisteria Sv. Giovanniho roku 1401.
Soutěže se zúčastnilo sedm sochařů, z nichž největšími soupeři byli gotikou stále ovlivněný architekt Bruneleschi a sochař Lorenzo Ghiberti. Zadaným tématem byl výjev ze Starého zákona zobrazující umučení Izáka. Vyhrál Ghiberti (1378–1455), protože znal nejen biblické scény, ale i antická klasická díla. V duchu renesančního realismu pak na scéně v bronzu pracoval do roku 1424.
Za zakladatele individuálního sochařského portrétu je kromě jiných považován proslulý Donatello. Syn obchodníka, celým jménem Donato di Niccolò di Betto Bardi, žil mezi léty 1386 a 1466 ve Florencii. Pracoval například s Brunelleschim na zdejším kostele Or San Michele, kde vytvořil sérii monumentálních plastik v tvrdším mramoru, těženém od antických dob v Toskánsku.
Byl autorem i dřevořezeb a bronzových plastik. Vytvořil také Davida, první bronzovou sochu od antických dob. Po nedávném zrestaurování za 200 tisíc eur je opět ve svém domovském muzeu Bargello ve Florencii, kde patří k symbolům italské renesance. Nezasvěcení návštěvníci si jej však často pletou se slavným Davidem, jehož autorem je Michelangelo Buonarroti.
Renesanční malířství, na rozdíl od architektury a sochařství, nenašlo v antice dostatek vhodných předloh a muselo vytvořit vlastní soubor hodnot.
Renesance definovala obraz jako plošný průřez kuželem, v jehož vrcholu je oko diváka. V obrazech malíři zachovávali schéma tří obrazových plánů – popředí, pozadí a středu k dosažení iluze prostoru i zobrazení děje v obrazu. Další možnosti získali po vynálezu olejových barev a malby na plátno koncem renesance.
Vědecký přístup k umění renesance uplatňovala i v hledání představy dokonalého lidského typu tělesně krásného a duševně ušlechtilého. Renesanční malíř se snažil zobrazit nejlépe nahé lidské tělo v přirozených postojích a pohybech s živou mimikou a gesty ze všech úhlů a směrů.
Jakmile tuto úlohu řemeslně zvládli, pustili se do studia vyjadřování hnutí mysli, smyslných zážitků a emocí v duchu renesanční uměřené harmonie těla a duše.
Nejprve se v Čechách uplatnili němečtí renesanční malíři a těsně po nich italští, nicméně ještě hluboko v 16. století zde gotická malba odolávala času.
Rané renesanční malířství se u nás uplatnilo v podobě deskových maleb pod bavorským vlivem a později saským. Příkladem může být Madona z Poleně u Klatov, malovaná před rokem 1520, a pod jihoněmeckým vlivem vytvořená deska Poslední večeře.
Malba na plátno přichází v 17. století a šlechta začíná budovat rozsáhlé galerie, většinou portrétní. K nejznámějším patří třeba rožmberská v Českém Krumlově nebo lobkovická v Roudnici nad Labem. Moravská malba měla základnu nejdříve v Brně, kde se sešli jihoněmečtí renesanční malíři, a později se jejich centrum přesunulo do Olomouce současně s přimísením holandských vzorů.
Po středověkém poznávání Boha a posmrtného života se renesanční literatura obrátila k pravdivému poznávání člověka a jeho života. Preferuje pozemský život se všemi radostmi včetně erotiky, důraz klade na rozum a skutečnost líčí realisticky.
Kromě toho evropské národy opouštějí latinu a v literatuře začínají preferovat národní jazyky. Do popředí se dostávají díla cestopisná, životopisná i pedagogická a lyrika se věnuje lidským citům.
Za zakladatele novodobé prózy je považován Giovanni Boccaccio (1313 až 1375), respektive jeho cyklus 100 novel Dekameron. Novela jako žánr byla jeho staronovým vynálezem s kořeny v antické literatuře. Novela se na rozdíl od románu nebo povídky věnuje jedné dějové lince, kterou stupňuje až do jejího překvapivého zvratu před závěrečnou pointou.
Z lyrických tvůrců je s počátky renesance spojován Francesco Petrarca (1304 až 1374), který byl označovaný za básníka lásky a pozemského života. Sbírka Sonety Lauře, inspirovaná nenaplněnou láskou k Lauře de Noves, ho natolik proslavila, že je považován za zakladatele tohoto literárního poetického útvaru.
Sonet ovšem vznikl už ve 13. století, vyznačuje se vymezenou strukturou 14 veršů a logickým členěním, kdy se zpravidla kolem devátého verše mění atmosféra, téma nebo dochází k obratu vyznění básně. Psal je ostatně už Petrarcův předchůdce Dante Alighieri (1265 až 1321), známější spíše svou Božskou komedií.
Do Čech dorazila renesanční a humanistická literatura s velkým zpožděním až v 15. století a rozdělila se v tehdejším duchu na latinsky a česky psanou. Latinské křídlo reprezentuje třeba prozaik a básník Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (1461 až 1510), který psal filozofické prózy, ódy, elegie epigramy. Známá je jeho Elegie na smrt císaře Karla IV.
Patří sem také český spisovatel a rektor pražské univerzity Jan Campanus Vodňanský, i v tehdejším zahraničí uznávaný latinsky píšící humanistický básník. Méně je známý i jako hudební skladatel. Jeho život ztvárnil spisovatel Zikmund Winter v románu Mistr Kampanus.
Za prvního latinsky píšícího českého humanistu je však považován Jan z Rabštejna, kněz, diplomat a obhájce Jiřího z Poděbrad. Italská renesance pro něj nebyla neznámá. Například jeho prachatická knihovna měla 500 latinských svazků včetně italských opisů ze 13. a 14. století s jeho osobními poznámkami. Známý je dodnes jeho Dialogus, fiktivní dopis italskému právníkovi. Popisuje v něm rozhovor tří šlechticů, tří různých politických názorů na správu státu a dává za pravdu tomu, který hledá smírnou cestu a hájí zájmy státu.
Česky píšící křídlo renesanční humanistické literatury představovali vzdělaní měšťané. Viktorin Kornel ze Všehrd (1460 až 1520) psal nejprve latinsky, později došel k názoru, že český vzdělanec má psát česky a dbát na čistotu jazyka. Latinsky psané knihy včetně antických autorů do češtiny překládal a nakonec česky formuloval program národního humanismu – v první fázi považovali za důležité dokazovat schopnost češtiny vyrovnat se latině ve vyjadřování, překládali do ní světovou i antickou literaturu.
Viktorin Kornel přeložil a předmluvou opatřil také například dílo konstantinopolského arcibiskupa z 5. století Jana Zlatoústého Knihy o napravení padlého s kritikou zneužívání pravomocí světskými i církevními činiteli. Věnoval se také právnické literatuře, napsal např. jazykově dokonalé pojednání O právech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery a položil základy česky psané vědecké literatury.
Populární se staly cestopisy. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 až 1621) popsal svou cestu do Palestiny a Egypta v knize Cesta z království českého do Benátek. Václav Vratislav z Mitrovic (1576 až 1635) popsal svou cestu do Cařihradu v díle s ne příliš nápaditým názvem Příhody Václava Vratislava, svobodného pána z Mitrovic.
Kromě toho vznikaly i česky psané kroniky. Proslulá Kronika česká Václava Hájka z Libočan († 1553) se věnuje českým dějinám do nástupu Habsburků na trůn roku 1523. Bohužel tam, kde autorovi chyběla data, připsal vlastní nepodloženou verzi historie.
V další fázi čeští humanisté renesanční vzdělanost cíleně šířili mezi širší vrstvy obyvatel. Patřil mezi ně Jan Blahoslav, který vysílal mladé muže na zahraniční univerzity a jednotě bratrské vychoval celou nastupující generaci překladatelů Bible kralické. Vyšla v Kralicích na Moravě v letech 1579 až 1593 a šlo o překlad z originálních biblických jazyků hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny. Posláním šířit vzdělanost mezi co nejširší veřejnost se později řídili i Daniel Adam z Veleslavína a Jan Ámos Komenský, kteří svou tvorbou již stojí na pomezí renesance a baroka.
