Dolní Vilémovice

Kotlina, v níž později vznikla osada, byla navštívena člověkem pravděpodobně již v mladší době kamenné. Svědčí o tom nálezy kamenných nástrojů a střepů z nádob v katastru obce. Těžko určit, jak trvalý byl pobyt našich předků na tomto území. Jisté je, že osídlení v pravěku se soustřeďovalo do míst s nižší nadmořskou výškou. Katastr Dolních Vilémovic je jednou ze čtyř lokalit na okrese s nadmořskou výškou i přes 500 m, kde byly zaznamenány neolitické nálezy. Kromě kamenných mlatů a dalších nástrojů se v blízkém okolí obce (3-5 km) nacházejí také ojedinělé zlomky tzv. lineární keramiky z období staršího neolitu.

 

Osada, jejíž dobu vzniku neznáme, v minulosti odvozovala svůj název od zakladatele Viléma (Vilíma). Tato osoba se ovšem nikde v historických pramenech neobjevuje, takže původ jména obce můžeme zařadit do kategorie pověstí. Někteří badatelé se domnívali, že název pochází od vilémovského kláštera v Čechách, jemuž po určitou dobu náležela valečská farnost. Název obce se ale vyskytuje v pramenech ještě dříve, než byla farnost ke klášteru připojena. I tato možnost je tedy málo pravděpodobná.

 

První zmínka o obci je z roku 1294. Toho roku pan Oldřich z Hradce odkázal své statky, kdyby zemřel bez dědiců, králi Václavovi II. a patronáty všech far německému řádu křižovníků. Mezi statky jsou v latinsky psané listině jmenovány také Valč a Vilémovice na Moravě (in Znoymensi districtu Waltz et Wilimowitz). Jakým způsobem a proč byly statek a fara ve Valči v následujícím období připojeny k vilémovskému klášteru, není známo.

 

V 1. pol. 14. stol. držel Vilémovice pán na hradě Holoubek (Taubenstein) Konrád Payer. Roku 1353 odevzdal hrad s Vilémovicemi a ostatním zbožím (castrum Holoubek... cum villa Wylemowycz) svému bratru Bohuši ze Starce. Po Bohušově smrti roku 1376 spravovali panství jeho synové Bohuš a Mikuláš.

 

Roku 1390 byly prodány Vilémovice mincmistrovi Martinovi z Jemnice a Radoštic, jež se ovšem o výnos dělil s maršálkem Filipem ze Svojanova a Albertem ze Slatiny. V době husitských válek, po Martinově smrti, se ujal panství Arnošt z Rychmburka, po krátké době se začali majitelé rychle střídat - Bedřich z Říčan, Linhart z Radoštic ani Štubnar z Jeršpic dlouho osadu nedrželi. Nakonec Štubnarova sestřenice Anna, vdova po Martinovi, jež spolu se Štubnarem spravovala Vilémovice po skončení husitských válek, prodala celou osadu r. 1437 Vojtěchovi z Moštěnice.

 

Nedlouho poté, r. 1446, byl po meziříčském rozhodnutí mocných feudálů rozbořen hrad Holoubek, sídlo různých dobrodruhů. Pobořený hrad byl odevzdán právoplatnému dědici Jindřichovi z Říčan, jež hrad již následujícího roku prodal Hanuškovi z Rajce a Mírová. Ten současně koupil Valč od pánů z Vlašimi, čímž se Vilémovice a Valč ocitly znovu ve vlastnictví jednoho pána. Valč již r. 1450 přešla do vlastnictví Stoška, zemana z Arbelovic. O Vilémovice se se Stoškem soudilo několik náročitelů. Jak spor skončil, známo není.

 

Zpráva o dalším majiteli je z roku 1481. Tehdy byl pánem osady Jan Boček, příslušník jedné z početných větví mocného rodu z Kunštátu, z něhož vyšel i český král Jiří z Poděbrad. Ani páni z Kunštátu Vilémovice dlouho nedrželi. Roku 1522 je získali od Ludvíka Zajímače z Kunštátu Pernštejnové, další z mocných rodů, který vlastnil rozsáhlá panství na Moravě i v Čechách. Jan z Pernštejna, zvaný Bohatý, zastávající významné funkce nejvyššího moravského komorníka či zemského hejtmana, zařadil osadu mezi obrovský majetek, nahromaděný především jeho otcem Vilémem. Po devíti letech prodal Vilémovice spolu s Valčí, Plešicemi a pustým Chroustovem Smilovi z Doubravice. Začalo další období rychlého střídání majitelů - z těch známějších jmen můžeme uvést např. pány z Čechovic a Vanecké. Vanečtí drželi osadu pravděpodobně až do roku 1631, kdy byly Vilémovice se dvorem, ovčírnou a dvěma rybníky intabulovány zemským právem Bedřichovi z Vlašimi, jehož rod držel osadu i po třicetileté válce.

 

Konec střídání majitelů nastal v r. 1678. Tehdy Jana Alžběta, rozená ze Šarfenberka, prodala za svého nesvéprávného manžela, Maxmiliána Arnošta, svobodného pána z Vlašimi, celou osadu za 7000 zlatých Františku Augustinovi, hraběti z Valdštejna, zakladateli kapucínského kláštera v Třebíči. Tento nařídil ve své poslední vůli, aby klášter byl napříště vydržován z výnosu vilémovského statku.

 

Doba panování Valdštejnů, kteří se po zdědění vartemberských panství r. 1758 psali většinou jako Waldstein-Wartenbergové, byla asi nejvýraznějším obdobím ve starších dějinách obce. Bylo ukončeno střídání majitelů, rod držel Vilémovice plných 267 let. Zpočátku byli pány nad celou osadou, po zrušení nevolnictví a poddanství jim zbyl vilémovický statek s rozsáhlými polnostmi. Ten pravidelně přispíval na třebíčský klášter, v souladu s vůlí jeho fundátora. Statek byl součástí velkého majetku rodu na Třebíčsku. Po rodových sporech na počátku 18. století se poměry v čele panství uklidnily. Od roku 1678 do počátku našeho století se v čele třebíčského panství vystřídalo 20 členů rodu.

 

Co se týká názvu obce, v úředních listinách se setkáváme s několika podobami - od německého názvu Unter Willimowitz (1751), přes Dolnij Wilimowice (1846) až po dnešní podobu Dolní Vilémovice (1872). Od roku 1881 se obec úředně nazývala Dolní Vilímovice, k dnešnímu názvu se obec vrátila až roku 1924.

Do 20. století vstupovaly Dolní Vilémovice jako poměrně velká vesnice. Rozloha obce byla podle dobových materiálů 983,8 ha, žilo zde přes 600 stálých obyvatel v 95 domech. Převážným zdrojem obživy bylo polní hospodářství a chov dobytka. Obyvatelé byli vesměs české národnosti, vyjma sezónních dělníků ve statku a nájemce statku (na počátku století to byl Albin Wilheim). Absolutní většina obyvatel byla římsko-katolického náboženství. Kaple sv. Floriana je z této doby - byla postavena roku 1894.

 

Škola byla v obci zřízena již r. 1790 jako 24. na okrese. Prvním učitelem byl František Honz, propuštěný myslivec z Klučova. Vyučovalo se v soukromém domě, učitel dostával odměnu v naturáliích. Přesné záznamy se nedochovaly, školní kronika, založená r. 1822 učitelem Janem Suchým, údajně byla zničena při požáru r. 1840.

 

První školní budova byla postavena už v r. 1792, takže v soukromí se dlouho neučilo. Po zmíněném požáru z ní zbylo velmi málo. Byla brzy provizorně obnovena a vyučovalo se zde dalších 32 let. V roce 1872 byla postavena nová školní budova stavitelem Herzánem z Třebíče. Po 25 letech byla přistavena další třída. Na počátku století navštěvovalo školu v Dolních Vilémovicích asi 120 dětí.

 

V letech 1905-8 probíhala další významná obecní stavba. Byla vybudována silnice do Vladislavi, kde bylo nejbližší nádraží. Později byla silnice protažena i na druhou stranu, do sousedního Lipníka.

V roce 1907 byl založen nejstarší spolek v obci - hasičský sbor. Iniciátory byli místní občané - obchodník Rous, jež se stal velitelem, a dále rolníci Hubáček, Denemarek a Mezuláník. Založení sboru silně podpořil již jmenovaný Josef Denemarek, který byl tehdy prvním radním. V říjnu 1907 byla žádost o registraci odeslána zemskému místodržitelství.

 

Roku 1914 začal do té doby největší válečný konflikt a muži, na které se vztahovala mobilizační povinnost, byli postupně povoláváni do armády. Na nejrůznějších evropských bojištích padlo 14 mužů z obce. Ani těm. kteří zůstali doma, se nevedlo dobře. Válka přinesla bídu a neslýchanou drahotu. Jak udává obecní kronika, během války navíc přinesla velké utrpení i epidemie španělské chřipky, která zvláště r. 1918 zapříčinila smrt několika obyvatel.

Sociální rozvrstvení a držby majetku se oproti počátku století podstatně nezměnily. Nepatrně se zvýšil počet obyvatel (637 obyvatel z roku 1921 Je dosud rekordem), počet domů přesáhl stovku. Nacházelo se zde, pokud nepočítáme panský statek, pouze l hospodářství s výměrou více než 20 ha, 19 hospodářství od 10 do 20 ha, a konečně 6 hospodářství s výměrou 5-10 ha. Zbytek půdy vlastnili domkaři a živnostníci. Statek si i po roce 1918 podrželi Waldstein-Wartenbergové. Zemědělská půda statku měla výměru cca 120 ha.

 

Politicky bylo obyvatelstvo rozděleno na členy či přívržence několika politických stran, z nichž ovšem prim hrály po celé meziválečné období strana agrární a lidová. Ke straně agrární se přimykala v obci velmi početná Domovina domkařů a malorolníků. V roce 1919, v prvních volbách, sice zvítězila v obci lidová strana, ale důležité změny v obci se udaly pod vedením členů strany agrární. Ti, v čele s Josefem Chládkem a podporovaní Domovinou, vystoupili s požadavkem na scelování pozemků. Přestože měli zastánci této myšlenky opozici i ve vlastní straně (mluvčím opozice byl F. Dobrovolný), podařilo se jim scelování prosadit. Vyměřovací práce začaly v roce 1922, ale protože bylo nutno řešit velký počet sporů a stížností, mapa místního katastru byla definitivně vyhotovena až v r. 1933.

 

Pozemková reforma se zpočátku nedotkla ani místního statku, až v roce 1925 zakoupila obec od statku 27 ha pozemků. Tyto byly rozparcelovány a rozděleny mezi drobné rolníky. V roce 1928 zaznamenal statek další menší ztrátu - v rámci reformy byl majitel statku nucen odprodat asi 22 ha půdy; tato výměra byla rozdělena mezi 49 zájemců.

 

Po provedení hlavních prací na scelování byla na návrh agrárníků v zastupitelstvu schválena další akce - stavba silnice do Klučova, jež měla usnadnit cestu rolníkům, vozícím zemědělské produkty a dobytek do Třebíče na prodej. Stavba silnice byla zahájena r. 1927, ale postup prací byl velmi pomalý, navíc nebylo dosaženo dohody s obcí Klučov o pracech na jejím katastru.

 

Obecní volby v r. 1927 znamenaly další vítězství pro lidovou stranu; před novým obecním zastupitelstvem stál další z velmi důležitých úkolů - elektrifikace. Tento významný krok v životě obce byl schválen po nezbytných přípravných jednáních v r. 1929. Zároveň byla odsouhlasena půjčka na zakoupení akcií Západomoravských elektráren i na vlastní práce. Od ledna 1930 se začalo s vlastní montáží a 7. února 1930 se v obci poprvé rozsvítila elektrická světla. Práce ovšem ještě pokračovaly po několik týdnů.

 

Úspěch elektrifikace posílil značně pozici lidové strany, proto v dalších volbách r. 1931 zvítězila s velkou převahou. Starostou se stal Karel Tůma, správce statku, jehož podporovali v zastupitelstvu agrárníci, Domovina a živnostenská strana.

 

Poslední místní volby před okupací se konaly v r. 1938. Zde došlo k rozkolu v agrární straně; členové této strany kandidovali ve třech různých skupinách. Starostou byl zvolen opět K. Tůma, který kandidoval za skupinu s názvem Členové pro zvelebení obce. Agrární skupiny získaly celkem 8 mandátů z 15, což znamenalo první vítězství agrární strany v obecních volbách, byť znovu s podporou Domoviny. Tento stav však netrval dlouho, protože soustava politických stran se po mnichovském diktátu brzy rozpadla.

 

Mobilizace v září 1938 znamenala odchod 52 mužů z obce do pozic na hranicích. Vraceli se v průběhu října a listopadu, nejmladší přišli zpět v půli prosince.

Meziválečné období bylo také obdobím, kdy na vesnice pronikal ve velké míře moderní způsob života, nová technika, kdy zaznamenáváme oživení kulturního života.

 

O nejvýznamnější změně - elektrifikaci - už byla řeč. Zavedení elektřiny znamenalo také vstup elektrických motorů do zemědělské výroby, což byla zajisté převratná změna. Elektrifikace však také například umožnila majetnějším občanům zakoupit si rozhlasové přijímače. Před rokem 1930 byly v obci 2 bateriové přijímače, v roce 1939 už bylo evidováno 17 přijímačů.

 

Jinou novinkou na vesnici byly osobní automobily. První si zakoupil v r. 1933 řídící učitel Brabec, na jaře 1934 ho následoval správce Tůma. Další motorová vozidla přibyla v r. 1935.

 

Poměrně brzy, v listopadu 1928 byla do obce zavedena autobusová linka. Autobus firmy Mityska jezdil na trase Hrotovice-Třebíč dvakrát denně v obou směrech.

 

Vzdělání zajišťovala v obci dvoutřídní škola. V průběhu meziválečného období se v obecním zastupitelstvu několikrát objevil návrh na její rozšíření, ovšem k tomuto nikdy nedošlo. V červnu 1939 schválilo zastupitelstvo přistoupení k měšťanské škole ve Valči s tím, že obec bude přispívat na učební pomůcky a nábytek. Do obvodu měšťanské školy ve Valči byla obec definitivně zařazena až v r. 1941.

 

K rozšiřování vědomostí obyvatel přispívala také obecní knihovna, kterou podle záznamů z konce dvacátých let navštěvovalo v zimních měsících kolem stovky čtenářů.

V roce 1921 byl založen z podnětu řídícího učitele Františka Barboříka kroužek divadelních ochotníků. Do kroužku vstoupila především agrární mládež, domkaři a členové Sokola, kdežto členové a příznivci lidové strany utvořili divadelní kroužek při své organizaci Orel. V obou kroužcích pracovalo celkem asi 60 lidí a dohromady sehrály až osm představení ročně.

 

V oblasti požární, zdravotnické a obranné osvěty pracoval sbor hasičů. Ve třicátých letech se zaměřoval na válečný výcvik a protileteckou obranu. Zdravotnické přednášky zajišťovala hasičská samaritární četa, založená r. 1924.

 

Jako osvětový spolek byla zaregistrována také už zmiňovaná Domovina domkařů a malorolníků, tato spíše vykazovala znaky politické skupiny. Soustřeďovala se na prosazování zájmů domkařů v obecním zastupitelstvu. V době největší aktivity měla kolem 40 členů.

Okupace českých zemí, zřízení Protektorátu Čechy a Morava a hlavně snaha nacistů zapojit české hospodářství do svých válečných plánů se odrazila i v životě menších obcí.

 

Systém politických stran se rozpadl po Mnichovu, a tak výraznými znaky omezení svobody a postupného zavádění válečného hospodářství bylo zavedení lístkového systému na potraviny, oděvy a další zboží, a také, což se dotklo zemědělců nejvíce, konec volného obchodu se zemědělskými produkty. Rozpisy dodávkových úkolů byly přijímány s obavami velkou většinou rolníků.

 

Okupace ukončila činnost většiny spolků. Veškeré společenské zábavy byly zakázány, povolovány byly pouze poslechové koncerty. Kroužek divadelních ochotníků nebyl sice oficiálně zrušen, jeho činnost byla však minimální. Německá správa nezrušila ani vesnické hasičské sbory, protože zde byl zájem o co nejlevnější požární ochranu hospodářských objektů. Z příkazu vyšších míst byl v obci ustaven oddíl Kuratoria pro výchovu mládeže, který uskutečnil několik sportovních akcí na místním hřišti.

 

V tomto období byl také zrušen Masarykův sad, jež byl vybudován v meziválečném období dosti velkým nákladem v dolní části návsi.

 

Jeden pokrok však můžeme zaznamenat- v lednu 1942 byl do obce zaveden telefon. Veřejná hovorna byla umístěna k obchodníku Matějovi, další aparáty byly v radnici a v soukromém bytě správce statku.

 

Jako dozor pro správné vykonávání příkazů okupační správy byli do obce dosazováni tzv. tajemníci obce. První tajemník Jerie skončil po ročním působení sebevraždou, v srpnu 1941 byl na jeho místo dosazen bývalý člen pohraniční stráže F. Musil; ten ze své funkce odstoupil až po osvobození.

Vcelku poklidný život obce přerušily události spojené s atentátem na zastupujícího říšského protektora, šéfa hlavního říšského bezpečnostního úřadu, SS-obergruppenfuhrera a generála policie Reinharda Heydricha. Zlom nastal v okamžiku, kdy fašisté zjistili, že muž, který 27. května 1942 v 10.31 hodin v Praze vrhl na Heydrichovo auto granát, byl rodák z Dolních Vilémovic Jan Kubiš.

 

Tento statečný muž se narodil 24. 6. 1913 v rodině rolníka. V druhé polovině 30. let působil jako délesloužící v čs. armádě. Krátce po obsazení českých zemí uprchl do ciziny a po krátké epizodě v cizinecké legii se dostal do čs. jednotek ve Francii. Za prokázané hrdinství v bojích na Loiře obdržel francouzský válečný kříž. Po okupaci Francie přešel do Velké Británie. Protože Čs. samostatná smíšená brigáda do boje s nepřítelem zatím nezasahovala, přihlásil se do výcviku pro nasazení v týlu nepřítele. Základní výcvik prodělal na základně Camush Derrah, parašutistický výcvik na letišti Ringway u Manchesteru, a konečně speciální školení v Bellasis u Dorkingu.

 

Spolu s přítelem Jozefem Gabčíkem tvořili skupinu Anthropoid, která byla vysazena v noci z 28. na 29. prosince 1941 asi 20 km východně od Prahy. Tato skupina měla jediný úkol - likvidaci R. Heydricha. Po pěti měsících příprav byl atentát za pomoci dalších parašutistů z jiných skupin proveden. Po selhání Gabčíkova samopalu provedl rozsudek nad vyhlášeným katem českého národa Jan Kubiš.

 

Tehdy ještě v obci nikdo nic netušil. Dnes těžko říci, jestli a kdo z rodiny věděl, že Jan je v Praze. Ani gestapo, usilovně pátrající po atentátnících, nemělo o jejich totožnosti ani potuchy. První obrat přinesla až zrada Karla Čurdy a úplnou jistotu získalo gestapo až po akci v chrámu Cyrila a Metoděje v Praze, kde 18. 6. 1942 padl se svými šesti spolubojovníky také Jan Kubiš. Byl zasažen německým granátem při přestřelce na kůru. Po ověření totožnosti se gestapo rozhodlo provést odvetné akce přímo v rodině Jana Kubiše.

 

Po čtrnáct dnů, den co den, navštěvovali úředníci gestapa obec. Třicet sedm příbuzných J. Kubiše bylo odvezeno do vězeňského tábora v Terezíně. Po dvou měsících byli někteří propuštěni, nejbližší členové rodiny však byli odvezeni do Mauthausenu a tam 24. 10. 1942 popraveni. Fašisté se pomstili na nevinných.

 

V letních měsících r. 1942 se začaly v obci šířit zprávy o tom, že Dolní Vilémovice stihne osud Lidic. Nasvědčovaly by tomu jakési vyměřovací práce, prováděné cizími topografy, a fotografování obce ze všech stran. Pravdivost těchto zpráv, účel měřících prací, a také důvody, proč se pověstní fašističtí vrahové nemstili na obci, zůstávají až do dnešních dnů předmětem diskusí a úvah. Těžko předpokládat, že pozadí těchto faktů se někdy podaří zcela objasnit.

Popravám v Dolních Vilémovicích však ještě nebyl konec. Na první jarní den roku 1943 byl gestapem zatčen místní rolník Karel Denemarek, který poskytl pomoc veliteli výsadkové skupiny Bivouac Františku Pospíšilovi, když unikl z gestapácké léčky v Brně a zraněný hledal úkryt v rodném kraji. Nakonec byl dopaden v Praze a mnozí z těch, kteří mu pomáhali, zaplatili životem. Karel Denemarek byl vězněn na Pankráci a zde byl spolu s rešickým občanem Františkem Hejkalem 19. dubna 1944 popraven. Rodiče K. Denemarka, Antonín a Marie, zahynuli v koncentračních táborech.

 

V březnu 1943 byla provedena registrace mužů od 18 do 65 let a žen od 17 do 45 let v souvislosti se zavedením pracovní povinnosti. Brzy nato odešlo z obce 16 mladých lidí na práce do Německa, většinou do továren. V prosinci 1943 odešli další. Poslední velké povolávání proběhlo začátkem prosince 1944, kdy tři ročníky zemědělské mládeže byly nuceny odejít na budování zákopů. Kromě toho byli na práci do úřadů povoláni také učitelé, takže místní škola byla r. 1944 redukována na jednotřídku a byly prodlouženy vánoční prázdniny. Správou školy byla pověřena učitelka B. Treterová, protože dosavadní správce J. Brabec v listopadu 1944 zemřel.

 

Již v červenci 1944 mohli občané poprvé pozorovat hromadný přelet spojeneckých bombardérů a v obci byla z nařízení úřadů zřízena protiletecká obrana. Válka vstupovala do rozhodující fáze.

Koncem března 1945 byla obec zaplavena proudem uprchlíků německé národnosti, prchajících před Sovětskou armádou. Musela pro ně být vyklizena školní budova.

 

Za necelý měsíc, 22. dubna, kdy Sovětská armáda stála na přístupových cestách k Brnu, byl v obci vyhlášen výjimečný stav. Platil zákaz nočního vycházení a shromažďování. Někteří občané začali ukrývat cenné věci a budovat úkryty i pro sebe. Docházelo k mnoha sporům mezi tajemníkem Musilem a rolníky, kteří odmítali odvážet německé uprchlíky na nádraží do Vladislavi. Počátkem května se v okolí objevily partyzánské jednotky. Ještě před přechodem fronty byl ustaven národní výbor, jež byl připraven převzít správu obce.

 

7. května, když se fronta přiblížila na krátkou vzdálenost, byla obec prakticky vystěhována. Po bombardování okolních Dalešic a Valče převážná část obyvatel na radu partyzánských velitelů hledala úkryt v lesích. Po jednom dni stráveném mimo domov se ovšem většina vrátila do vesnice, jež byla stále ještě na německé straně fronty.

 

První sovětské tanky přijely do obce 8. května hodinu před půlnocí. Byly to součásti 6. gardové tankové armády 2. ukrajinského frontu, jíž velel generálplukovník A. G. Kravčenko. Tanky přijely po cestě od Třebenic, nikde nezastavovaly a pokračovaly v cestě směrem na Jaroměřice nad Rokytnou. Jiná tanková kolona postupovala od Třebenic přímo na Třebíč Zde jim stálo v cestě německé obranné postavení na linii Klučovská hora-Okrašovice. Po krátkém boji německé jednotky ustoupily.

 

9. května přijely další jednotky Sovětské armády - byly to převážně vozatajské oddíly, které v obci měnily koně. V následujících dnech projelo vesnicí ještě několik jednotek. Někteří obyvatelé pomáhali odvážet raněné vojáky a bojový materiál z Třebenic do Třebíče.

 

V následujících dnech se konalo několik zasedání národního výboru. Byly ustaveny dvě důležité komise - jednak to byla komise parcelační, která měla za úkol připravit rozparcelování pozemků místního valdštejnského statku, jednak komise, jež se měla zabývat několika spornými obviněními z kolaborantství.

Dnem osvobození převzal moc v obci národní výbor. Tajemník Musil odstoupil z funkce a nakonec odešel z obce nadobro. Podle zápisu v kronice však před svým odchodem stačil obvinit starostu Tůmu a některé další z kolaborantství. Případem bývalého starosty se zabývala komise národního výboru a posléze i soud. Protože mnozí občané poukazovali na to, že svým jednáním se snažil zvláště v době heydrichiády občany chránit, byl nakonec osvobozen.

 

Místní statek byl rozparcelován a již v září byly jednotlivé parcely prozatímně přiděleny. Karlu Tůmovi byl po delších průtazích ponechán jeden byt. V září byl také vrácen majetek obětí fašistického teroru jejich příbuzným.

 

Ve středu pozornosti byly zejména volby, vypsané na květen 1946. Období před volbami se vyznačovalo velkou aktivitou obnovených politických stran, zvláště nejsilnější lidové strany, kam přešlo mnoho členů neobnovené agrární strany; velkou aktivitou také hýřila organizace KSČ, založená v obci v květnu 1945, jež měla v r. 1946 asi 70 členů. Trojici nejsilnějších stran v obci doplňovali národní socialisté.

 

Výsledky voleb v podstatě potvrdily očekávání. Lidová strana získala v obci 65% hlasů, s velikým odstupem následovala KSČ s 19% a národní socialisté s 14% hlasů. Podle výsledků voleb byl sestaven nový národní výbor.

 

Výbor v tomto složení vypracoval plány pro činnost v nejbližším období. Šlo zejména o schválení stavby kulturního domu a pomníku J. Kubišovi, zahájení příprav na budování kanalizace a regulaci potoka.

 

Činnost národního výboru přerušily události v únoru 1948. Také v Dolních Vilémovicích byl 29. února utvořen tzv. akční výbor. Ještě téhož dne bylo změněno složení národního výboru ve prospěch komunistů. Činnost akčního výboru vyvrcholila odvoláním zástupců obce v Okresní rolnické komisi a rozsáhlými změnami v místní rolnické komisi.

 

Z plánů národního výboru zvoleného r. 1946 se uskutečnily jen některé. V roce 1948 byly započaty práce na silnici k Valči, v obci byl zaveden místní rozhlas. Naopak brněnský sochař Marek musel zastavit práce na pomníku Jana Kubiše a obětí heydrichiády, a to údajně na příkaz z ministerstva obrany.

Koncem r. 1950 bylo všechno úsilí v obci zaměřeno na stavbu nového kulturního domu. Stavba s celkovým rozpočtem 878 000 Kčs byla realizována během jednoho roku. Původní objednávka u komunálního podniku byla zrušena a objekt byl postaven v podstatě neplacenými brigádami. Na podzim roku 1950 byla stavba, s výjimkou promítací kabiny, dokončena. Slavnostní otevření proběhlo 17. 9. 1950. Od dubna 1951 zde bylo provozováno stálé kino. Provoz v r. 1953 převzala nově ustanovená Osvětová beseda.

 

V roce 1953 se změnila dislokace žáků vyšších tříd základní školy - místo do Valče nyní jezdili nově zavedenou autobusovou linkou do škol v Třebíči.

 

Že padesátá léta v obci neprobíhala bez konfliktů nasvědčuje i to, že na jejich počátku se během tří let uskutečnily čtyři změny na funkci předsedy MNV. K problémům na místním národním výboru se přidávaly mnohem závažnější, týkající se zakládání JZD, jak o tom píši o několik řádků dále.

 

Přesto byla v obci v r. 1958 zahájena další větší akce - stavba nové budovy MNV, kde kromě kanceláří byla také hasičská zbrojnice. Budova byla dokončena r. 1959.

 

Největší zlom v poměrech života v obci byl proces zakládání zemědělského družstva. Většina rolníků tento krok čekala s obavami, v lepším případě s nedůvěrou. Instrukce pro místní funkcionáře byly však jasné - kolektivizovat. V září 1952 byl ustaven tzv. přípravný výbor. Nedlouho poté, 19. 10. 1952, se konala veřejná schůze, kde bylo rozhodnuto o založení družstva. V prvních dnech vstoupilo do družstva přes 80 lidí, v naprosté většině drobní a střední rolníci s rodinnými příslušníky. Nově založené družstvo bylo však ekonomicky velmi nepevné, a tak první měsíce jeho existence byly ve znamení krize. Byly sice vypracovány plány na stavbu kravína a hospodářských budov, ale nebyly realizovatelné pro naprostý nedostatek materiálu. V březnu 1953 se dokonce celé představenstvo vzdalo funkcí a v družstvu nastal chaos. To vyprovokovalo okresní funkcionáře, kteří si nemohli pád družstva dovolit, k intervenci a podpoře a v průběhu roku 1953 se poměry v družstvu opravdu zklidnily, ovšem nikoli nadlouho. Hned v dalším roce přišla krize další - na vlastní žádost vystoupilo 5 zemědělských rodin, po několika měsících k nim přibyly další dvě. Výměra JZD se znatelně zmenšila. Krize vrcholila - družstvo tehdy mělo pouhých 31 členů. První známky jakéhosi zlepšení situace se objevily v druhé polovině roku 1955. Byly opraveny některé objekty a také výnosy dosáhly vyšší úrovně, než bylo předpokládáno. Nutno uvést, že to bylo také proto, že družstvo si ponechalo většinu dobrých pozemků na úkor těch, kteří vystoupili. I přes zlepšení výsledků nebyl ani následující rok nijak oslnivý. Až rok 1957 přinesl návrat některých rolníků do družstva. Do celku byly zahrnuty i méně hodnotné pozemky, což se okamžitě projevilo na výnosech. V roce 1958 už pracovalo mimo JZD pouze 6 rodin, z nichž ještě čtyři vstoupily do družstva začátkem šedesátých let.

 

Do šedesátých let vstupovalo družstvo s 673 ha zemědělské půdy a 148 členy. Problémem tohoto období byl nedostatek pracovních sil v zemědělství, což mělo za následek omezující opatření - zájemci o práci v průmyslu si museli podávat na MNV odůvodněné žádosti. Přes různé problémy již bylo jasné, že družstvo se udrží. Začala se pořizovat účinná mechanizace. V roce 1967 poprvé vymlátily kombajny všechno obilí přímo na polích.

Celostátní hospodářská stagnace v první polovině šedesátých let se odrazila také v činnosti obce. Nedostatek financí znamenal pro MNV omezení větších akcí. Proto v letech 1960-65 zaznamenáváme jen několik menších akcí. Větší aktivita je patrná od r. 1965, kdy se pozvolné oživení státní ekonomiky projevilo i ve zvýšené finanční dotaci.

 

Při slavnosti na počest osvobození byla u pomníku padlých odhalena pamětní deska obětem fašismu.

 

Na podzim v r. 1966 začaly přípravné práce na základech největší obecní stavby tohoto období - prodejny smíšeného zboží. Zahájení této stavby bylo víceméně nutností - stará prodejna, umístěná v soukromém domě, již nevyhovovala vzrůstajícím potřebám obyvatel. Stavba byla dokončena v r. 1967. V tomto období byl také učiněn pokus o vybudování okrasného parku v centru obce, jež se však s valným ohlasem nesetkal.

 

Bouřlivé události roku 1968 znamenaly pro obec především dlouhé diskuse o budoucnosti zemědělství, zvláště o možném soukromém hospodaření. Plány některých zemědělců a také činnost Svazu zemědělců, který se měl stát organizační základnou pro snahy o soukromé hospodaření, byly ukončeny vpádem vojsk Varšavské smlouvy a následnou normalizací.

 

Sedmdesátá léta však neznamenala konec aktivity MNV při budování obce, právě naopak. V letech 1972-75 byla vybudována téměř kompletní kanalizační síť, byť stavbu provázely velké problémy s nedostatkem materiálu, zvláště betonového potrubí.

 

Kromě této hlavní akce zajistil tehdejší MNV nákladnou opravu školní budovy a opravu tehdejších místností mateřské školy. V roce 1973 byla vybudována nová požární nádrž.

 

V roce 1974 byla zastavena výroba v místní cihelně, jež do té doby produkovala velmi kvalitní cihly. Důvodem byl údajně nedostatek pracovních sil a zmenšující se zásoby hlíny. V roce 1980 byly budovy cihelny rozbořeny.

 

Volby v r. 1976 znamenaly rozsáhlé změny ve složení MNV. Nové vedení obce pokračovalo v dokončovacích pracích na kanalizaci a tato byla na podzim téhož roku kolaudována. Špatný stav místností mateřské školy ve starém kulturním domě vedl k započetí další velké stavby, a to v dubnu 1977. Během tří let byla postavena nová budova mateřské školy pro 35 dětí, kuchyně a jídelna. Celý objekt byl otevřen v srpnu 1980 a jeho hodnota byla v té době vyčíslena téměř na 2 mil. Kčs. Obyvatelé zde při stavebních pracích odpracovali bezplatně tisíce hodin.

 

Zároveň se v tomto období pracovalo také na úpravě veřejných prostranství a na dláždění chodníků. Obecní komunikace byly vyasfaltovány. V celé obci bylo modernizováno elektrické vedení.

 

Kulturní akce byly pořádány především zájmovými organizacemi. Obec se připojila dvěma aktivitami - v r. 1977 byla v místní škole zahájena výuka hry na hudební nástroje a téhož roku začal vycházet místní Zpravodaj, který potom po několik let informoval o dění v obci.

 

Rok 1980 znamenal další změnu - k MNV v Dolních Vilémovicích byly připojeny tři menší obce - Slavíčky, Okrašovice a Pozďátky. Do působnosti zdejšího MNV, jež byl doplněn o občany z těchto vesnic, tak přibylo dalších 250 obyvatel.

 

V březnu 1984 byla zahájena největší stavba v historii obce. Byla to stavba obecní budovy s kancelářemi, knihovnou, klubovnou, obřadní síní, archívem a dalšími místnostmi. K této budově je přistavěn víceúčelový sál s veškerým příslušenstvím - kuchyní, výčepem, šatnou atd. Práce začaly asanací starého kulturního domu a přes různé problémy byla první etapa dokončena během tří let. Druhá etapa, vlastní víceúčelový sál, se protáhla na delší dobu. Příčinou byl především nedostatek finančních prostředků v období po r. 1989, kdy obec měla velmi omezené státní dotace. Sál byl slavnostně otevřen v září 1992.

 

Rok 1989 však neznamenal jen změny v hospodaření obce, ale také velké změny v řízení obce. Obce připojené v r. 1980 se znovu osamostatnily a z komunálních voleb v r. 1990 vzešlo nové obecní zastupitelstvo. To v podstatě pokračovalo v zahájených akcích.

Zákon o obcích, schválený ČNR v roce 1990, znamenal podstatné změny v kompetencích a činnosti komunálních zastupitelských orgánů. Problémy, které přinesly změny především systému financování obcí, řešilo v počátečním období svého volebního období devítičlenné obecní zastupitelstvo, zvolené v komunálních volbách v r. 1990.

 

Největším oříškem bylo dokončení stavby sálu, o kterém byla řeč již v předcházející kapitole. Stavba se potýkala s finančními problémy i přesto, že značná část prací byla provedena již v předchozím období. Obec získávala prostředky odprodejem majetku, který v té době nebyl třeba k chodu obce. V současné době je sál v provozu, je využíván na pořádání kulturních a společenských akcí, soukromých akcí, ale také pro sportovní činnost.

 

Současně s dostavbou sálu probíhala rozsáhlá oprava v prostorách obou školních budov - školy základní i mateřské.

 

V roce 1991 byla v podstatě dokončena stavba vodovodního přivaděče na trase Lipník-Dolní Vilémovice. Vodovodní potrubí, jež přivádí vodu z Vranovské přehrady, bylo položeno do těsné blízkostí obce.

 

V létě 1992 začala další etapa této stavby - rozvod vody po obci. Cílem akce bylo zabezpečení dostatečného množství pitné vody pro všechny obyvatele. Rozvod vody po obci byl dokončen v roce 1995.

 

Významnou událostí pro mnoho obyvatel byla transformace zemědělského družstva, vyjasnění vztahů mezi družstvem, jeho členy a pronajímateli zemědělské půdy, jakož i finanční a majetkové vypořádání s těmi, kteří se rozhodli provozovat zemědělskou výrobu jako soukromníci.

 

V druhé polovině devadesátých let minulého století byly ještě uskutečněny dvě akce, které zvýšily úroveň bydlení v obci. V letech 1997 a 1998 byly všem zájemcům zavedeny do domů telefonní linky. V následujícím roce byla provedena plynofikace obce. Přípojky zemního plynu byly zavedeny do 123 domácností.

 

Události v obci a činnost obecního zastupitelstva v posledních pěti letech již není předmětem tohoto historického přehledu. Jsou to záležitosti tak "čerstvé", že patří do úplně jiné kapitoly. Navíc některé z těchto záležitostí ještě nejsou ukončeny, a tudíž je nelze hodnotit s patřičným časovým odstupem.

• plk. in memoriam Jan Kubiš - příslušník Čs. smíšené brigády ve Velké Británii, hrdina odboje

• kaple Sv. Floriana z roku 1894