Dub nad Moravou

Dub se připomíná v písemných pramenech poprvé v listině olomouckého bis­kupa Jindřicha Zdíka v roce 1141 ve výčtu majetku, patřícímu olomouckému biskupskému kostelu, a to pod názvem U dubu tota villa, neboť šlo o listinu psanou latinsky, tedy U dubu celá ves.

První zmínka ve Zdíkově listině uvádí Dub jako majetek olomouckého kos­tela, ale roku 1232 jiný olomoucký biskup, Robert, daroval Dub kapitulnímu proboštství v Olomouci. Probošt byl vyšší církevní hodnostář, obvykle představený kapituly. Dub měl v této době zcela určitě větší význam než okolní menší obce, už jen kvůli skutečnosti, že se zde nacházel kostel s farou. Díky zachované papežské listině z 21.března 1297 známe dokonce i jméno místního faráře - Jaroslava. Ten se obrátil na papeže Bonifáce VIII. se stížností na některé místní obyvatele, kteří ho okradli. Uvedená listina obsahuje papežský souhlas s jejich postihem, a to formou církevních trestů, které byly ve středověku rozšířené, a především účinné.

V obci se nacházel rovněž panský dvůr, který však olomoucká kapitula roku 1455 rozprodala mezi místní osadníky. Následující dvě století jsou v archívních materiálech, týkajících se Dubu, za­stoupena především záznamy o sporech dubských osadníků a jejich vrchnosti s některými sousedními obcemi. Důvodem těchto třenic byly především pastviny na pozemcích směrem k Biskupicím. Šlo o obvyklý jev, protože pozemky mezi obcemi, a tím i mezi vrchnostmi, nebyly přesně vymezené. Zajímává je rovněž ža­loba, sepsána okolo roku 1510 na šlechtice Viktorina ze Žerotína, jehož pacholci při tažení na Kunštát okradli dubského faráře o zásoby potravin. Farář Melchior za to požadoval náhradu ve výši osmi dukátů.

Za třicetileté války utrpěl Dub značné škody, zejména od švédského vojska od doby, kdy se usadilo v Olomouci (1642). Výsledky vizitace z roku 1657 se dokládají, že v Dubu tohoto roku bylo celkem 39 hospodářství, která byla dále rozdělena podle rozsahu držené půdy. Nejbohatším byl celoláník Jakub Kašpar se 72 měřicemi pole. Pět sedláků obhospodařovalo 3/4 lánu (t. j. 54 měřic ), 15 sedláků bylo majiteli menších pol­ností a konečně 18 osadníků bylo označeno jako chalupníci či zahradníci, kteří kromě kousku zahrady žádné pole nedrželi.

Na sklonku vlády císařovny Marie Terezie v roce 1775 bylo v Dubu zjištěno 43 domů s polem, 2 domky bez pole, škola, obecní hospoda, kovárna, domek pro koláře. 2 domky obecních pastýřů a 12 domků pro výměníky (výměnkáře). Obdělávalo se o 268 měřic více než před sto lety, celkem tedy 1321 měřic polí. Na druhé straně však ubylo pastvin a z luk se sklidilo 68 vozů sena. Sedláci obhos­podařovali v průměru 55 měřic polí, kdežto chalupníci většinou po 6 - 8 měřicích. Postupně ale rostly robotní povinnosti poddaných. Právě 18. století bylo ob­dobím častých stížností nebo i bouří poddaných kvůli robotám. Proto vydala cí­sařovna Marie Terezie roku 1775 patent, který robotní povinnosti upravoval. Rozdělil poddané do 11 majetkových tříd s odstupňovaným robotním zatížením. Tyto záznamy byly velmi podrobné a poskytují nám přesná jména tehdejších dubských usedlíků, informace o jejich majetkových poměrech a o daňových i robotních povinnostech. Bohatí sedláci obvykle robotovali i s koňmi a povozy průměrně tři dny v týd­nu, v období od června do září (od sv. Jana do sv. Václava) až šest dní týdně. Vrchnosti se odváděla peněžní dávka třikrát do roka, a to na sv. Jiří, sv. Václava a na Nový rok. Dřívější poddanské povinnosti, jako bylo spřádání příze, dovoz ví­na pro vrchnost a naturální dary o posvícení, postupně nahradily peněžní dávky. Tak například pololáník František Tomášek z č. 61, hospodařící na 59 měřicích, platil daně státu ve výši 41 zlatých 54 krejcarů ročně a vrchnosti odváděl přes 7 zlatých za rok. Postavení domkařů, kteří neměli půdu, ukazuje pro toto období příklad Mikuláše Škrabala, který platil vrchnosti ročně 3 zlaté a místo roboty 2 zlaté a 36 krejcarů. Podruzi, kteří žili v nájmu, odváděli 6 krejcarů místo dříve odváděné příze a robotovali l den v týdnu po celý rok. Kromě toho odváděla obec jako celek naturálie a obecní hospoda musela brát pivo z panského pivovaru. Vedle zmíněných povinností museli dubští sedlá­ci odvádět desátek místnímu kostelu.

V roce 1786 vytvořila kapitula z pole, patřícího k nenakonskému statku, osadu Sokol, kde pozemky rozdělila rovnoměrně mezi 20 osadníků. Mezi jednotlivými domy byly při stavbě ponechány uličky z důvodů protipožárních a ty se udržely až do 19. století, než začaly postupně zanikat. Svou povahou šlo v Sokole o usedlosti chalupnické, tedy řečeno pozdější terminologií, o „kravičkáře“. Zřejmě teprve uvolněnou možností prodeje pozemků v 19. století si některé usedlosti zvětšily výměru a na č. l, 2 a 5 měli rolníci i po jednom koni. Robotní plat na Sokole byl 6 zlatých ročně.

• poutní kostel Očišťování Panny Marie - nejvýznamnější památka obce. Monumentální barokní stavba z let 1736-1756 (podle původního italského projektu postavil brněnský stavitel František Benedikt Klíčník, po jeho smrti v roce 1755 stavbu dokončil Jiří Klíčník). Poutní chrám vysvětil v roce 1756 děkan chrámu Augustin Klíčník. V roce 1853 se zřítila klenba, která byla v roce 1860 byla nahrazena nynější. K cennému vnitřnímu vybavení patří především oltářní obrazy a varhanní skříň. Jump to: navigation, search
• socha sv. Floriána (1733)
• socha sv. Jana Nepomuckého (1738-40, J. A. Heinz)
• socha sv. Josefa (1740, J. A. Heinz)
• kříž (1760)
• zvonice v Bolelouci (1. polovina 19. století)
• boží muka v Tučapech (1676)
• kaplička svaté Markéty se studnou
• socha presidenta T.G.M. odhalená v roce 1936.