Nejvýznamnějšími středisky románského umění byly především země jižní a západní Evropy – Itálie, Francie a Španělsko, které navazovaly na antickou kulturu. Rozšíření slohu a vzájemnou podobnost románského umění v Evropě zajišťovala výrazná mobilita středověkého lidu. Po Evropě cestovala šlechta, rytíři, ale i kupci, řemeslníci, mniši a misionáři, kteří si vzájemně předávali své znalosti a zkušenosti.
V období románského umění určovala společenské a kulturní dění církev, což mělo za následek i to, že se stavěly především církevní stavby. Mezi nejdůležitější stavby románského slohu na našem území se řadí rotunda sv. Jiří na Řípu, rotunda sv. Martina na Vyšehradě, rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě, strakonický hrad, hrad Přimda nebo chebský hrad.
Název uměleckého slohu pochází ze slova romanus, které v překladu znamená římský.
Hudba se v románském období komponovala v klášterech. Písně měly náboženské texty a vyjadřovaly většinou touhu lidí po bohaté úrodě, míru a spravedlnosti. Při bohoslužbách bylo běžné, že písně zpívali pouze kněží, vesničanům bylo dovoleno zpívat pouze krátké popěvky.
Za nejstarší českou píseň je považována píseň Hospodine, pomiluj ny, která je poprvé doložena z roku 1055. Ve 12. století pak vznikla píseň Svatý Václave, která plnila funkci národní hymny.
Románská architektura úzce souvisí s pokřesťanštěním obyvatel Evropy, pro které se musely vytvářet prostory, kde by se mohli setkávat. Stavitelství se tak soustředilo na kostely, které se stavěly ve dvou typech – vznikaly baziliky a rotundy. Na jejich stavbu se jako materiál používal kámen, v některých zemích ještě dřevo.
Typickými znaky románské architektury jsou půlkruhový oblouk u vchodů a oken a valená klenba u trámových stropů. Častým znakem bylo také sdružování dvou až čtyř oken vedle sebe. Vchody do kostelů byly výrazně zdobeny uměleckými portály.
V českých zemích byla románská architektura vůbec první fází vývoje architektury, ze které se dodnes dochovaly stavby – z předchozích fází zůstaly totiž pouze archeologické nálezy. Tak jako jinde v Evropě i u nás vznikaly především kostely a kláštery, až ke konci románského období se začaly stavět i hrady a městské stavby. Románská architektura se u nás projevovala až do 13. století, kdy ji nahradila architektura gotická.
První stavby se začaly objevovat už na přelomu 9. a 10. století, mezi prvními byly bazilika sv. Jiří a rotunda sv. Víta. Nejstarší dochovanou stavbou na českém území je rotunda sv. Petra a Pavla v hradišti Budeč, u které se nachází odkryté základy kostela Panny Marie, postaveného ve stejném období. Do tohoto období se řadí i počátek výstavby Pražského hradu.
Vrcholem románské architektury v českých zemích bylo 12. století, kdy vznikal například klášter premonstrátů na Strahově, klášter premonstrátek v Doksanech, cisterciácký klášter v Sedlci u Kutné Hory, cisterciácký klášter v Plasech a mnoho vesnických kostelů. Do stejného století spadají i stavby prvních hradů. Nejstarším z nich je hrad Přimda, z něhož se dochovala velká hranolová věž. Dále vznikaly i první kamenné městské domy. Jejich krásné ukázky jsou dodnes vidět v pražském Starém Městě.
Už v první polovině 13. století se v románských stavbách začaly objevovat prvky gotiky, proto se pak u pozdních románských staveb někdy mluví o slohu románsko-gotickém. Nejznámější stavbou spadající do tohoto období je klášterní bazilika sv. Prokopa v Třebíči.
Dochované stavby v českých zemích
Rotundy:
- rotunda sv. Petra a Pavla na Budči
- rotunda sv. Jiří na Řípu
- rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě
- rotunda sv. Kateřiny v České Třebové
- rotunda sv. Longina v Praze na Novém Městě
- rotunda sv. Martina v Praze na Vyšehradě
Baziliky:
- kostel Panny Marie v Mohelnici nad Jizerou
- bazilika sv. Jiří na Pražském hradě
- bazilika sv. Prokopa v Třebíči
- bazilika Panny Marie v Tismicích u Českého Brodu
- bazilika sv. Bartoloměje v Kondraci u Vlašimi
- kostel sv. Petra a kostel sv. Havla v Poříčí nad Sázavou
- kostel sv. Martina v Praze-Řepích
Ostatní:
- klášter premonstrátů s bazilikou Navštívení Panny Marie v Milevsku
- hrad Landštejn
- Zdíkův palác v Olomouci
- krypta baziliky sv. Markéty na Břevnově
- Černá věž na Pražském hradě
- falc v Chebu
- hrad Přimda
- kostel Stětí svatého Jana Křtitele v Praze – Dolních Chabrech
- kostel sv. Petra a Pavla v Řeznovicích
- kostel svatého Jakuba Staršího v Jakubu
Příklady dochovaných světových staveb
- klášter Saint-Savin sur Gartempe ve Francii
- bazilika Sacré-Coeur ve Francii
- katedrála sv. Martina z Tours a sv. Štěpána v Německu
- katedrála v Pise v Itálii
- kostel San Zeno Maggiore ve Veroně v Itálii
- katedrála v Tournai v Belgii
- opatský chrám v Jáku v Maďarsku
V sochařství románského stylu se objevovaly motivy rostlinných ornamentů, fantastických zvířat a později lidských postav, u kterých se sochaři snažili o zachycení výrazu tváře a pohybu těla tak, aby se výsledek co nejvíce podobal skutečnosti. Pravidlem bylo, že sochy zdobily průčelí chrámů a později se přenášely i do interiérů, na náhrobní desky nebo zábradlí.
V českých zemích nebylo románské sochařství nijak bohaté a bylo vázáno na církevní architekturu. Významným dochovaným dílem je například 11 plastik na kostele sv. Jakuba ve vsi Jakub u Kutné Hory.
Románské malířství vznikalo zároveň na několika různých místech v bývalém římském impériu. Stejně jako veškeré umění v tomto období se odvíjelo od církevního života, nejčastěji byly zobrazovány náboženské motivy. Rozvíjely se oblasti nástěnné malby a malby fresek. V románských kostelech byla všechna volná místa využita pro malbu. Pomocí maleb se kostely měnily v pomyslné obrazové bible pro chudé, kteří neuměli číst.
Za nejznámější dochované kostelní malby jsou považovány ty, které zdobí zdi francouzského kláštera Saint-Savin sur Gartempe. V českých zemích je nejznámější výzdoba stěn rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě, která znázorňuje přemyslovská knížata. Dalšími významnými malbami je vyobrazení pekla a ráje v kostele sv. Petra a Pavla v Albrechticích nad Vltavou či vyobrazení jezdce v kostele sv. Klementa ve Staré Boleslavi.
V českých zemích se malířství výrazně rozvíjelo i v podobě knižních ilustrací, v této oblasti patří k nejznámějším knižní malby v dodnes zachovaném Vyšehradském kodexu, který vznikl v roce 1085 u příležitosti korunovace Vratislava II.
Literatura v románském období byla psaná převážně latinsky. Knihy se šířily tak, že byly nejdříve ručně opisovány v klášterech. Pořídit si knihu bylo tenkrát velmi nákladnou záležitostí, každá kniha totiž měla podobnou cenu jako jeden kus hovězího dobytka. Stejně jako veškeré románské umění se i literatura inspirovala náboženskými tématy, častými náměty tak byly například příběhy lidí, kteří byli církví prohlášeni za svaté, takovým dílům se říkalo legendy.
Nejstarší legendy z českých zemí byly psány staroslověnsky a zabývaly se životem Konstantina a Metoděje, kteří roku 863 přinesli křesťanství na Velkou Moravu. Další legenda pojednávala například o knížeti Václavovi a jeho babičce Ludmile.
K románským literárním dílům se řadí i záznamy o přírodních pohromách, o úrodě a o válkách, které se vedly v klášterech. Nedílnou součástí románské literatury byly i kroniky, do nichž se chronologicky zaznamenávaly důležité události. U nás byla takovým dílem Kosmova kronika česká, která vznikala pravděpodobně v letech 1119–1125.
V souvislosti s románským písemnictvím se zmiňují i hrdinské zpěvy. Takové zpěvy pochází především ze západní Evropy a obsahují vyprávění o hrdinských činech a o taženích rytířů. Patří mezi ně například Píseň o Rolandovi, Píseň o Cidovi nebo Píseň o Nibelunzích.
Móda románského období je nazývána směsí antických tradic, byzantských detailů a barbarských novinek. Univerzálním oděvem lidí ze všech tříd byl plášť, který románská kultura převzala už z antiky.
Materiály, ze kterých se oděvy vyráběly, závisely na tom, pro koho byl oděv určený. Lidé z chudých vrstev nosili oděvy z hrubšího lnu, konopí a vlněných tkanin, pro vyšší vrstvy se vyráběly šaty z jemnějších vzorovaných tkanin a kožešin. Pánské kalhoty bývaly lněné, konopné a občas sametové.
Mužské oděvy se skládaly z v pase převázané tuniky s dlouhými rovnými rukávy, kalhot nebo punčoch a plátěné košile. Bohatí lidé nosili tuniky s ozdobnými lemy sahajícími až na zem, chudí měli obyčejné tuniky sahající ke kolenům. Naprostá většina mužů měla krátké vlasy a oholené tváře, vousy nosili pouze církevní hodnostáři.
Ženy oblékaly oděvy výrazných barev, které zakrývaly celé postavy. Vznešené ženy nosily šaty ze vzácných látek, které byly ukončeny ozdobnými lemy, na nichž se občas objevovaly i zlaté destičky nebo drahokamy. Oděv měl několik vrstev, které se oblékaly přes sebe. Vdané ženy nosily přes vlasy závoj nebo šátek, a zakrývaly tak i krk. Svobodné ženy si vlasy nijak nezakrývaly.
