Čtveřín

Počátky osídlení středního Pojizeří a Českého ráje jsou úzce spjaty s příchodem zemědělců mladší doby kamenné, kteří k nám přicházejí v šestém tisíciletí před naším letopočtem. Pro pravěkého člověka nastává zásadní zlom v jeho dosavadním životě. Z lovce – sběrače navštěvujícího naší oblast ve starší a střední době kamenné se stal relativně usedlý zemědělec, který počal zásadním způsobem měnit okolní krajinu. Zakládal své osady nejčastěji na jižních svazích sprašových návějí nebo v úrodných údolních nivách. Osada se skládala z několika tzv. dlouhých domů – chat stavěných z dřevěných kůlů, jejich stěny byly vypleteny proutím a omazány hlínou smíšenou s plevami. Tato tzv. mazanice bývá často nalézána při archeologickém výzkumu.

Žďářením lužních porostů dubu a jilmu si připravil pravěký zemědělec nová pole, na kterých pak pěstoval různé plodiny – pšenici, proso, ječmen, hrách i čočku. Obilí bylo žnuto srpem složeným z pazourkovch čepelek. Rozšíření znalosti obdělávat půdu přálo teplé a vlhké klimatické období, které je nazýváno atlantik. Neolitičtí zemědělci k nám přicházejí v několika vlnách ze středních Čech proti toku Jizery.

Podnětem k založení osady byla vždy blízkost vodního zdroje – potoka a řeky. V naší oblasti byla pro všechna období pravěku i středověku životodárnou řekou Jizera se svými četnými přítoky. Na jejich terasách se v mladsí době kamenné nacházelo velké množství osad – Nudvojovice, Pěnčín, Přepeře, Svijanský Újezd, Svijany...

Čtveřín leží v širokém údolí s nadmořskou výškou cca 300 metrů. Údolím protéka řeka Jizera, která tvoří od pravěku osu osídlení celé naší oblasti. Obec se nachází ve vlhkém klimatickém pásu s mírnými zimami, s roční průměrnou telotou cca 7 stupňů. Gelogické podloží celé oblasti tvoří druhohorní křídové usazeniny. Každoroční naplaveniny úrodné půdy (povodňové hlíny) a slunné stráně sprašových návějí byly příhodné pro zemědělskou činnost.

V oblasti turnovského Pojizeří bychom těžko hledali obec, ve které by nebyly nalezeny pozůstatky o životě prvních zemědělců z mladší doby kamenné. Také ze Čtveřína pochází broušený kamenný nástroj z břidlice, jedná se o kopytovitý klín. Dnes je uložen ve sbírkách turnovského muzea.

Ve Čtveříně byl rovněž nalezen kamenný sekeromlat tzv. Nordické kultury. Tento sekeromlat, dnes bohužel ztracený, se nalézal ve sbírce čtveřínské školy. Tato sbírka byla pravděpodobně zničena ještě před druhou světovou válkou.

Nejhustěji v pravěku byla naše oblast osídlena lidem popelnicových polí. Hlavním zdrojem obživy lidu popelnicových polí bylo zemědělství. Z tohoto období dnes neznáme žádné archeologické nálezy.

Ze Čtveřína pocházejí keramické zlomky, které lze datovat do mladší až pozdní doby hradištní (11.-13. století). Díky těmto nálezům máme tedy čtveřínskou osadu doloženou o několik století dříve, než ze které pochází nejstarší písemná zpráva. Ze Čtveřína je uváděna i tvrz, která je v 15. století uváděna jako pustá.
Obraz středního Pojizeří se v prvních písemných pramenech začíná rýsovat od 12. století. Osudy tohoto kraje byly spjaty s významnými šlechtickými rody a církevními řády, které se společně podílely na přetváření zdejší krajiny a ovlivňovaly život lidí, kteří zde našli svůj domov.

Nová společenská vrstva feudálů vyrůstala především z okruhu knížecí družiny, jejíž příslušníci odměnou za vojenské či úřednické služby získávali nemalé pozemkové državy především v okrajových oblastech země. Zde pak po vzoru panovníkově budovali svá sídla, zakládali vesnice i města, a to na místě původních sídlišť i ve zcela neobydlených oblastech. Sem zvali také cizí přistěhovalce především německého původu a přidělovali jim půdu k obdělávání. K osídlování a zkulturnění krajiny přispívaly i kláštery, budované církevními řády, jež si šlechtici zvali na svá panství. Jejich příslušníci zde plnili funkci nejen církevní, charitativní a kulturní, ale také hospodářskou.

Díky těmto okolnostem se během 13. století podařilo na severovýchodě Čech vytvořít rozsáhlá panství příslušníků rodu Markvarticů.

Majitelé velkých panství se snažili o maximální celistvost a jednolitost svých pozemkových držav. Proto drobní šlechtici, vladykové a rytíři, byli postupně vytlačováni na hranice těchto dominií.. A tak mezi panstvím kláštera hradištského, dubských johanitů, panstvím valdštejnským a rohozeckým vznikl pruh území, kde se tísnily nevelké statečky a tvrze chudších šlechtických sousedů – Čtveřín, Lažany, Loukovec, Vlastibořice, Albrechtice, Přepeře, Pěnčín.

Poprvé se v písemných pramenech objevuje Čtveřín v roce 1394. V jednom ze zápisů konfirmačních knih arcibiskupství pražského je uveden Jan Sobec ze Čtveřína (de Tzwezin) jako spolupatron kostela přepeřského. Jednalo se o šlechtice, pravděpodobně vladyku, který zde sídlil na dvoře s tvrzí a měl právo ovlivňovat jmenování kněze v sousedních Přepeřích.

O čtyři roky později se zde setkáváme s dalším jménem. Byl to Bohuslav, panoš ze Čtveřína (de Cztwerzin), který sídlil na jiném, pravděpodobně menším dvoře. Existenci dvou dvorů potvrzují předevšm pozdější písemné prameny.

Název obce pochází podle jazykovědců od vlastního jména některého z dřívějším majitelů – Čtvera, dvůr Čtverův. Jméno obce Doubí (Dubie) se v písemných pramenech objevuje v roce 1388.

Život na vladyckém statku se značně lišil od způsobu života a hospodaření na velkém panství. Majitel vladyckého statku se musel osobně podílet na chodu svého hospodářsví, na němž pracovalo jen několik poddaných z okolních chalup. Často zde způsobily pohromu výkyvy počasí či ve sředověku početné morové epidemie.

Válečné události zasáhly tento kraj poprvé v roce 1420, kdy byl vypálen klášter Hradiště. O čtyři roky později zamířil do Pojizeří se svým vojskem Jan Žižka, který dobyl Turnov.

Písemné prameny, které vypovídají přímo o dalších osudech čtveřínských dvorů, se objevují opět až v polovině 15. století. Obě usedlosti tehdy zůstaly po smrti majitelů bez dědiců, a tak připadly jako odúmrť do správy královské komory.

V roce 1437 získal jeden dvůr Kašpar Macerad. Nezůstal však dlouho, již po dvou letech se ujal majetku Jan Mikovec a od roku 1443 připadl tento dvůr Říhovi ze Čtveřína.

Druhý dvůr, zvaný podle dřívějšího majitele Sobcovský, si vyprosil od krále v roce 1454 Přibek z Medonost. Tento původně vladycký dvůr a celou vesnici však vzpětí koupil Mikuláš z Valdštejna. Do roku 1456 je pak datován zápis, kterým Mikulášův syn prodává tvrz pustou, dvůr a celou ves Čtveřín synům svého souseda, Heníka z Valdštejna.

Vesnice se tak stala součástí rozsáhlého panství skalského (Malá Skála), čímž se uzavřela historie samostatného čtveřínského vladyctví.
Noví majitelé Čtveřína Heník z Valdštejna i jeho synové stáli v době vlády Jiřího z Poděrad vždy na straně tohoto panovníka a osobně se účastnili důležitých politických a vojenských událostí.

Jiří z Poděbrad se tehdy dostal do sporu s městy ležícími na území Lužice. Válečná tažení, která následovala, zasáhla zdejší kraj. Vojáci ničili a drancovali vesnice, které jim stály v cestě.

Války a dlouhotrvající rozpory mezi šlechtici negativně ovlivnily hospodářský vývoj té doby. V důsledku politických událostí, provázených i nyní takovými jevy, jako byly např. morové epidemie, poklesl značně počet obyvatelstva, a to asi o 40 – 50 %.

Skalské panství zdědil po otci Jindřich Šťastný z Valdštejna. Také on se vydal cestou novot, které zaváděli jeho sousedé, Smiřičtí a Vartemberkové. Turnovským měšťanům, žijícím na skalské polovině města, udělil mnohá privilegia usnadňující rozvoj emesel. Obchodu zase prospělo povolení dvou osmidenních jarmarků, jejichž se účastnili i vesničané z širokého okolí. Podobně postupoval majitel panství i vůči svým poddaným ve vesnicích. Po přesídlení rodu Šťasných na Chrudimsko, spravoval panstív purkrabí Jan z Vartenberka. Ten byl znám svými úspěchy politickými i hospodářskými.

Pečoval o celkový rozkvět panství, prosperitu svých hospodářských dvorů i rozvoj měst. Turno se tehdy stal největším městem tohoto doinia. Také podmínky života ne venkvoě se poměrně zlepšily. Pravděpodobně v této době znovu ožil dvůr ve Čtveříně, i když dříve zmiňovaná pustá tvrz již obnovena nebyla.

Na počátku 17. století patřil Čtveřín pod rychtu přepeřskou a spolu s touto sousední vesnicí se řadil k větším vsím ve stovnání s ostatními. Žilo zde 11 selských rodin. Nejbohatším sedlákem byl Václav Petříků, který kromě jednoho lánu obhospodařoval ještě krčmu. V penězích 2,5 kopy grošů ročně ve dvou výplatních termínech, na sv. Jiří a na sv. Havla. K robotním povinnostem patřilo: "Ovce stříhati zjara a na podzim, vláčeti dvojíma branama na jaře a na podzim po půl dni, řepy reji jeden záhon, konopí trhati jeden záhon." Dále musel odpracova 9 dnů o žních a odevzdat 9 slepic a 38 vajec. Obdobné povinnosti, stanovené podle výměry půdy, měli i ostatní hospodáři – Bartoň Kolbaba, Jan – syn Mikuláše, ševce z Jenišovic, Havel Havlíček, Mikuláš Mašků, Havel Hoření, Matěj Hoření, Kryštof Němec, který měl kromě ostatních povinností ještě vždy o sv. Martinu odevzdat jednu krmnou husu. Dále to byli Matěj Šejnoch, Václav Šimáčků a Jan Pechálků, na jehož hospodářství se nacházela ještě jedna pustá hcalupa. Na obecním pozemku stály dvě chalupy, jejcihž obyvatelé platili po jednom groši dvakrát ročně a byi povinni odpracovat dva dny za rok. Na obecních pozemcích žili vždy nejchudší vesničané – podruzi.

Celkově se tedy na počtáku 17. století nacházelo ve Čtveříně 14 poddanských chalup a dva dvory , jeden na panství skalském a druhý na panství dubském.

Doubí bylo jen maličkou vesnicí se čtyřmi poddanskými chalupami, ke kterým patřila nevelká výměra polí. Hospodáři Jakub Kohout, Matouš Čačourek, Brož Lžičář a Jan Lžičář odvádli celkem dvakrát do roka pouze 36 grošů. Jiné jejich povinnosi v urbáři uvedeny nebyly. Měli povoleno chovat pouze po čtyřech kusech hovězího dobytka.

Po smrti Karla z Vartenberka připadlo přepeřské panství, a s ním i Čtveřín, jednomu ze synů, Otovi Jindřichovi. Ten byl znám jako násilník a výtržník, potloukal se po hospodách a neustále zvvětšoval své dluhy. Nakonec musel svůj majtetek rozprodat. Panství koupil Albrech Jan Smiřický, ale týž den vyměnil přepeřský dvůr s okolními vesnicemi s hrabětem Šlikem za svijanskou část Turnova.

Porážka českých stavů na Bílé Hoře nastolila zásadní změny na české politické scéně. Přední představitelé české šlechty byli potupně zbavení života a majetků. Mnozí volili emigraci.
Po porážce stavovského povstání v roce 1620 začala stoupat hvězda slávy Albrechta z Valdštejna, který postupně uchvátil rozsáhlé majetky mnoha odsouzených českých pánů.

Jako první koupil od královské komory v roce 1622 panství svijanské. Vzápětí uchvátil rozsáhlé území Turnovska a Jičínska.

V roce 1624 si nechal Valdštejn svými úředníky zpracovat přehled o stavu svého panství. Za účelem této revize byla sepsána také urbární registra panství svijanského, kam patřil nyní i Čtveřín. Nadále zde žilo 11 selských rodin spolu s několika podruhy. Jejich peněžní platy se zvýšily na dvojnásobek oproti roku 1608 a také robotní povinnosti byly větší – celkově 134 dnů v roce.

Během třicetileté války nebyl Čtveřín nijak zle postižen. Je uváděno, že byla zničena jedna selská usedlost, oproti tomu byly nově osídleny dvě menší chalupy zahradnické. Poddaní zde tedy hospodařili na osmi selských a pěti zahradnických usedlostech. Mezi největší sedláky patřil například Jan Pelda či Jan Krsek.

Doubí přestalo během války vpodsatě existovat. V polovině 17. století byly dvě selské a tři chalupnické usedlosti shledány zcela pusté.

V roce 1748 se přistoupilo k soupisu poddanské půdy – tzv. tereziánskému katastru, jako základu pro nový výpočet daní.

Ve Čtveříně se tehdy nacházelo 22 chalup. Pozemky se začaly v daleko větší míře obdělávat a osévat.

Neutěšený obraz vesnice a nelehký život jejích obyvatel jistě podle pravdy dokresluje úřední zápis v úvodu tohoto soupisu:"Při této vsi jsou v průměru špatná pole a žijí zde velmi chudí lidé, kteří dosahují z polního hospodářství špatného užitku, a proto se musí velmi bídně živit".

Vesnice Doubí po jednom století znovu ožila. Svá hospodářství zde měli drobní zemědělci, kteří svá pole obdělávali s využitím hovězího dobytka. Kromě něho bývala ve chlévech i koza či ovce. Se svými rodinami zde žili Martin Jedlička, Jan Šaltar, Martin Bárta, Jan Matoušek a Jan Tesař.

V roce 1773 byl vypracován soupis poddaných panství svijanského, který velice podrobně informuje o počtu obyvatel v jednotlivých vesnicích, jejich povolání, velikosti rodin a částečně i o sociálním rozvrstvení. V selských a chalupnických rodinách bylo napočítáno 40 mužů a 38 žen. Do skupiny podruhů bylo zařazeno 43 osob, vdov a sirotků žilo ve Čtveříně 9 a 17 osob tvořila čeleď, která zde v době soupisu právě pracovala. Josef Voborník, který tento soupis vydal v XIII. ročníku časopisu Od Ještěda k Troskám, dospěl k závěru, že v roce 1773 žilo ve vsi 147 a nepřítomno bylo 70 osob. Ve službě jinde na svijanském panství bylo 5 a mimo panství 9 lidí. Na vojně jich bylo 16, nezvěstní 2, rekruti 3, žebráci 3, zběhlí 2. Vzhledem k tomu, že o deset let později zde bylo napočítáno 27 čísel popisných, žilo průměrně v jedné chalupě 5 až 6 osob.

V téže době zahrnovalo Doubí 11 čísel popisných, v nichž v roce 1773 žili především drobní chalupníci a podruzi, tak jako dříve. Chalupníků bylo 51 (včetně dětí) a v rodinách podruhů 27 osob. Celkem tedy mělo Doubí 78 obyvatel a dále 26 nepřítomných – na svijanském panství 5, mimo panství 1, na vojně 3, rekruty 4 a 2 zběhlé.

V roce 1791 došlo ke zrušení nevolnictví, což umožnilo poddaným svobodně se stěhovat, uzavírat sňatky a rozhodovat o vzdělání svých dětí.

V roce 1849 byl vydán prozatímní obecní zákon, kerý ukončil činnost dosavadních rychtářů, jakožto vrchnostensých úředníků. A tak zákony vydané v letech 1848 – 1849 s konečnou platností uzavřely éru feudálního společenského řádu.
Vytvořením nových obcí většinou z několika vesnic, jejichž obyvatelé si od roku 1850 volili svou samosprávu, se změnil i společenský život venkova. Obecní samospráva v čele se starostou řešila vnitřní problémy obce. K místní obci Čtveřín bylo připojeno Doubí, dále Husa a Sychrov.

K roku 1900 měla celá obec (Čtveřín, Doubí, Husa, Sychrov) 815 obyvatel, kteří žili ve 145 domech. Přímo ve Čtveříně se nacházela 2 kupectví (Amalie Pečová, Anna Prylová). Hostinec měli Jan Kopal, Jan Viták a Josef Koťátko. Byl zde i brašnář (Josef Drbohlav), dva truhláři (František Městecký a Václav Havel), řezník Josef Koťátko, krejčí Jan Polák, obuvníci František Odcházel a František Pekárek. Byly zde evidovány i dvě porodní báby – Marie Hájková a Františka Laurynová.

Také v Doubí se nacházely živnosti potřebné pro život obce. Kupectví zde měli Josef Randák a Anna Doškářová. Její muž Václav Doškář provozoval pohostinství. Dále zde byli dva obuvníci Josef Šťastný a Václav Ježke a také krejčí Josef Bobek.

Drobné podnikání se na vesnici rychle ujalo a rozšiřovalo se i o nové obory.

V roce 1891 byl ve Čtveříně založen sbor dobrovolných hasičů, v roce 1908 vznikl i v Doubí.

Do poklidného života obce jako blesk zasáhla zpráva o atentátu na následníka rakouského trůnu. Na počátku války bylo na frontu odvedeno 19 lidí, během čtyř let se jejich počet zvýšil na 85 ze Čtveřína a 32 z Doubí.

Také většina členů obecního zastupitelstva byla povolána k armádě, a tak tento orgán místní samosprávy v letech války téměř nefungoval.

První zprávy o pádu rakouského mocnářství pronikly do Čtveřína o posvícení 27. října 1918. Druhého dne pak propuklo veliké nadšení mezi zdejšími obyvateli, kteří se v průvodu vydali do Turnova, aby zde oslavili vyhlášení samostatného Československa. Na památku těchto dnů pak byla u čtveřínské školy vysazena 21. dubna 1919 "Lípa svobody". V Doubí proběhla tato slavnost 1. května téhož roku.
Čtveřín, k němuž byly nadále přičleněny osady Doubí, Husa a Sychrov, se co do počtu obyvatelstva téměř nezměnil. V době sčítání lidu v roce 1921 žilo v obci 829 obyvatel. V největším Čtveříně bylo 101 domů (469 obyvatel), menší Doubí mělo 34 čísla popisná (136 obyvatel).

V prvních obecních poválečných volbách v červnu roku 1919 zvítězila v obci sociální demokracie spojená s národními socialisty, která měla 9 členů v obecním zastupitelstvu a 6 kandidátů bylo zvoleno za stranu agrární.

Starostou byl zvolen Norbert Pelda a jeho náměstkem se stal Josef Drbohlav, oba ze Čtveřína.

Příjmy obce, které byly tvořeny především pozemkovou a živnostenskou daní i výnosem z vlastního obecního jmění, byly vynakládány především na zvelebení obce. Stavěly se vodovody, rozšiřovaly se místní komunikace a později byla obec elektrifikována. Elektrické družstvo bylo ve Čtveříně založeno k 5. únoru 1926 a mělo 31 členů. Veřejných světel bylo zavedeno 7 a soukromých 175.

Na Čtveřínsku se stále ve větší míře zvětšovala rozloha ovocných sadů. V roce 1924 bylo 5887 jabloní. Pozornost byla věnována i hrušním, švestkám a třešním. Na venkov pronikala i mechanizace – v polovině dvacátých let zde bylo 49 mlátiček, 33 řezaček, 24 secích a 6 žacích strojů.

Dramatické události druhé světové války ovlivnily život i na venkově. Nedaleký Sychrov byl poslední českou stanicí před vjezdem do Sudet. Po záboru Sudet odtud přicházeli do Čtveřína čeští uprchlíci, aby zde našli svůj dočasný domov. V obci bylo ubytováno 14 a v Doubí 11 rodin.

Mnoho místních obyvatel dojíždělo za prací do Sudet, proto došlo v roce 1940 ke zřízení již dříve plánované vlakové zastávky v Doubí.

V rámci nucených prací byla roku 1944 rozšířena silnice spojující státní komunikace mezi Čtveřínem a Doubím.
Po válce převzal správu obce revoluční národní výbor v čele s předsedou A. Paseckým a místopředsedou A. Vélou. V prvních poválečných volbách v roce 1946 bylo zvoleno do místního národního výboru 6 zástupců komunistické strany, 2 za sociální demokracii, 5 členů strany národně socialistické a 2 zástupce měla strana lidová.

Události roku 1948 postihly především místní živnostníky a zásadně proměnila tvář tehdejšího zemědělství.

V první polovině 50 let ve Čtveříně skončili se svým podnikáním tito živnostníci: brašnář František Lhoták, švadlena A. Žďárská, klempíř B. Rulec, obuvník a trafikant J. Masopust, pekař Josef Vaner, kovář František Musil, řezník a uzenář M. Kočí, automechanik J. Polák, majitelka pletárny J. Matoušková. V Doubí přestali působit krejčí K. Louda, malíř pokojů a lakýrník V. Prajzler a truhlář S. Tůma.

Kolektivizace zemědělství se nejdříve prosadila především v chudších obcích, kde drobní zemědělci hospodařili na půdách nižsí kvality.

V nejbližším okolí Čtveřína se ustavilo první JZD v Kamení (1949) a hned v následujícím roce v Pěnčíně, kde také probíhaly agitačn hovory se zemědělci. I přesto, že se ještě v mnoha obcích JZD nevytvořila, byly zemědělcům každoročně stanoveny povinné dodávky jedotlivých produktů. Například v dodávkách ovoce byli čtveřínští sadaři druzí v turnovském okrese, a to hned po Paceřicích. Odváděli jablka, hrušky, švestky.

Počátky společného hospodaření nebyly jednoduché. Nízkým výdělkům konkurovaly pracovní příležitosti v nových průmyslových závodech v Turnově. Téměř polovina členů této možnosti využila, také nebyla závislá na nedostačujících příjmech ze zemědělství. Značný počet vesničanů se také nechtěl vzdát soukromého způsobu hospodaření. Jejich negativní postoj ovlivnily i počáteční neúspěchy v hospodaření JZD. Někteří, zvláště mladí lidé, se také po válce zúčastnili osídlování pohraničí a svou obec natrvalo opustili.

Na sklonku poloviny 50. let byla další existence drustva ohrožena. V roce 1954 podala většina členů odhlášku z družstva, takže z dosavadních 117 členů zde zůstaválo jen 49. V roce 1956 bylo ve čtveřínském družstvu jen 29 trvale činných členů.

V prvních dvou poválečných desetiletích byly položeny základy kolektivního způsobu hospodaření v zemědělství. Život vesnice se utvářel ve zcela nových podmínkách. Původní vztah k půdě se značně uvolnil. Mnozí lidé našli zaměstnání v blízkých průmyslových závodech a v nejednom případě odešli do města natrvalo. Na venkov naopak přišli noví obyvatelé, kteří zde našli práci a založili svůj domov.

• Zvonice
• Studna a pumpa při č. p. 26
• Krucifix