První písemná zmínka o obci pochází z roku 1401. (Zdroj: Wikipedie)
Obec vznikla jako sídlo neznámého rodu. Její jméno pochází od zakladatele tohoto rodového sídla Drahoně. Osudy vesnice jsou úzce spojeny s osudy hradu a panství šternberského. První písemné zmínka pochází z roku 1401, kdy jakýsi Bohdal z Drahňovic postoupil některé části svého statku klášteru svatého Prokopa na Sázavě.
Z roku 1412 se zachovala zpráva o prodeji Drahňovic Albertem ze Šternberka bratrům Petrovi a Purkártovi z Janovic. V roce 1419 držel část vsi Tas z Ohnišťan a prodal ji Bartošovi z Drahynic. Jinou část prodal v roce 1446 Jan z Radíče. Část obce vlastnil Ctibor z Beztuhova, jež ji prodal v roce 1449 Jetřichovi z Radíče.
V roce 1471 se Drahňovice opět připomínají jako příslušenství Šternberka. Drahňovice byly nepříliš bohatou obcí se zemědělskou funkcí. Významnější rozvoj obce nastal až v druhé polovině 19. století.
Vedle poddanského postavení hrála důležitou roli i příslušnost farní. V počátcích své existence příslušely Drahňovice pod farní kostel v Měchově. Po husitských válkách v období reformace příslušely do farnosti divišovské.
V období třicetileté války bylo mnoho usedlostí zničeno, pole pustla. V Drahňovicích v té době hospodařilo 9 sedláků, 2 chalupníci, 2 statky byly prázdné. Obec měla jen jednoho tesaře a tak byla odkázána na Divišov, kde byla tehdy zastoupena téměř všechny řemesla.
Drahňovice byly nepříliš bohatou obcí. Po třicetileté válce, byla tak veliká nouze, že vrchnost musela půjčovat sedlákům dobytek,a by mohli hospodařit.
Za vlády Marie Terezie byly snahy o reformu poměrů na vesnici. Pořizoval se tak zvaný „Tereziánský katastr“ a šlechta musela sedlákům vracet půdu, kterou si neoprávněně připojila. Tak se začala od velkých statků oddělovat malá hospodářství.
První zprávy o hospodářském a sociálním stavu vesnice jsou dochovány z roku 1654, z doby tak zvané „berní ruly“. Byl to pokus o sčítání obyvatelstva a půdy k berním účelům.
V roce 1850 dosáhla obec maximální velikosti, 484 obyvatel, nárůst je doprovázen i rozsáhlejší výstavbou obytných hospodářských stavení,vybaveností.
V roce 1857 byla na návsi postavena kaplička s kamenným křížem a zvoničkou.
V roce 1892 byl založen Spolek dobrovolných hasičů.
Roku 1899 obec postavila vlastní školu. Vyučování bylo zahájeno 5.září a školu navštěvovalo 56 žáků a byla jednotřídní. Do té doby chodily děti do školy ve Šternberku. Prvním učitelem, který ve škole působil, byl pan učitel Jan Souhrada. Celkem se zde vystřídalo 18 učitelů. Škola přestala sloužit dětem v roce 1945 a děti musely chodit do školy ve Šternberku. Do měšťanské školy do Divišova, Rataje a pak opět do Divišova.
V roce 1907 byla založena Raifeisanka pro pomoc zdejším občanům.
Vybudování silnice v roce 1910 bylo významným počinem pro zlepšení dopravních vztahů obce s okolím.
K obci náleží i starobylá myslivna „Hátka“, která byla dřevěná v roce 1916 byla přestavěna s použitím žulového kamene.
Pozemková reforma v roce 1926 na velkostatku Šternberk příznivě ovlivnila majetkové poměry v obci v podobě přídělů půdy obyvatelům Drahňovic. Došlo k přestavbám domů a přístavbám stodol. Také hostinec doznal změny. Byl přestavěn a rozšířen o taneční sál. Tím nastal čilý společenský ruch, v němž významnou roli hrál hasičský spolek.
Ve 20.letech založili rolníci spolu s majiteli statků lihovarnický spolek, a tak byl zajištěn stálý odbyt brambor.
Období 2. světové války a po roce 1945 se promítlo negativně do postavení Drahňovic. Počet obyvatel klesal odchodem do větších měst, emigrací. V 70. letech byly Drahňovice připojeny k Českému Šternberku. Po roce 1991 získává obec opět samostatnou. Počet trvale bydlících obyvatel zaznamenává pomalý růst, přestože většina obyvatel za prací dojíždí.
V dubnu roku 1948 byla obec napojena na elektrickou a telefonní síť.
Obec si zachovala několik kulturních památek. Kaplička se zvonicí, stará škola. V okolních lesích se nachází část Jedlovka, kde jsou mohyly z poslední doby pohanské a kdy bývala prehistorické keramická osada. Dále pak Hradce, jež bývaly slovanským a předslovanským hradištěm. Pírka – jsou zbytky milířů a pecí na výrobu kolomaze a smoly ze 17. a 18. století.
- Malé hasičské muzeum