Červené Poříčí

První zmínky o Poříčí v  historických pramenech se objevují na počátku 14. století, kdy v  listinách vystupují Jaroslav z  Poříčí a jeho bratr Drslav. Majitelé poplužního dvora poříčského a vsi v  období vrcholného středověku nejsou příliš známí. Vystupuje zde Radislav z  Kocova, který ves vlastnil kolem roku 1411. Po něm se pak objevuje pan Jan z  Rýzmberka a Rábí v  roce 1473. V  tu dobu se Poříčí připojuje ke švihovskému panství, kde zůstává až do Jindřicha z  Rýzmberka, který prodává poplužní dvůr a ves Jindřichovi Mladotovi z  Jimanic. V  roce 1569 mění opět ves, dvůr a tvrz majitele. Společně s  mlýnem v  Jiníně prodává Jindřich Mladota ves Poříčí Mikuláši Šicovi z  Drahenic. Tento majitel zahájil stavbu zámku, ale v  roce 1571 zemřel. Byl pochován ve vřeskovickém kostele. Vdova Kateřina měla pak velké starosti o zajištění výchovy dcery, jelikož bratři zemřelého Mikuláše, Albrecht a Adam, se nechtěli o výnosy poříčského panství dělit. Celá tato kauza se dostala až před zemský soud, který v  roce 1573 rozhodl, že Adam a Albrecht musí své neteři – polosirotkovi - platit do věku 5 let po 6 kopách ročně, posléze po 15 kopách ročně až do eventuelní svatby. Jako věno jí pak měli připravit 500 kop.

Poříčského panství se ujal Adam Šic z  Drahenic. Jako hospodář se ukázal úspěšný a k  poříčskému panství se postupně připojil obojí Třebýcinu, Kokšín, Vosí, Jinín a Kbel. Tento pán zemřel v  roce 1591 a byl pochován v  horažďovickém kostele. Jeho bratr Albrecht pokračoval v  dobrém vedení hospodářství a panství, do své smrti v  roce 1606, ještě rozšířil. Po smrti byl pochován vedle své před tím zesnulé manželky Alžběty ve Vřeskovicích. Díky jejich úspěšnému hospodaření se tradovalo krajem pořekadlo:
„Borovský jemnost pán Koc má peněz moc.
Poříčský jemnost pán Šic, ten jich má ještě víc.“
    V  linii majitelů pánů na Poříčí z  rodu Šiců pokračoval Mikuláš. Tento šlechtic se na jednu stranu ukázal jako jeho předci výborným hospodářem. Panství rozšířil o další vsi. Na druhou stranu byl vyhlášeným bouřlivákem a rváčem. Několikrát dokonce stanul před soudem, aby se zodpovídal „pro výtržnost a pych“. Nejznámějším je jeho incident s  Petrem Dobšem Karlem ze Svárova, kterému v  potyčce probodl ruku. Díky své povaze se není co divit, že Mikuláš nemohl chybět u českého stavovského povstání v  roce 1618. Za účast na něm nezaplatil životem, ale v  roce 1623 ztratil 2/3 svého jmění. Včetně poříčského panství.

    Za výhodnou cenu (za věrné služby císaři) jej pak koupil Filip Adam, svobodný pán z  Kronenbergu. Za jeho působení pak ves získala své německé pojmenování Kron-Poritschen. V  majetku rodu pánů z  Kronenbergu pak Poříčí zůstalo do konce 17. století, kdy jej od sester zesnulého Adolfa Otty z  Kronenbergu († 1692) koupil Jan Jiří von der Hauben. Tento pán posléze spojil dvě velká panství v  regionu – Poříčí a Roupov – do jednoho hospodářského celku. Tento pán byl znám jako udatný voják ve službách císaře. To se mu stalo osudným, když v  roce 1716 padl. Poříčí zdědila jeho sestra Františka Augusta, vdaná hraběnka Törring. Ta v  roce 1758 uvedla na poříčské panství svého syna Norberta. Nový majitel se však ukázal jako špatný hospodář a panství rychle zadlužil. Byla proto vyhlášena veřejná dražba. Díky ní se novým pánem na Poříčí stal bavorský vévoda Franz Kliment. Po jeho smrti v  roce 1795 zdědil poříčské panství jeho bratr Maxmilián Josef. Následně se přes vévodu Ferdinanda, velkovévodu Leopolda II. a Ferdinanda V. stalo panství majetkem císařského rodu Habsburků (viz kap. 1). V  něm zůstal až do roku 1918. V  rozmezí let 1919 – 1921 spadal velkostatek Červené Poříčí po vnucenou správu habsbursko – lotrinských statků. Nakonec se roku 1922 stal majetkem československého státu.