Doudleby

370 07, Doudleby, Tel.: +420 387 988 957, doudleby@volny.cz
Doudleby/Společnost - Doudleby




Obyvatelstvo

  •  muži:      227
  • ženy:      205

 Domovní bytový fond

  •  celkem domů:      166

 Občanská vybavenost

  • Základní škola 1- 5 třída
  • Mateřská škola
  • Kulturní dům s pohostinstvím
  • Hasičská zbrojnice
  • Knihovna - 1981 svazků
  • víceúčelová budova - obchod, obecní úřad, dětská poradna
  • Kostel sv. Vincence
  • Hřbitov

 Sportovní areál:

  • tenis
  • nohejbal
  • volejbal
  • stolní tenis
  • posilovna
  • v zimě lyžařský vlek
  • bruslení

 Kultura

  • Taneční soubor Doudleban
  • Tradiční Doudlebský masopust
  • Doudlebské dožínky
  • Vánoční slavnosti, plesy
  • Besedy nad kronikou
  • Koncerty v kostele sv. Vincence

 Příroda

  • koupání a rybaření v řece Malši
  • houbaření a procházky v okolních lesích
  • cykloturistika (cyklotrasa Pomalším)

 Další významná informace
 Planetka (6060) Doudleby: V roce 1999 byla jménem obce Doudleby pojmenována planetka, nalezená Observatoří Kleť, pobočkou Hvězdárny a planetária České Budějovice.

Doudlebové
 Název obce pochází od slovanského kmene Doudlebů či Dudlebů, který měl přijít na území Čech někdy v pátém až šestém století našeho letopočtu společně s ostatními slovanskými kmeny. Kmen Doudlebů je stejně záhadný jako jeho samotný název. První řádky o Doudlebech pocházejí z pera arabského historika a cestovatele Al Más-udího (956) ve tvaru „Dúlába“. Stejnojmenná lidská společenstva žila také v Korutanech, Panonii a na ukrajinské Volyni. Lid, který vystřídal ustupující Kelty na germánsko-slovanském pomezí, má dodnes nejasné kořeny. Buď se jedná o složený tvar ze slovanského „duda“ – píšťala a „liabas“ – tenký, tedy člověk tenký, hubený jako píšťala. Druhá verze nabízí složeninu západogermánského „Deudo“ – lid, kmen, území a „laifts“ – zbytek, pozůstalost, což by znamenalo zděděné území. I když většina názorů zastává slovanský původ názvu Doudlebů, jeví se jako přijatelnější původ jména z germánštiny, neboť zdejší kraj zdědili po upadající keltské civilizaci.
 Někdy v pátém až šestém století se z oblasti při ruských řekách Styru a Bugu vydali Doudlebové na pochod Evropou, tlačeni výbojným a kočovným kmenem Avarů. Téměř v pustém území si na ostrohu řeky Malše založili opevněné hradiště. Všechny archeologické nálezy z Doudleb ovšem pocházejí až z 10. století.

Hradiště
 První písemná zmínka o existenci Doudleb se váže k roku 981 a pochází od nejstaršího českého kronikáře Kosmy, který ovšem svou kroniku sepsal na začátku 12. století. Kosmas se zmiňuje o smrti mocného knížete Slavníka (otce sv. Vojtěcha) a za meze na jižní straně jeho panství pokládá Chýnov, Doudleby a Netolice. Kronikář všechna tři uvedená místa nazývá latinským výrazem „města“, což v tehdejším významu znamenalo opevněná místa, protože města na našem území tehdy ještě neexistovala. Většina současných historiků se přiklání k názoru, že slavníkovské území nebylo tak rozsáhlé, jak popisuje Kosmas, ale že hradiště, které v Doudlebech v 10. století stálo, patřilo od počátku českým knížatům z rodu Přemyslovců a sídlili zde přemyslovští správci. To však nic nemění na významu Doudleb jako starobylého správního střediska jihu Čech.
 Podle archeologických výzkumů bylo hradiště dřevěná stavba, rozměrů asi 60 x 200 metrů. Rozkládalo se na lichoběžníkovitém vršku, na území dnešního kostela, fary, části hřbitova a farního pozemku. Z východní strany chránily hradiště dva pásy příčných hradeb. Za vnějším východním valem, jehož pozůstatky jsou stále patrné, následovalo lichoběžníkovité předhradí. Ze strany západní chránily hrad tři valy a prostor mezi nimi bývá označován jako podhradí. Z jihu a severu obtékala hradiště řeka Malše a přístup k hradu bránily strmé stráně. Přes řeku Malši byly také dva brody. Jeden v místě dnešního mostu, druhý v protějším záhybu řeky. V prostorách bývalého hradiště nebyl dosud udělán podrobnější archeologický průzkum. Bedřich Dubský odhalil v roce 1940 pozůstatky zahloubeného obydlí v prostoru za nynější hřbitovní kostnicí. Nálezy esovitých náušnic při archeologickém výzkumu z devadesátých let 20. století u základů jižní zdi kostelní budovy svědčí o existenci raně středověkého pohřebiště.
 V nejstarších dobách vedla přes Doudleby do Rakouska obchodní stezka, která se nazývala freistadtská (cáhlovská), po níž se dováželo i vyváželo nejrůznější zboží. Jiná stezka – vitorazská, spojovala Doudlebsko s Vitorazskem, krajem na pomezí Čech a Rakouska.
 Doudleby byly od 10. století střediskem kraje, tedy i sídlem tehdejšího státního úředníka. První dochovaná písemná zpráva o jeho existenci pochází až z roku 1175. Připomíná přemyslovského správce Kochana z Doudleb, který se stal svědkem obdarování kláštera v Plasích knížetem Soběslavem. O čtyři roky později, roku 1179, je zmiňován Pillunga, který byl přítomen v Chebu, když kníže Bedřich ohraničoval českou zemi proti Bavorům a Rakousům. Se stejným Pillungou se lze setkat ještě v roce 1186. V roce 1268 stvrzuje Přemysl Otakar II. vyšehradskému proboštovi Petrovi starobylé výsady a daruje mu mimo jiné soudní pokuty v krajích Prácheň, Bozen, Pecka a Doudleby. Ale to je poslední zmínka o Doudlebech jako správním středisku okolního kraje. Se založením blízkého města Českých Budějovic upadla rychle sláva Doudleb tak, že ani ne třicet let po vydání této listiny se již nacházely v soukromém držení. Ujal se jich po jižních Čechách rod mohutně rozvětvený – rod Doudlebských z Doudleb, původně z Cipína.

Rod Doudlebských z Doudleb


 Rodným sídlem tohoto rodu byla nepatrná vesnice poblíž Krumlova na území fary Slavkov.
 Zakladatelem rodu byl Čeněk, který se do roku 1291 psal výhradně z Cipína, od té doby buď z Cipína nebo z Doudleb. Byl rytířem a jako takový stál věrně ve službách Rožmberků. Jeho manželka se jmenovala Česlava a dala mu několik synů. Rod se tak postupně rozvětvoval po okolí.
 Pozoruhodným členem rodu byl Petr Svatomír, který užíval predikát z Hůrky a býval ve službách krále Václava IV. Proto byl často od krále i od Pražanů nazývám „panošem královským“. Prameny se o něm zmiňují v roce 1400, kdy byl přičiněním krále Václava smířen se svým sousedem Jindřichem z Rožmberka. Roku 1410 vlastnil dům v Praze. Doudleby dostal pod svou správu v roce 1423, společně s Hůrkou a Strážkovicemi. Brzy poté bezdětný zemřel.
 Poslední a snad i nejvýznamnější osobou z rodu Doudlebských, které obec patřila, byl Petr Doudlebský z Doudleb. Proslavil se mimo jiné i skrze své skrblictví. Protože byl při penězích, půjčoval šlechticům a rozmnožoval svůj majetek. Jako statečný bojovník se účastnil v roce 1533 bojů proti Turkům, což mu vyneslo žold 43 kop 12 grošů míšeňských. I on věrně sloužil pánům z Růže, stal se hejtmanem a později dokonce regentem všech rožmberských statků. Zemřel v Českém Krumlově roku 1550. Místem jeho posledního odpočinku je podle zachovaného náhrobku pravděpodobně kostel ve Střížově. Protože byl svobodný, odkázal polovinu svého majetku pánům Vilémovi a Petru Vokovi, druhou polovinu svým strýcům Divišovi a Frydrichovi. Doudleby ale nepatřily Petrovi až do jeho smrti. Již v roce 1522 prodal svoji část vsi a ves Straňany Václavu Metelskému z Feldorfu. Petr Doudlebský nebyl posledním členem rodu, poslední potomci žili na Táborsku a Sedlčansku (Nadějkov, Chyška, Petrovice) a vymřeli v 19. století.
 Doudlebští z Doudleb nosili ve znaku poprsí muže tasícího meč, později i poprsí muže s kápí na hlavě, případně někdy jen hlavu. Erb tohoto rytířského rodu je od devadesátých letech 20. století používán jako znak obce Doudleby.

Daublebští ze Sternecku
 Prvním spolehlivě doloženým členem toho rodu byl Jiřík, uváděný s příjmením Doudlebský či Ziegler, který zemřel v roce 1591 v Českých Budějovicích. Jeho předkové měli pocházet z Doudleb, případný příbuzenský poměr k rodu Doudlebských z Doudleb se však nepodařilo doložit. Příjmení Doudlebský se postupně zkomolilo na „Daublebský“ a ani potomci od tohoto příjmení neustoupili. Jiříkův syn Kašpar Doudlebský přešel do stavu měšťanského a stal se primasem v Českých Budějovicích. Za svou věrnost císaři během stavovského povstání byl v roce 1620 obdařen erbem a právem psát se ze Sternecku.
 Příslušníci této významné patricijské rodiny zastávali v letech 1567-1815 přední městské úřady a vícekrát zasáhli do dějin města. V 18. století se rod rozdělil na českobudějovickou, pražskou, moravskou a korutanskou větev. Potomci českobudějovické větve žijí dodnes v Českých Budějovicích. Nejznámějším příslušníkem rodu byl Maxmilián z korutanské větve, hrdina bitvy u Visu z roku 1866 který se stal v roce 1883 vrchním velitelem rakousko-uherského námořnictva. Jeho přímým potomkem je i bývalý rakouský velvyslanec v České republice Klas Daublebsky. Ten se mimo jiné zúčastnil slavnostního otevření opraveného Čapkova mostu v naší obci v roce 2003.

Osudy Doudleb během dalších staletí
 Petr Doudlebský prodal roku 1522 svou část Doudleb a Straňany Václavu Metelskému z Feldorfu. Od toho ji v roce 1544 koupila obec České Budějovice pro kostel sv. Mikuláše, sv. Prokopa a sv. Václava.
 Druhá část přešla z majetku Doudlebských na rod Slavkovských ze Šonova, z nichž paní Florentina provdaná Voračická prodala v roce 1574 Doudleby paní Elišce Kořenské, roz. z Dlouhé Vsi. Ta je prodala hned následující rok panu Vilému z Rožmberka. Obchod smluvil Jakub Krčín z Jelčan a Jetřich Slatiňanský ze Slatiňan. Tak připadla jedna část Doudleb k Třeboni a druhá k Budějovicům. Po smrti posledního Rožmberka Petra Voka v roce 1611 zdědil třeboňské panství Jan Jiří ze Švamberka. V roce 1621 byl majetek Švamberkům zkonfiskován a panství se ujal císař Ferdinand II. V roce 1660 jej koupil Jan Adolf hrabě ze Schwarzenberku a polovina Doudleb se tak dostala do držení tohoto významného rodu. Obyvatelé Doudleb se dělili na poddané Českých Budějovic a poddané Třeboně. Toto rozdělení trvalo až do zrušení poddanství v roce 1848. Schwarzenberkové byli také patrony místního kostela až do roku 1934. Za finanční podpory knížete Adama Františka ze Schwarzenberku se v letech 1706-1709 podařilo realizovat barokní přestavbu kostela a postavit novou věž.
 V roce 1848 byla zrušeno poddanství a robota. O dva roky později byly po celém království zrušeny rychty a zřízeny obecní úřady. V jejich čele už nestál rychtář a konšelé, ale starosta a zastupitelé neboli výboři. Naše – původně dvě obce - Doudleby a Straňany se tak v roce 1850 spojily pod jeden obecní úřad. Obec tehdy užívala na razítku název „Obec Doudlebská a Straňanská“. Starosta však nebyl jeden, ale hned tři. Jeden pro Doudleby (místní, později zvaný osadní starosta Doudleb), druhý pro Straňany a třetí nejdůležitější – starosta obce Doudleb a Straňan. Prvním obecním starostou se v roce 1848 stal dosavadní rychtář Vít Menšík ze Straňan.

Straňany
 Straňany, které odděluje od Doudleb řeka Malše, byly původně samostatnou obcí. První písemná zmínka o nich je z období vlády císaře Karla IV. Na staré listině o obdarování kostela v Doudlebech z roku 1360 je totiž jako svědek uveden Buňata, rychtář ze Straňan. Název obce vznikl nepochybně ze slova stráně, neboť ty se rozkládají všude kolem Doudleb a Straňan.
 V roce 1653 žilo ve Straňanech 16 hospodářů, z toho deset sedláků a šest menších chalupníků. Tito poddaní byli až do roku 1848 rozděleni mezi tři vrchnosti – panství Třeboň, město České Budějovice a klášter v Českém Krumlově. Narozdíl od Doudleb zde hospodařili sedláci s větší pozemkovou výměrou. Po staletí tu pracoval kovář a obecní pastýř, který místním rolníkům pásl dobytek na obecních pozemcích.
 Význam straňanských rolníků potvrzuje i skutečnost, že z devatenácti starostů, kteří se vystřídali během let 1850-1945 v čele společné obce, bylo šestnáct ze Straňan a jen tři z Doudleb. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 a vzniku nových zákonů o správě obcí se státním orgánům se už nelíbil dvouslovný název obce Doudleby-Straňany, a proto se od té doby naše obec nazývá pouze Doudleby. Nadále se obec však skládala se ze dvou osad – Doudleb a Straňan, které měly své vlastní starosty i zastupitele a spravovaly svůj obecní majetek samostatně. Po vzniku místního národního výboru v roce 1945 bylo zrušeno i rozdělení obce na osady. Od té doby jsou Straňany chápány jako část obce. Ve Straňanech se z původní architektury zachovala jedna řada domů s branami a jednoduchými štíty.

Středisko církevní správy
 Doudleby nebyly v nejstarší době jen centrem okolního kraje, ale také střediskem náboženského života pro daleké okolí. Rozlehlá pražská arcidiecéze se dělila na několik arcijáhenství, z nichž největší bylo arcijáhenství bechyňské, které zabíralo téměř celou dnešní česko-budějovickou diecézi. Arcijáhenství bechyňské se dělilo v děkanství: bechyňské, chýnovské, doudlebské, prácheňské a vltavské. Děkanství bylo nazváno podle významného místa v okolí, ovšem děkan nemusel vždy v tom místě sídlit. Doudleby se připomínají jako sídlo děkanátu již v roce 1143. Na počátku století je děkanem plebán z Hořic, posléze plebán ve Velešíně. Od konce 14. století byl doudlebským děkanem vždy krumlovský farář, na něhož přešla později i hodnost arcijáhna. K doudlebskému děkanátu náleželo kolem 40 sousedních far. Konečný zánik doudlebského děkanátu přinesl vznik vikariátů v roce 1631. Samotná doudlebská farnost není příliš rozlehlá. Patří k ní obce Doudleby, Straňany, Plav, Heřmaň a Stropnice. Až do roku 1786 patřily do doudlebské farnosti ještě obec Branišovice, samoty Hamr a bednářství v Plavnici.

Kostel sv. Vincence
 První písemná zmínka o existenci kostela doudlebského pochází z roku 1143, kdy prameny dokládají, že v Doudlebech existovala fara. Původní budova byla patrně dřevěná. Nejstarší gotická část nynějšího chrámu je dnešní sakristie a kněžiště, jež pocházejí ze 14. století. Sakristie i presbytář mají gotické křížové klenby, ve stěnách kněžiště se na pravé straně zachoval gotický sanktuář z konce 15. století (místo pro uchování svátosti oltářní) a vlevo gotické sedile (výklenek ve stěně, určený k sezení a opatřený lavičkou). V sakristii byly v roce 1903 objeveny a odkryty starobylé fresky, které představují Narození Páně a další výjevy z života Krista a Panny Marie a pocházejí z doby okolo roku 1350. Chrámová loď byla přistavena na konci 15. století. Její dnešní plochostropá podoba pochází z let 1708-1709, kdy byla podle návrhu architekta Pavla Bayera a za finanční podpory knížete Adama Františka ze Schwarzenberku provedena také stavba věže. Bayerovým stavebním polírem byl Petr de Maggi.
 Dnešní podoba kostelních oltářů i dalších obrazů a soch je barokní a pochází převážně z první čtvrtiny 18. století. K jeho nejvzácnějším památkám patří obraz Panny Marie (Doudlebské madony). Kopie obrazu se nachází na hlavním oltáři, kam byl přenesen v roce 1702. Levý boční oltář je zasvěcen sv. Boží rodině a byl dokončen v roce 1716. Hlavní obraz na něm představuje sv. Vincence. Pravý boční oltář z roku 1720 je zasvěcen sv. Barboře. Hlavní obraz na něm představuje tuto světici jako patronku šťastné smrti, nad ním visí obraz sv. Anny. V chrámě je křtitelnice z červeného mramoru, kterou kostelu daroval stavitel Pavel Ignác Bayer roku 1709. V levém koutě kostela je ve zdi zasazeno několik náhrobních kamenů, které dříve kryly kostelní krypty. Z dřívějšího vybavení chrámu se dochovalo šest velkých obrazů z roku 1494, jež dnes se nalézají v Alšově jihočeské galerii na Hluboké nad Vltavou.
 V roce 1989 vznikl uprostřed presbytáře nový oltář, aby mohl být podle nařízení druhého vatikánského koncilu kněz při sloužení mše obrácen čelem k lidem. K jeho postavení bylo využito kamenných dílů bývalé oltářní mřížky, jež předtím oddělovala kostelní loď od kněžiště.
 Na věži visí velký zvon pořízený roku 1876 v německém Bochumu ve váze 600 kg a malý zvonek „umíráček“. Na jižní straně chrámové lodi se nalézají sluneční hodiny s postavou P. Marie, dnes již velmi zašlé. Dnešní věžní hodiny jsou na věži od roku 1964, kdy byly odkoupeny od Krajského ústavu národního zdraví České Budějovice a opraveny v závodě Elektročas Praha, podle přání Vojtěcha Sovy ze Straňan, který na jejich koupi odkázal své celoživotní úspory.

  • Marie Běhounková (1911 - ?) národopisná sběratelka
  • Oldřich Nouza (1903-1974) básník
  • Kostel sv. Vincence, márnice a fara
  • Kaple sv. Barbory
  • Pieta
  • Slovanské hradiště
  • Mohylové pohřebiště Zádušní les
  • Zemědělská usedlost čp. 13
  • Roubenka čp. 29
  • Čapkův most
  • Rechle, zařízení na zádrž plaveného dřeva

Fotografie a videa


Hlavní partneři projektu Kultura.cz
Mediální partneři projektu Kultura.cz
Ostatní partneři projektu Kultura.cz