Doubravička se nachází poblíž větší obce Bezno, vzdálené 2 km lesní cestou, která vede v malebném údolí, vhodném pro turistiku. Dle turistického členění Ministerstva pro místní rozvoj patří do regionu Polabí. Pro využití volného času je v obci k dispozici sportovní a dětské hřiště, tenisový kurt. Katastrální výměra obce je 253 ha. S nadmořskou výškou 276 m n. m. je nejníže položenou obcí ve srovnání s okolními obcemi.
Nepřehledná rovina, mírně zvlněná táhnoucí se až k úpatí Vrátenské hory (508 m n. m.), v jejímž sousedství se vypíná památný hrad Bezděz (605 m n.m.), opředený mnoha pověstmi. Rovina, kterou po obou stranách obepíná hluboké údolí, byla v dávnověkuporostlá rozsáhlými hvozdy a křovisky, protknuta mnoha tůněmi a jezírky. Na jejím konci, skryto v lesích, stávalo nevelké slovanské hradiště kmene Charvátů, kteří měli svoje hlavní hradiště na Chlumu (366 m n.m.) u Mladé Boleslavi a jehož rozvětvené rody zaujímaly mladoboleslavský kraj od Hradska u Mšena až po Chlum a dále na východ.
Z tohoto hradiště, které bylo obehnáno valy s dvěma padacími mosty a dvěma pozorovacími věžemi, vedla v případě nebezpečí úniková cesta podzemní chodbou přes údolí na protější břeh, kde stávala strážní chalupa.
První písemná zmínka o Doubravičce je z roku 1324. Obec však vznikla určitě dříve. Pravděpodobně byla založena v přímé souvislosti se zemanskou tvrzí "Na Zámku".
Ve starých letopisech zmínka o Doubravičce praví, že zvědové knížete Boleslava pronikli až ke Chlumu - Brodcům, směr Horky, Kamenice - Sedlec, Hluboká - Všelisy - Horky a zpět ke Chlumu. Poté vzal kníže Boleslav kmen Charvátů pod ochranu a v Mladé Boleslavi nechal Boleslav ml. postavit místo původního dřevěného, první kamenný hrad. V 9. století kmen Čechů začíná sjednocovat kmeny v Čechách. V 10. století končí vláda Charvátů a dostávají se pod vládu Čechů.
Hradiště, či snad tvrz, bylo zničeno a vypáleno v době husitských válek v rozmezí let 1425 - 1430, ale ves s několika chalupami, patřící k hradišti, byla ušetřena. V tutéž dobu byla též zničena tvrz u Sovínek.
Poslední vládce na hradišti u Doubravičky, kde se dodnes říká "Na Zámku", byl Doubrava. Jeho tři dcery, když se vdaly - jedna na panství Bezno, druhá na panství Niměřice a třetí na panství Neuberk (Čejetice u Ml. Boleslavi) - každá dostala část vsi. Tím patřila ves pod tři panství a sedláci ze vsi museli jezdit potahama, dobytkem či koňmi na ona panství na robotu.
Ves dostala jméno po pánu hradiska - Doubravice, později Malá Doubravice a od roku 1900, na přání c. k. hejtmanství v Mnichově Hradišti, byla ves přejmenována na obec Doubravička. Hlavním důvodem přejmenování bylo, že druhá ves Doubravice leží nedaleko Vrátenské hory.
Pověst též vypráví, že přes ves vedla královská cesta z Pražského hradu přes Starou Boleslav na hrad Bezděz, vyznačenou kdysi kapličkami, z nichž se část z Prahy do Staré Boleslavi zachovala. Cesta pokračovala směr Mečeříž - Klučky, kde byla zemanská krčma, kde se odpočívalo či měnilo koňské spřežení, přes Doubravici směr Březovice a Bezděz. Když královské spřežení přijíždělo k Doubravici od Bezdězu, říkával kočí králi, že přijíždějí k prášivé Doubravici, to proto, že na místě to hodně prášilo. Dodnes se tam říká "Na Drahách". Kdysi se tam honil na pastvu dobytek a prasata. Dříve se pole nehnojila, ale ouhořilo se. Dobytek se tu pásl až do roku 1890.
Mezi obcemi Doubravička a Sovínky bývaly v údolí chmelnice, kterými protékal Košátecký potok, který tu kdysi pramenil. Za Beznem se do něj vléval potok Hluboká, pramenící mezi Všelisy a Mělnickým Vtelnem. Tyto prameny již částečně zanikly. Od Sovínek k obci Všelisy na svahu po Klučky bývaly též vinice a vinné sklepy, které jsou dnes již zasypány.
Zdejší kraj byl spravován z krajského hradu Boleslavského a od 13. století z nového hradu Bezdězu. Teprve Přemysl Otakar II. přinesl do kraje nových ruch a řád. K ochraně hradu Bezdězu zřídil družinu Manů ze starších vesnic. Královské zboží sahalo na sever k Ploučnici, východní Brdy (Čertova zeď), na jih k Jizeře a Mělnicko a též panství Dubské a Lipské (Česká Lípa). Sem patřily mimo jiné i obce Doubravička, Žebice, Ostré, Spikaly, Sudoměř, Kluky, Skramouš, Lobeč, Nosálov, Víska a Bezdědice. Tudíž i manové z Doubravičky museli posilnit posádku na Bezdězi.
Za husitských válek byly v Doubravičce převážně evangelické rodiny později augsburského vyznání, což bylo asi příčinou toho, že ves byla ušetřena a tvrz husity vypálena. V době třicetileté války, kdy do ní zasáhli i Švédové, objevují se v Pojizeří roku 1643 švédská vojska, která táhla od Frýdlantu na Liberec - Mnichovo Hradiště - Bělou pod Bezdězem. V zápise je dále záznam směr Tornaw, snad Trnová, dále směr Dobberwitschy, což je asi Doubravice. Ovšem zda Doubravice u Vrátna či Doubravička, se nepodařilo zjistit. V zápisech je ale zmínka o vsi Skalsko, kde se praví, že Švédové z Hrádku stříleli na ves Skalsko. Hrádek u Skalska byl zničen roku 973 při bitvě mezi křesťany a pohany.
Roku 1680 vypukl ve vsi mor, který tehdy zachvátil celý Boleslavský kraj. Následky války a moru byly strašné. Jen v Čechách ze tří milionů obyvatel zbylo jen 800 tisíc a na Moravě z 2 milionů jen asi 500 tisíc obyvatel. Tam, kde zemřelo mnoho lidí, se stavěly morové sloupy. Jeden z nich stojí v Mladé Boleslavi na Starém městě se sochou Panny Marie.
Roku 1771 měla Doubravička 22 popisných čísel. V obci žily také tři židovské rodiny, jež jsou pochovány na židovském hřbitově v Dolním Cetně. Až do roku 1848 museli Židé bydlet výhradně ve svých oddělených místech a čtvrtích. Na vesnici bylo Židů velmi málo, většinou jen v nájmu.
Roku 1850 vypukla na Mladoboleslavsku cholera. V letech 1845 - 1847 byla po celém kraji velká bída a hlad. Nebyly tehdy ani brambory, protože vypukla bramborová nákaza, nať úplně zčernala a brambory se musely dovážet až z Ameriky. Z obecních pokladen se musely podporovat chudé rodiny. Když císař a král český Ferdinand vyhlásil 15. 3. 1848 Konstituci, svobodu tisku a zřízení národní obrany, vypukla v Praze revoluce, tvořily se národní gardy a táhly na pomoc Praze. Revoluce však byla vojskem tvrdě potlačena, ale 7. 9. 1848 byla zrušena robota. Na počest vyhlášení Konstituce se v Mladé Boleslavi na Dubcích střílelo z hmoždířů. Sedláci z Doubravičky už nemuseli na robotu, stali se svobodnými.
Za rakousko-pruské války přišlo do Doubravičky velké množství rakouského vojska, které se utábořilo v č. 19 a zůstalo tu po několik týdnů. Sedláci ze vsi je museli podporovat a živit. To bylo v letních měsících roku 1866.
Za 1. světové války v lesích u Doubravičky, v místech, kde se říká ve "Skrejšinách" (byly to uměle vytvořené jeskyně, kde se doloval písek), byli ukryti váleční zajatci - Italové, kteří prchli ze zajateckého tábora v Milovicích. V noci chodili do vsi žebrat o jídlo. Občas něco pomohli v chalupě, kde se jim říkalo "Talijáni".
O Doubravičce byl napsán vesnický román "Moje rodná" z období 19. století spisovatelkouDolenkovou, která se tu narodila v čp. 9. Ze zajímavých knih, které pojednávají o kraji z Podbezdězí, je kniha "Tajemný rytíř", kde je zmínka o Janu Jandovi z Doubravičky, který se svojí družinou bojoval proti Braniborcům, kteří v roce 1280 - 1283 měli vojenskou posádku na Bezdězi, a věznili tam českého kralevice Václava a jeho matku Kunhutu. Jeho otec, Přemysl Otakar II., padl v bitvě na Moravském poli. Z dalších knížek je to "Dalibor z Myšlína", povídka z Bezdězských lesů z dob Karla IV., "Rychtář Ješek“, rovněž kniha z dob Karla IV., vztahující se k Březovicím. Z okolí Kokořínska je to knížka "Petrovští" a "Minehava" o příchodu prvních lidí na Vrátenskou horu, Sedláčkovy "Hrady a zámky" a konečně román z období 14. století "U cikánů" z Bezenska a Doubravice.
Do historie obce se zapsalo také období 2. světové války. Obec Doubravička vzhledem ke své poloze "na konci světa", jak říkají někteří lidé, stála jakoby mimo válečných útrap. Nebýt toho, že do naší obce byly nastěhovány německé rodiny na nejlepší hospodářské grunty té doby, statek u Hnátů čp. 6 a statek u Filipů čp. 19, válka se obce víceméně nedotkla. U Hnátů hospodařila rodina Bayrova a u Filipů rodina Buholcova. Tyto dvě rodiny měly vnést do naší obce německého ducha. Asi by se tento záměr říše podařil, nebýt konce války. Když již bylo rozhodnuto, že německá velmoc válku prohraje, snažily se obě rodiny o rychlý návrat do původní vlasti. Těžko říci, zda se jim tento záměr podařil, nebo také splatily svými životy válečný dluh naší vlasti.
Konec války byl ve znamení ustupujících německých vojsk. Také do naší obce omylem zajelo německé nákladní auto s ozbrojenými vojáky. Někteří občané obce, ač neozbrojeni, donutili vojáky vzdát se. Ti byli předáni na Skalsko. Ve 2. světové válce z naší obce nikdo nepadl, nebyl vězněn v koncentračním táboře a také pravděpodobně nikdo z mužů nebojoval na frontě.
Větší rozmach obce nastal až po roce 1989. K roku 2007 zde žilo 108 obyvatel.