Protože zdejší kraj má velmi bohatou historii, bylo by možné téměř o každém místě popsat několik odstavců. Karl Tutte ve své vlastivědě Žatecka (která má celkem asi na 700 stran) věnoval i těm nejmenším vsím nejméně tři strany! Zmiňme se jen o těch nejbližších:
Sousední ves Sádek malá chmelařská ves nyní správně příslušná k Deštnici.
Okolí: Nečemice, kde jsou ve zdivu dvora dodnes patrné zbytky tvrze, Lhota ležící na kopci Kozelského údolí (V Kozlově), které je považováno za nejkrásnější v okolí, malebná ves Želeč s barokním panským domem na návsi a pův. gotickým kostelem sv.Mikuláše, Velká Černoc se zbarokizovaným kostelem sv. Václava ze 14. stol., ves Siřem, kde v meziválečném období pobýval Franz Kafka. Ze vzdálenějších míst snad jen městečko Blšany, Kryry s rekonstruovanou rozhlednou z poč. 20. stol. a zámek Krásný Dvůr s rozlehlým romantickým parkem.
V roce 1966 došlo v obci k železniční tragedii, když vlak na přejezdu smetl nákladní auto se školáky mířícími na chmelovou brigádu. 10 z nich srážku nepřežilo.
"V údolní nížině, východně od zalesněného pohoří Dlouhá Mýť (Langen Hau) lemována a Deštnickým potokem (Teschnitzer Bach) protékána, leží na obou jeho březích ves Deštnice (Teschnitz). Tato 12 km jihovýchodně od Žatce (Saaz) vzdálená obec čítá se k tomu přičtenými čísly 43, 44, 45, 46 a 57 skupiny Nová hospoda (Neuwirtshaus) a myslivna Evik (Ewiken) (č.62) 93 domů s 554 obyvateli. Rozlehlé role, kterých plocha 908 ha 1 ar činí, z poloviny zalesněna, jež s výjimkou 2.3 ha obecní a 23 ha jednotlivém vlastnictví, majetkem velkostatkářů.
Okolí má horské vzezření. Kol dokola tísní se lesní svahy, okolní výšiny blíže, tak od jihu a západu chlum Mastný vrch - Na porážce (Fleischbank), od severu a východu výběžek Sádeckého vrchu (Ascherlochberg) a Nečimické výšiny (Netschenitzer Höhen). Ůdolí, jehož zejména šíře a hloubka dna jest pozoruhodnou, ku Sádku (Satkau) rozprostírá se. Z pravé strany nastupuje místy hustý les tak blízko, že těsná cesta, jež úbočím údolí od Deštnice ku Sádku vede, sotva místa najde.Tento velmi úrodný úval a jeho okolí pokrývají nejvíce rozlehlé chmelové porosty, také jednotlivé louky a obilná pole. Od obce ven vede podél zalesněného pohoří k jihu tak zvaná Bumbálská cesta (Bumpalweg). Cestou pod tělesem železnice, zahlédneme klidné vodní zrcadlo dosti velkého kapřího rybníka, na pozadí téhož krok od lesního šera jež ku panství rodu Dreherů patří, jest myslivna Evik (Ewiken). Za tou leží ještě dva menší rybníky, v jejichž čiré vodě krom kaprů také štiky, úhoři a pstruží havěť se rodí. Pohodlné stinné lovecké cesty křižují myslivnu obklopující lesy, které krom srnčí a bažantí zvěři také tetřevům a tetřívkům přístřeší poskytují. Idylické krajinné obrázky se před pohledy milovníků přírody rozvíjí. Romantický ráz okolí a čirý kořenité lesní vzduch přitahují letní hosty, každoročně obec navštěvující."
Takto viděl obec a její okolí v roce 1904 Karl Tutte ve své vlastivědné knize o žateckém okrese (Politický okres Žatec- Der politische Bezirk Saaz). Kniha byla vydána v r.1904 a jednalo se o vlastivědu žateckého okresu (Eine Heimatskunde für Schule und Haus, Vastivěda pro školu a dům).
Knihu inicioval okresní svaz učitelů v Žatci. V březnu 1902 byl vytvořen přípravný výbor, který vedl učitel ze Sádku Karl Tutte. Jeho kniha je v podrobnosti popisu a množství faktů až do dnešních dob nepřekonaná.
V autorském týmu byli učitelé středních škol, kronikáři jednotlivých obcí, ale také odborní pracovníci z blízkého a vzdálenějšího okolí. Každá z obcí žateckého okresu zde má svůj medailon, který představuje obec a její historii. Historické prameny pro jednotlivé medailonky byly čerpány v zemských deskách a v zemském archivu českého království. Autoři zde využili práce regionálního historika Fridricha Bernaua, který tyto prameny shromažďoval dlouhá léta. Jelikož byly shromažďované listiny často v latině nebo češtině pomáhal s prací český farář z Kolešovic František Fryč. Ten pro jistotu ještě kontroloval všechna potřebná data v Palackého Dějinách národa českého.
Jak vzniklo jméno obce není úplně jisté, soudí se, že souviselo s klimatickými poměry "Déšť-nic" (skutečně se jedná místo s podprůměrným úhrnem srážek), je však také možné, že název vznikl zkomolením původního slovanského jména Těšnice (tomu by i napovídal německý název Teschnitz).
První písemná zpráva o Deštnici je z r. 1368, kdy se stal jejím majitelem Jindřich z Bezděkova (Heinrich von Bezdiek). Tehdy pravděpodobně stála ve zmizelé osadě Nedvídkov (Nedwidkow) tvrz. Majitelé obou osad zřejmě náleželi témuž rodu, neboť r. 1392 byli uváděni Hrzek z Nedvídkova (též uváděn jako Hrzko nebo Hrčko) (Hrzko von Nedwidkow) a jeho dědic Mikoláš z Deštnice (Nikolaus von Teschnitz). Také byl Hrzek nazýván z Deštnice nebo z Nedvídkova. Ves Nedvídkov zanikla někdy v 17. století, bližší okolnosti nejsou známy. Písemné zprávy o tvrzi ani o její bližší poloze však v pramenech nejsou.
Na počátku 15. století vlastnili Deštnici Mikuláš Hrzek (Nikolaus Hrzko) (1401 až 1408) a po něm Hlaváč z Deštnice, který padl v r. 1424 v bitvě u Malešova. Po něm je uváděn v l. 1424 - 1434 jako majitel statku Tvoch z Nedvídkova, jehož Lounští zajali a věznili jako škůdce a nepřítele husitů. Tehdy je také poprvé připomínána Deštnická tvrz. Dalšími majiteli byli Jan Brebták (někdy též Bebták nebo Bublák) (Johann Beztak oder Oblak) (zřejmě koktavý člověk) z Nedvídkova a jeho bratr Pavel z Nedvídkova (Paul) (1443). Tito bratři prodali své dědictví dle dokumentů 15. března 1443 za 250 kop grošů Felixi Šťastnému z Tuchořic (Statny von Tuchorschitz) a jeho dědicům. K těmto statkům náležely tehdy Deštnice s dvorem, selskými dvory s nájmy a dvůr Nedvídkov, Újezd (zmizelá ves u Tuchořic) s poli, loukami, lesy a rybníky se všemi svobodami a plnou vládou, kromě vlastnictví lounských kněží a ročního nájmu 4 kop grošů, které Janu Štukovi z Pytkovic (Jahann Stuck von Pitkowitz) ku Deštnici náležely. (Archiv Český III, 527.) Rod z Nervákova byl později uváděn v pražském kraji (jeneč) (Jentsch), s Deštnicí byl ještě jednou zmiňován v r. 1454. V těchto letech zemřel v Deštnici Mikeš z Vraného (Mikesch von Wrana) a Vonslav z Beřkovic (Wonslaw von Berkowitz).
Na konci 15. století držel Deštnici Žibřid Strojetický ze Strojetic a po něm jeho syn Kašpar Strojetický ze Strojetic (Kašpar von Strojetit)(v letech od 1519 do 1533.Potom se zde rychle vystřídalo několik majitelů - r. 1533 Jan Mašťovský z Kolovrat (Johann Maschauer von Kolowrat), Jeroným Šlik z Holíče (Hieronymus Schlicck von Holitsch), potom přešlo zboží na Šebestiána z Weitmile (Sebastian von Weitmühl), v roce 1549 na Jindřicha ze Všetat (Heinrich von Wschetat-Schöbritz), kterého sestra Dorota (Dorothea) Deštnici prodala v roce 1552 Bohuslavu Felixi Hasištejskému z Lobkovic, který ji připojil líčkovskému panství (Herrschaft Litschkau). Ten proslul jako výborný hospodář a stoupenec Ferdinanda I. Na svém panství šířil protestantismus. Po smrti Bohuslava si panství rozdělili jeho synové Jan Valdemar a Bohuslav Jáchym. V té době však byla tvrz i dvůr následkem střídání majitelů v tak zchátralém stavu, že ji Lobkovicové dali rozbořit. Dnes není po tvrzi ani stopa a nelze také určit, kde stála.
Jan Valdemar (+1595) zůstal na Líčkově, ale brzy tonul v dluzích, takže byl nucen svůj majetek postupně zastavovat. Jeho největším věřitelem se stal Jiří Popel z Lobkovic (Georg Popel von Lobkowitz), který později koupil celé panství. R. 1593 se pokusil vyvolat opoziční hnutí ve sněmu. Tím proti sobě popudil císaře Rudolfa II., který jej dal zatknout a uvěznit nejprve na jeho vlastním radě Líčově, později v Kladsku a na Loti, kde r. 1607 zemřel. Do roku 1595 byly jeho državy zkonfiskovány a rozprodány. Dešťnici koupil Jan starší z Valdštejna (Johann der Aeltere von Waldstein auf Sedschitz), statky byly však brzy nato, pravděpodobně pro větší odlehlost, prodány měcholupskému panství (Michelober Herrschaf) při čemž zůstalo až do roku 1848. V roce 1623 byla zmiňována Děšťnice spolu se Sádkem, Lhotou, tronicemi a Veleticemi jako Měcholupům náležející ves a dvůr v té době ve vlastnictví Karla z Paaru. V r. 1690 koupil měcholupské panství Jaroslav z Vršovců a pak došlo ke střídání majitelů až do r. 1860, kdy koupil Měcholupy žatecký velkoprůmyslník a pivovarník Antonín Dreher, jehož potomci drželi Měcholupy až do r. 1945. Deštnický dvůr byl ještě v r. 1904 uváděn jako jeho majetek.
- Kostel Navštívení Panny Marie
