Bykoš

Máme-li hovořit o historii, lépe řečeno o počátcích osídlení katastrálního území dnešní obce, musíme se vrátit daleko zpět až do pravěku. V období nazývaném neolit (5 500 – 4 300 let př.n.l.) došlo k osídlení takzvané Hořovické brázdy příchodem prvních zemědělců. Archeologický výzkum této nejstarší etapy zemědělství je prakticky odkázán pouze na nálezy keramických nádob, a tak zůstává toto období stále zahaleno rouškou mnoha tajemství a záhad. Zmíněné období je u nás zastoupeno nálezy kultury s lineární a vypichovanou keramikou. Mimo této keramiky byly při povrchovém průzkumu, provedeném v katastru obce, nalezeny i kamenné pracovní nástroje. Další archeologické nálezy dokládají i následné osídlení eneolitické, několik lokalit z doby bronzové, starší a mladší doby železné i germánské osídlení z doby římské. Zřejmě výhodné klimatické a půdní podmínky doplněné bohatou sítí drobných vodotečí, umožnily dávným zemědělcům – našim předchůdcům, trvale osídlit území naší obce. Tak, jako nám první paprsky ranního rozbřesku začínají osvětlovat horizont vzdálené krajiny, o níž jsme v temné noci měli pouze tušení, začínají se pozvolna z pradávné minulosti vynořovat nová fakta, která nám osvětlují historii naší obce. Název obce BYKOŠ byl pravděpodobně odvozen od jména stařešiny rodu nebo od zakladatele a prvního majitele osady a je poprvé písemné uveden na darovací listině sepsané v roce 1170. Bykoš tehdy patřila kapli, čili hrobu sv. Václava v kostele Pražském. Pražským kostelem se nazýval kostel sv. Víta na hradě Pražském, který dal postavit kníže Václav. Do tohoto kostela převezl Boleslav I. Ostatky zavražděného Václava a v roce 938 tak vznikl hrob, čili kaple sv. Václava. Po zřízení biskupství v Praze r. 973 se stal kostel sv. Víta kostelem biskupským. Tento kostel stál před dnešním chrámem sv. Víta, který se začal stavět až za Karla IV. v roce 1344. Kostel na Hradčanech v roce 1090 vyhořel.

Volný překlad darovací listiny do češtiny zní:

Ve jménu Páně Ježíše Krista. Jak nynějším, tak pozdějším chci oznámit, že já Časta, syn Vojslava, komořího nejslavnějšího a nejjasnějšího krále Čechů Vladislava, pro spásu duše své i mého otce Vojslava a všech mách předků, kostelu sv. Víta ves Bykoš jsem věnoval, tak že ji strážce hrobu sv. Václava a jeho nástupci bez námitek kanovníků věčně podrží. Aby pak toto platné, pevné a neodvolatelné pro všechny časy zůstalo, pečeť nejslavnějšího a nejjasnějšího krále Čechů Vladislava a představeného pražského kapitulního kostela potvrditi jsem požádal …

Později bylo na listinu připsáno: Co jsem z výše uvedené vsi já, Jan od Vítka obdržel, zde je:

Nesedlaných koní 6 a krav (jednu) pro orbu 9, voly 3, jalovic 3, ovcí 9, sviní 8.

Listina nemluví o velikosti obce ani o tom, jak ves vypadala. Byla zřejmě malá, z nevelkých dřevěných a hliněných chatek pokrytých slámou, v nichž žilo stěží více jak pět poddaných rodin, živících se zemědělstvím, dobytkářstvím a snad i výtěžkem dřeva z okolních lesů. V těchto dávných dobách byl náš kraj v držení mocného rodu Buziců, jehož erbovním znakem byl zlatý štít s černou, doprava obrácenou sviní hlavou, se stříbrnou zbrojí a červeným vyplazeným jazykem. Potomci tohoto rozštěpeného rodu, kteří panovali na území od Plzně přes Podbrdsko až k Sázavě, měli později na památku Oldřicha Zajíce z Valdeka na rozděleném štítě vedle sviní hlavy též žlutého zajíce v poli modrém.  Nejstarší písemné zmínky o našich obcích pocházejí převážně z listin církevních ústavů a tak se dovídáme, že byla ves Bykoš v roce 1424 zapsána v majetku Ostrovského kláštera. 

Další listina související s názvem naší obce pochází z roku 1437, kdy se uvádí, že –

zemřel otec nezletilých dětí Habart z Vinařic, odjinud z Litohlav. Vinařickou tvrz, dvůr a část vsi Bykoše a Jarova si najal na dobu tří roků od poručníka sirotků Havel Hovorka ze Želkovic…

V důsledku pokračujícího vývoje majetkového a hodnostního rozlišování některých šlechtických rodů, ale i církve a krále docházelo velmi často k přikoupení nebo prodeji pouze části některé vesnice, čímž vznikaly tzv. – dílčí vsi. V roce 1464 ves Bykoš darem od krále Jiříka z Poděbrad pan Vratislav (z Mitrovic), který současně obdržel i část Skřiple a to tu část, která kdysi také patřila zaniklému Ostrovskému klášteru. I v Bykoši dostal pan Vratislav pouze tu část vsi, která dříve patřila klášteru, neboť stále náležel určitý díl pozemků mimo jiné pražskému kostelu. V důsledku neustálých majetkových změn nesloužila Bykoš nikdy jako stálé sídlo majitelů a plnila vždy funkci zemědělsky hospodařící obce bez opevněného sídla – tvrze.

Zápis ze 16. století, kdy byly po požáru obnoveny desky zemské obsahující soupis statků českého státu, panovníka, šlechty, stavu duchovního, zemanů a svobodníků, uvádí:

…Bedřich z Donína prodal Všeradice tvrz, dvůr a ves s podacím, vsi celé Trnov, Lážovice, Nesvačily a podíly v Bykoši a Drahlovicích Litvínovi z Klinštejna, pánu na Hořovicích…

Zajímavé zjištění týkající se prodeje jistých pustých usedlostí v Bykoši uvádí kupní smlouva z 23.dubna 1557, kdy : …prodal král Ferdinand I. Janu staršímu z Lobkovic zámek Točník s pustým zámkem řečeným Žebrákem a k tomu mnohé dědiny, vsi, vsi pusté a v ve vsích Hodyni, Louníně, Bykoši a Levíně pustiny s platem na horách železných řečených na Svatém a na hamru ležícím nad Královým Dvorem. V roce 1560vstupuje do majetkových změn opět rod Vratislavů z Mitrovic a sice Jan Vratislav z Mitrovic odkoupil v Bykoši dědiny patřící kapitole pražského kostela. Po jeho smrti a rozdělení majetku mezi jeho syny se stal majitelem Skřiple a Bykoše mladší syn Jiří Vratislav z Mitrovic, který v roce 1600 přikoupil ke zboží skřipelskému panství osovské. Tím došlo ke spojení Skřiple a Bykoše s Osovem. Netrvalo však dlouho a opět nastala změna majitelů. Již v roce 1601 prodal Jiří Vratislav osovské panství Jakubovi Menšíkovi z Menštejna. Od Menšíků se dostává osovské panství, jehož součástí byla stále i Bykoš, do majetku Oldřicha Gersdorfa z Gersdorfu a Malšvic. Ještě však před tímto prodejem přikoupil rod Menšíků jistou část pozemků v Bykoši od Jana Litvína z Říčan – pána na Hořovicích.

Po bitvě na Bílé hoře následovaly konfiskace majetků. Vlastník Bykoše Oldřich z Gersdorfu, pán na Osově a Skřipli, byl za panování českých stavů jedním z direktorů a správců zemských. Měl býti pohnán před hrdelní komisi, jmenovitě za to, že byl v roce 1618 členem poselství vyslaného k Fridrichu Falckému s nabídkou, aby přijal český trůn. Zemřel však dříve, než došlo k jeho odsouzení, ale i tak byl jeho majetek zkonfiskován. Bykoš byla postoupena 5.července roku 1623 královskou komorou paní Dorotě Říčanské roz. Kaplířové ze Sulevic, jako část pohledávky, kterou měla u královské komory.

Současně obdržela i zkonfiskovaný statek Adama Bukovanského – Suchomasty. Paní Dorota Říčanská dostala Suchomasty a Bykoš jako náhradu za její vlastní zapsané jmění, vnesené do manželství s Janem Litvínem z Říčan, který byl také odsouzen ke ztrátě majetku a to statku v Hořovicích a domu na Starém Městě Pražském. Tak byla v roce 1623 ves Bykoš připojena v trvalý vazek Suchomastkého panství, snášejíc tak všechny poddanské povinnosti, vyplývající z práv vrchnosti. V roce 1631, kdy do země vpadli Sasové, do Prahy se dočasně vrátili emigranti a došlo k obnovení evangelické církevní organizace, se Dorota Říčanská provinila, neboť měl být její majetek za nadržování nepříteli zkonfiskován. Obvinění jí bylo sice později prominuto, ale paní Říčanská z předtuchy trestu převedla v roce 1633 svůj majetek Suchomasty a Bykoš k dědičnému užívání na svého synovce Viléma Václava z Talmberka, kterého přijala za svého syna. Páni z Talmberka drželi sídlo panství Suchomasty a poplužní dvůr v Bykoši téměř do konce 17.století. Eleonora Renata z Talmberka, ovdovělá hraběnka, prodala Suchomasty v roce 1697 Václavu Arnoštovi Markvartovi z Hrádku. Od Markvarta koupili Suchomasty v roce 1705 manželé Kazimír Ferdinand z Kupenvaldu a jeho manželka Ludmila rozená z Bubna. Od této rodiny koupil Suchomasty v roce 1730 hrabě Václav z Bubna a později po jeho smrti si od jeho manželky ovdovělé hraběnky Marie Anny Kokořovny z Bubna najal do konkursu a k licitační dražbě určené panství Robert Lébald Kaubek. V roce 1794 zakoupili Suchomasty v dražbě manželé Antonín a Dorota Zarabarových. Podle testamentu zemřelé Doroty Zarabarové, rozené Novákové, zdědil v roce 1827 Suchomasty JUDr. František Novák. Než však dosáhl plnoletosti, byl statek po dobu čtyř let připojen ke Tmani a odtud spravován.

Přerušme nyní na okamžik posloupnost majitelů a povšimněme si prakticky prvního ač stručného popisu Suchomastkého panství, jak bylo uvedeno v Somerově topografii (1831 – 1849), zahrnující kraj berounský. Toto dominium, ke kterému patří vsi Suchomasty s Borkem a Bykoší úplně, Vinařice z poloviny, je na severu ohraničeno statkem Tmání a panstvím Královým Dvorm, na východě statky Litní a Všeradicemi, na jihu rovněž statkem Všeradicemi, jakož i lenním statkem Želkovicemi a panstvím Lochovicemi, na západě znovu statkem Tmání. Počet obyvatel (na celém panství) je 1.407. Z toho židovských rodin 14 s 88 dušemi. Pramen výdělku je zemědělství, chov dobytka, hospodářství lesní a rybniční, pálení výpna, jednotlivé živnosti a trochu obchodu. Půda je v rovině hluboká, vápencem promíchaný jíl, na výšinách málo hluboká, ostatně většinou s podkladem břidličnatým, místy s vápencem promíchaná. Louky většinou leží mezi poli a jsou toliko na málo místech vystaveny zátopám. Stav dobytka činí u vrchnosti 8 koní, 3 mezky, 8 volů, 95 krav, 35 kusů dobytka jalového, 500 bahnic, 1.000 jehňat dospělejších a ročňáků a 24 prasat.

Poddaní mají – 120 koní, 32 volů, 3 býky, 195 krav a jalového dobytka, 340 ovcí a 85 prasat. Vrchnost má tři dvory poplužní a ovčíny (Suchomasty, Borek a Bykoš) vesměs ve vlastní režii. Statek má čtyři velmi vydatné lomy, které dávají známé vápno a též červený mramor. Celková výměra panství – 2.235 jiter 276 sáhů.

Po smrti Františka Nováka zdědil panství – ve stavu jak výše uvedeno, jeho syn Vilém Novák a od něho zakoupili suchomastské zboží v roce 1850 manželé Jan a Anna Marešovi. V roce 1864 převzal statek jejich syn Čeněk Mareš, který později Suchomasty prodal svému bratrovi Františkovi Marešovi. Jeho dcera, dědička Ludmila provdaná Schubertová, prodala velkostatek r. 1911 Richardu Elborgovi. Pouze pivovar zůstal v držení dědidů, bratrů Františka a Karla Marešových. V roce 1921 byl dán velkostatek Suchomasty do záboru (první parcelace) a v roce 1939 zkonfiskován ve prospěch Německé říši.

Československý stát převzal zpět velkostatek Suchomasty v roce 1945. Pohled do minulosti by nebyl úplný, kdybychom nechali bez povšimnutí tu část obyvatelstva – rolníky, chalupníky a domkáře, kteří byli souhrnně zařazováni mezi poddané. Rolníci „seděli“ na gruntech od vrchnosti zakoupených nebo nezakoupených a jejich povinností bylo řádně hospodařit. O úrodu se dělili v první řadě s panovníkem, potom s gruntovním pánem a farářem, kterému náležel církevní desátek.