Dobrá Voda (okres Žďár nad Sázavou)

Obec Dobrá Voda byla zřejmě založena v 1. polovině 13. století při kolonizaci pralesa na českomoravském pomezí. V té době patřil zdejší kraj Přibyslavovi z Křižanova, který byl bohatým velmožem ve službách českého krále Václava I. Za své služby českému králi od něho dostal rozsáhlé území prostírající se od Německého (dnešního Havlíčkova) Brodu až ke Křižanovu – území do té doby neosídlené porostlé neproniknutelným pralesem. Přibyslav byl synem moravského šlechtice Zbyslava z Bratčic. V Křižanově, který jako osada již zřejmě existoval, ( stopy osídlení jsou již z doby hradištné - tedy z doby, která trvala až do roku 1100 po Kr.), vystavěl hrad a kostel a řídil odtud osazování svého panství. Jeho ženou byla Sibyla, dvorní dáma královny Kunhuty , manželky českého krále Václava I., která přišla do našich zemí v doprovodu královny zřejmě z království obojí Sicílie. Přibyslav a Sibyla byli rodiče sv. Zdislavy, která se jim narodila zřejmě v Křižanově někdy kolem roku 1220. Zde v Křižanově prožila své mládí a podle tehdejšího způsobu se odtud provdala jako velmi mladá za Havla z Markvartic, královského diplomata a pána na hradě Lemberku u Jablonného v Podještědí v severních Čechách. Havel z Markvartic na severu Čech působil ve stejném smyslu jako Přibyslav na Křižanovsku. Kolonizoval české severní pohraničí.
Dobrá Voda patřila tedy před rokem 1251 Přibyslavovi z Křižanova, který ji zřejmě založil, stejně jako okolní Ořechov, Kadolec, Sviny, Loučky (zaniklá ves), Kundratice, Libochovou a Kozlov. Z okolních obcí nebylo v té době Jívoví ani Vídeň.
Přibyslav z Křižanova byl významným velmožem své doby, a protože, jak o něm praví kronikář Jindřich ze Žďárského kláštera, byl více mnichem než šlechticem, velice podporoval nově vznikající církevní instituce, zejména kláštery. Po neúspěchu svého bratra Jana z Polné založit v prostoru u dnešního Nížkova klášter cisterciáckého řádu, se o tento podnik snažil sám. Za tímto účelem zakoupil od svého bratra část pozemků, zřejmě za symbolickou cenu a snažil se o uskutečnění svého plánu. Podporoval i jiné řeholní řády, zejména brněnské minority, v jejichž kostele byl po své smrti v roce 1251 pohřben. Svůj záměr založit v hraničním pralese klášter už proto neuskutečnil. Shromáždil pro tento účel prostředky a splněním své poslední vůle ustanovil svého zetě Bočka z Obřan a Kunštátu, kastelána znojemského kraje, který se stal se svojí manželkou Eufemií - Přibyslavovou dcerou, majitelem Křižanova. Ihned po Přibyslavově smrti začal Boček plnit poslední vůli svého tchána a založil za Žďárem v roce 1252 klášter nazvaný Studna Panny Marie a usadil v něm cisterciácké mnichy z kláštera v Nepomuku.
Cisterciácký řád měl v té době více než dvousetleté zkušenosti s kolonizací odlehlých a divokých krajů. Své kláštery zakládal mimo lidská sídla a mnichové v potu tváře podle řádového hesla sv. Benedikta „ Modli se a pracuj“ přetvářeli divoké krajiny v kulturní kraje.
V roce založení kláštera darovali manželé Boček z Obřan a Eufemie klášteru mimo jiné i osady Dobá Voda, Jámy a Žďár. Je o tom dochována darovací listina, kterou podepsal tehdejší moravský markrabě Přemysl Otakar - budoucí český král železný a zlatý, která je vůbec první písemnou zmínkou o existenci Dobré Vody.
O bezprostředním založení obce písemné zprávy nejsou, ale můžeme se domnívat, že se tak dálo právem zákupním, jak to bylo v tehdejší době zvykem. Zakladatel, v našem případě asi Přibyslav z Křižanova, svěřil území lokátorovi, který rozdělil osadníkům nezalesněnou půdu. Lokátor byl člověk buď svobodný, nebo založením obce svobodu získal. Někteří z lokátorů získali i nižší šlechtický titul – vladykové. Spravovali založenou osadu a vrchnost jim svěřovala rychtářství, se kterým byla spojena i nižší soudní pravomoc. Pro vrchnost vybírali od sedláků úroky a jiné poplatky. Sami byli od těchto feudálních poplatků osvobozeni a měli různá privilegia (právo výčepní, právo vaření piva a právo honební ). Své rychty měli tito rychtáři v dědičném držení nebo v držení zákupním. Mohli je předávat, postupovat, ale jen s tou podmínkou, že nástupce byl schopen vykonávat rychtářský úřad. Také zde, v Dobré Vodě, byla tato dědičná rychta.
Usedlost (grunt) držel hospodář až do doby, kdy již nebyl schopen práce a řízení hospodářství. Pozemky při gruntech se nesměly odprodat ani směnit bez vědomí vrchnosti. O rodinném majetku rozhodoval hospodář, v případě jeho smrti vrchnost. Životní úspory obvykle sedláci žádné nevytvořili. Majetkem bylo pouze to, co hospodář zaplatil ročními splátkami za převzatý grunt. Každý grunt byl totiž oceněn určitou částkou, dlouhodobě neměnnou a za niž se grunty mezi hospodáři přejímaly. Postoupení domů a splátky se zaznamenávaly do gruntovní knihy. Když nový hospodář převzal grunt, musel složit závdavek a zbytek ceny splácel ve stejných ročních částkách. Složený závdavek musel postačit na uhrazení dluhů předchozího majitele gruntu. Z ročních splátek se pak vyplácely dlužné podíly dřívějším podílníkům nebo sourozencům postupně jak dospívali. Zbytek splátek majitele gruntu se po jeho smrti rozdělil mezi pozůstalou manželku a děti. Nastupující podílník si svůj podíl srážel ze závdavku. Takže tento složitý systém - dnes bychom řekli životního pojištění - fungoval, ovšem při předčasném úmrtí hospodáře se nároky podílníků komplikovaly. Podíly se proto se svolením vrchnosti mohly za nižší ceny i prodávat. Hlavní snahou vrchnosti bylo mít všechny grunty obsazené a přijímat od nich pravidelně peněžité i naturální dávky. Proto se vrchnost starala i o sirotky a po jejich dospělosti jim přidělovala opuštěné grunty, nebo vdovám dávala nové hospodáře.
Žďárský klášter spravoval Dobrou Vodu prostřednictvím svých rychtářů. Také zde byla dědičná rychta a protože byla zámožná, vykonávali hodnost rychtářů i příslušníci nižší šlechty. V písemnostech kláštera jsou o existenci rychty v Dobré Vodě záznamy. Klášter měl od počátku v obci dvůr, který byl obvykle pronajímán nájemcům. V druhé polovině 15. století měl tento dvůr pronajatý od kláštera Jan Dobrovodský. Na pronájem dvora měl od kláštera sepsaný list, který mu shořel stejně s mnohým jeho majetkem uschovaným v křižanovském kostele v roce 1469 za vpádu Matyáše Korvína na Moravu. Stejně jako Křižanov, tak i Dobrá Voda byla v té době vypálena. Klášter mu proto dědičně odprodal shořelý dvůr v Dobré Vodě i s právem lovu ptáků a zajíců a právem vaření piva ke svému stolu za 36 kop grošů, které se měly spláceti po 5 kopách ročně a za roční plat kopu grošů splatných o sv. Jiří a sv. Havlu napolovic. Kdyby Jan nebo jeho dědici chtěli dvůr prodat, klášter si vyhradil svůj souhlas. Jak to s Janem Dobrovodským dopadlo se neví, nicméně zanedlouhý čas byl dvůr opět v nájmu Jana Dvořáka. Tomu klášter prodal v roce 1490 zřejmě obnovený dvůr s příslušenstvím s lovy zajíců a ptáků za 200 kop grošů a roční úrok o sv. Václavu 2 kopy grošů a 9 slepic, o sv. Jiří 2 kopy grošů. Jako pán dvora mohl Jan Dvořák jednotlivé lány ode dvora prodávat. Roku 1529 prodal opat Ambrož dobrovodský dvůr společně s rychtou se vším příslušenstvím Burianovi z Českého Ostrova k věčnému užívání. Pokud by chtěl dvůr prodat, bylo stanoveno, že tak nesmí učinit bez povolení opata a konventu. Po Burianovi z Českého Ostrova byl asi dvůr znovu pronajímán. Jednou z těchto nájemců byla i Dorota Marie Štaudová z Hamersdorfa, která též měla pronajatý dobrovodský dvůr. Zemřela v roce 1607, jak je patrné z jejího náhrobníku v křižanovském kostele. Nájemci zdejšího dvora - nazývali se dvořáci, byli zámožní a je o nich známo, že půjčovali peníze i svým sousedům - křižanovským pánům. Tak křižanovský pán Prokop Lhotský ze Ptení si měl od jednoho z dalších majitelů dvora Jiřího Dvořáka vypůjčit hotovost 200 kop grošů - tedy sumu dosti vysokou. Další zmínka o dvoře je až z konce třicetileté války z roku 1649, kdy tehdejší majitel Štěpán Houf prodal svůj svobodný dvůr se 4 poddanými a půllánem polí, který užíval rychtář s platy a robotami o nich povinnými hospodářskému správci žďárského kláštera, rytíři Františku Maxmiliánu Štaudovi.
Nyní zpět k dějinám obce Dobrá Voda. Klášterní správa obce trvala nepřetržitě až do roku 1422, kdy byl klášter ve Žďáře vypálen husity při jejich tažení na Moravu pod vedením hejtmanů Bořka z Miletínka a Viktorina z Kunštátu a Poděbrad. Řeholníci byli povražděni a řeholní život zde zanikl. Statky kláštera uchvátila okolní šlechta. Dobrou Vodu zabral tehdejší majitel křižanovského panství Jan ml. z Křižanova a na Meziříčí z rodu pánů z Lomnice. Jen těmito událostmi je zde popsána husitská doba. Protože v dějinách českých zemí i Evropy je husitské revoluční hnutí velice probíraným jevem, jemuž je přikládán velký význam, je třeba se o něm zmínit i zde. Jak se odrazilo ve zdejším kraji? Na to je odpověď velmi jednoduchá. Mimo toho, že okolní šlechta zabrala církevní půdu - zde v Dobré Vodě půdu klášterní a že husitská vojska vydrancovala a vypálila farní kostel v Křižanově a po něm protistrana vypálila i křižanovský zámek, se vlastně nic nezměnilo. Známé události spojené s husitským obdobím se udávaly v Čechách a ve městech. Zdejší lidé byli nějak mimo. Po dlouhotrvajících dědických sporech přešel roku 1453 křižanovský majetek na Jana z Perštejna. Ne tak Dobrá Voda, kterou český král Jiří z Poděbrad (panoval 1458 až 1471), jakožto nepřímý potomek zakladatele kláštera Bočka z Obřan a shodou okolností syn husitského hejtmana Viktorina z Kunštátu, jehož vojska klášter zničila, přikázal roku 1466 po druhém obnovení žďárského kláštera vrátit zpět jeho odcizený majetek. Zřejmě i Dobrou Vodu.
V roce 1485 uzavřel klášter smlouvu s pány z Perštejna, podle které jim postoupil rychtu v Dobré Vodě s tím, že Perštejnové budou pro klášter z Dobré Vody vybírat poplatky a klášteru je řádně odvádět. Vlastnictví rychty tedy přešlo na pány z Perštejna, kteří pro klášter v osobě svého rychtáře vybírali a odváděli dosavadní příjmy v Dobré Vodě klášteru. Páni z Perštejna jako majitelé Křižanova začali dosazovat na svá panství nekatolické kněze. V roce 1483 s nimi vyměnil johanitský řád svá patronátní práva ke křižanovskému kostelu. První nekatoličtí kněží byli podobojí, později luteránští. Zdejší lidé, zřejmě pasivně vzali na vědomí, že jejich noví faráři mají manželky a že se změnila forma bohoslužeb. Vše prošlo v klidu a všichni se cítili být dobrými křesťany jako dříve. Také vznik jednoty bratrské, jejichž přítomnost poznamenala dějiny Křižanova, zde neměl žádný ohlas. Těžká rolnická práce a zřejmě i negramotnost jim neumožnila mudrovat nad náboženskými problémy. Počátek třicetileté války, české povstání, bitva na Bílé Hoře se zde v Dobré Vodě jevila jako záležitost okolí. Zde v Dobré Vodě byl klid. Tento stav trval i po roce 1624, kdy byla zahájena tzv. protireformace. Nekatoličtí kněží z Křižanova museli odejít. Protože tehdy se prosadila zásada: „čí kraj, toho náboženství“ a šlechta zde už byla katolická, musel se stát katolickým i lid. Naprosto v klidu vzali zdejší lidé v úvahu, že noví kněží již nemají manželky a že při mších používají latinský jazyk, a cítili se být stejně dobrými křesťany jako byli dříve. Žádné násilí, nátlak v tomto směru zde nebyly vůbec zaznamenány. Také žádní tajní nekatolíci zde nikdy potom nebyli zjištěni. Ani po vydání tolerančního patentu v roce 1781, kdy byla povolena náboženská svoboda pro nekatolické církve, se nikdo v Dobré Vodě nepřihlásil k evangelickému náboženství.
Obec Dobrou Vodu klášter často celou pronajímal. Tak před rokem 1600 ji pronajal Jiřímu Vídeňskému z Českého Ostrova. V roce 1607 obec pronajal kardinál Dietrichstein (ten ji v roce 1601 zakoupil po druhém zániku řeholního života v klášteře) Dorotě Marii Štaudové z Hamersdorfa. Když po provedené protireformaci v roce 1639 obnovil opat Greifenfels z Pilsenburgu řeholní život, koupil od Dietrichsteinových dědiců všechny klášterní statky tedy i Dobrou Vodu s dvorem.
Aby se obnovený žďárský klášter zbavil dluhů, odprodal v roce 1649 Dobrou Vodu svému hospodářskému správci - dosavadnímu nájemci rytíři Františku Maxmiliánu Štaudovi. Svobodný dvořák Štěpán Houf mu prodal i svůj svobodný dvůr a tím vzniklo toho roku ucelené Dobrovodské panství. Zřejmě v této době bylo postaveno v Dobré Vodě panské sídlo - tvrz (zámeček). U panského sídla byl dvůr, pivovar, ovčírna a rozsáhlá zahrada. Poslední pozůstatek dvora - vjezd do dvora zvaný žondr, se dochoval až do roku 1951, kdy byl zbořen. Dnešní dům a stodola č. 66 prý býval dvorskou sýpkou. Také výměnek v č.77, kde bývala hospoda zvaná Holánkova, by mohl být zbytek bývalého dvorského pivovaru. Jak asi toto panské sídlo vypadalo? Je možno se domnívat, že nějak podobně jako v blízkém Ořechově (na Ronově), protože to bylo postaveno jen o několik desetiletí dříve. Rozhodně to nebyla věžovitá tvrz, jak ji známe z Náramče nebo Pyšela. Tyto typy sídel drobné šlechty se stavěly ve 14. století. Ve století 17. se tato šlechtická sídla stavěla jako pohodlnější obydlí - zámky. Nelze se však domnívat, že by to byl nějaký barokní palác. Šlo zřejmě o skromný jednoposchoďový objekt o rozměrech asi 25 x 10 m s mansardovou střechou (jak se tehdy stavělo) v místech, kde nyní stojí domy č. 70 a 71 a 72. Dnes po něm není ani památky. Jen na dvoře u Sedláků č. 71 je v hloubce asi 40 cm dlážděné zápraží z obrovských kamenů.
Štaudova dcera Františka se provdala za rytíře Zikmunda Ferd. Želeckého z Počenic a stala se první a zároveň poslední dědičkou tohoto dobrovodského panství, protože je prodala v roce 1678 s dvorem, ovčínem a pivovarem hraběnce Eleonoře z Oppersdorfu, paní na Křižanově za 14 000 zlatých a 40 tolarů klíčného, čímž dobrovodské panství po krátkém trvání definitivně zaniklo spojením s panstvím křižanovským. Na bývalém panství dobrovodském bylo 32 poddanských domů a dvůr včetně části Horních Borů a Radenic.
Další osud Dobré Vody sledoval osudy Křižanova. Po hrabatech z Oppersdorfu přešel na hrabata z Kounic. Ti prodali v roce 1710 Křižanov i Dobrou Vodu Jiřímu Václavovi ze Švalbenfelda, který jako právník u císařského dvora ve Vídni byl nařčen z korupce a vykázán z hlavního města. V Křižanově žil zbytek života v dobrovolném exilu. Jeho syn Jan prodal celý křižanovský majetek, tedy včetně Dobré Vody v roce 1727 opět žďárskému klášteru. V této době dosáhl žďárský klášter svého největšího rozkvětu. Bylo to za známého opata Václava Wejmluvy, jehož činnost spojená s činností architekta Giovanni Santiniho zanechala ve Žďáře a na celém klášterním dominiu dodnes nezapomenutelné stopy. Připomeňme barokní přestavbu kláštera, stavbu barokně gotického kostela sv.Jana Nepomuckého na Zelené hoře u kláštera, z nejbližšího okolí kostel P. Marie v Obyčtově, kostel sv. Václava ve Zvoli n/Peršt. a snad i vnitřní úpravy zámecké kaple sv. Barbory v Křižanově. Ze světských staveb např. hospodu v Ostrově známou podle půdorysu ve tvaru W.
V roce 1784 byl císařem Josefem II. zrušen žďárský klášter, majetek kláštera připadl Náboženskému fondu. Dobrovodský dvůr byl před prodejem rozparcelován na rodinná hospodářství “familie“ na dominikální (panské) půdě. Familiantské domy byly postaveny z rozbořeného rytířského sídla - tvrze a ovčírny. Panskou kovárnu č. 44 odkoupil v roce 1787 Matěj Chládek, dědičnou rychtu č. 6 Martin Mateja. Od roku 1876 ji držel Adolf Bäck.
Konec vrchnostenských úřadů a přechod na obecní politickou správu nastal až po revolučním roce 1848, kdy byla zrušena robota a rolníci na dominikální půdě ji dostali přidělenu jako právoplatní vlastníci. Byl zrušen rozdíl mezi pánem a poddaným a rolníci byli zproštěni všech dávek a robot jakož i desátků církevních a to za poměrně nevelikou náhradu. Stát začal být řízen přes okresní úřady a obce získaly samostatnost. To už byl začátek nové doby v dějinách Dobré Vody, i když z tohoto období máme jen málo písemných zpráv. Dokonce se zatím nepodařilo zjistit kdy a kdo byl po roce 1850 zvolen prvním starostou obce.
Mluvíme-li o historii, je nutno se zmínit ještě o vsi Urbanice, založené žďárským klášterem ve stejnojmenné pomístní trati. Tato obec zanikla beze stopy před rokem 1486. Její stopy se našly při výstavbě odvodnění v trati U Stopníka.

První světová válka těžce dolehla na pomalu se vzmáhající lepší časy. Obec musela za asistence četníků provádět neustálé soupisy zvířat, zásob a mouky. V roce 1916 byly první odvody koní pro válečné účely . Byly odvedeny dva koně. V roce 1914 se konala sbírka pro vojíny v poli. Lidé museli upisovat válečné půjčky. V roce 1918 se konal i soupis sušeného ovoce. Sbíralo se ostružinové listí na čaj pro vojáky. Také se sbíral starý papír, vlna, kaučuk, ostnatý drát a kaštany na mletí do mouky. V roce 1917 byl vydán zákaz prodeje tabákových výrobků v hostincích a v roce 1918 byl vydán zákaz barvit slepičí vejce. Bylo nařízeno vymílat zrno na 90 %, takže mouka nebyla bílá. Prohlídky a rekvizice byly časté. Tak v roce 1914 bylo v obci zrekvírováno 100 q žita a 300 q ovsa pro vojsko a 100 q brambor pro město Brno. Veškeré životní potřeby i tabákové výrobky byly prodávány na lístky. Byly stanoveny dodávky sena, slámy a dobytka pro armádu. Veškerá tíha života dopadla na ženy, děti a staré lidi, neboť z obce narukovalo postupně 100 mužů. Ve válce padlo 5 občanů, 2 byli nezvěstní a 5 se jich vrátilo invalidních. Protože v obci není žádný pomník těmto padlým, uvádíme zde jejich jména. Byli to Ludvík Čermák č. 61, Josef Hammer č. 66, Josef Kaštan č. 56, Josef Turek č. 40 a Frant. Urbánek č . 7. Nezvěstnými zůstali dva bratři František a Josef Kloudové č. 87. V zajetí bylo 26 občanů. Do čs. vojska (legií) se z obce přihlásilo 7 zajatců v Rusku (Ant. Bárta č. 16, Jindřich Kaštan č. 17, Antonín Křípal č. 73, Jan Loos řídící učitel, Frant. Nedoma č. 70, Josef Růžička č. 82 a Frant. Vítek č. 46) 1 ve Francii (Jaroslav Hašek č. 26) a 1 v Itálii (Ant. Křeček č.12). Během války ustal veškerý politický život. Jen pro srovnání uvádíme ceny z roku 1916. 1 kg másla se prodával za 6,40 K, jedno vejce za 12 haléřů, 1 litr mléka za 28 haléřů, 1 litr velkomeziříčského piva za 92 hal. a plzeňského za 1,24 K., 1q brambor za 20 K.
Také druhá světová válka dolehla těžce na konsolidující se poměry v republice a to nejen ztrátou státní suverenity. Od 1.10. 1939 byly zavedeny potravinové lístky. Od roku 1940 byly zavedeny povinné dodávky. Dodávalo se i sádlo ze zabíjaček. Z rozhlasových přijímačů musely být odstraněny krátké vlny, aby nebylo možné poslouchat cizí rozhlas. Dne 11. 4. 1940 byl zatčen rolník Ludvík Kobylka, v jehož domě se scházeli lidé poslouchat zahraniční rozhlas a řídící Karel Malý za písemný styk z cizinou. Karel Malý se vrátil po půl roce, Ludvík Kobylka dostal 6 let vězení za velezradu. Trest si odpykával na Pankráci, v Drážďanech, v Berlíně, v Ebrachu a na Mírově. Propuštěn byl až 8. 5. 1945 s podlomeným zdravím. Pro zatajování zásob byl zatčen Jan Babák č. 62 a odsouzen na 6 měsíců. Někteří občané byli potrestání několikadenním vězením za nízkou tučnost mléka, za překročení stavu slepic a pod. Zásobovací opatření byla velmi přísná. Avšak černý obchod, černé zabíjačky a černé pálení lihu bylo veřejným tajemstvím. Přepadové kontroly zásobování , které zde Němci prováděli, neměly později žádný účinek. Lidé, když viděli, že Němci se nerozpakují zavírat i jejich spoluobčany a z rádia se dovídali o popravách našich lidí, začali držet při sobě a nikdo na druhého nic neprozradil. Ročník 1924 musel na práci do Říše. Josef Urbánek , Jaroslav Vítek a Josef Bárta se dostali až do Norska. Obec během války několikrát navštívili partyzáni. Veřejné taneční zábavy nebyly povoleny, tančilo se po soukromých domech, při svatbách a pod. Byl nařízen sběr odpadových surovin (papír, guma, kosti, léčivé byliny). Školáci pořádali sbírky na Německý červený kříž. První hromadný přelet našeho území spojeneckými letouny byl v Dobré Vodě zaznamenán 5. 7. 1944. V roce 1945 museli někteří občané jít kopat zákopy na východní Moravu. Mezi padlými ve velkomeziříčském povstání v květnu 1945 byl též dobrovodský rodák Ludvík Babák. Před frontou lidé kopali kryty a zazdívali různé věci a zásoby. Obec byla osvobozena 9. 5. 1945 ve 2 hod. ráno.

• Kaple sv. Cyrila a Metoděje

Přírodní památky:

• Přírodní památka Dobrá voda - Rozkládá se v nivě potůčku Mastník mezi lesy a rybníky. Vyhlášena k ochraně mokřadních luk, kde rostou např. děhel lesní, psineček psí, přeslička bahenní, suchopýr úzkolistý, kuklík potoční, sítina nitkovitá, starček potoční, kozlík dvoudomý, pcháč bahenní, metlice trstnatá, prstnatec májový, vrbina obecná, škarda bahenní, svízel močálový, tužebník jilmový a vachta trojlistá. Významná jsou vodní společenstva rybníků s litorály a výskytem zajímavých rostlin jako např. přeslička říční, šejdračka bahenní a šípatka vodní. Lokalita hostí i pestrá živočišná společenstva, jde zejména o obojživelníky jako např. kuňka obecná, ropucha obecná, skokan zelený a čolek horský. Vzhledem k charakteru vegetace lze předpokládat početný výskyt hmyzu.
• Přírodní památka Šebeň - Rozkládá se v lesním stejnojmenném komplexu typu kyselých jedlových bučin, mezi Dobrou Vodou, Jívovím a Cyrilovem. Byla vyhlášena k ochraně více než 1200 hnízd mravence pospolitého (Formica polyctena). Jde o největší známý jednolitý komplex mravenišť tohoto druhu v ČR a patří k největším ve střední Evropě.
• Naučná stezka Šebeň - Naučná stezka Šebeň je určena všem, kdo mají rádi lesní mravence. Po návštěvě naučné stezky můžete k nim patřit i vy. Jde o jedinou naučnou stezku u nás věnovanou jen lesním mravencům. Stezka je dlouhá 3 km a má 12 zastávek. Pohodlná procházka s prohlídkou trvá asi 2 hodiny. Trasa vede po lesních cestách nenáročným terénem. Začátek a konec stezky spojuje lesní silnička, která vede středem chráněného území. Proto si můžete prohlídku stezky rozdělit na dvě návštěvy. Mravence a jejich stavby můžete pozorovat kolem stezky. Však oni sami dají o sobě vědět, protože jsou zvědaví, kdo to mezi ně přišel. Návštěvník se na stezce dozví mnoho zajímavého o tom jak se rozmnožují, čím se živí, jak si hájí své teritorium, co všechno ukrývá mraveniště a nebo jak se spolu dorozumívají. Texty na informačních tabulích jsou doplněny jedinečnými záběry z jejich života. Naučná stezka je vhodná pro rodiče s dětmi.