Hranice vojenského újezdu je v západní části tvořena hranicí okresní, přiléhá k okresu Prachatice. Hranice na jihu, východě a severu byla za tímto účelem vytyčena v době vzniku vojenského újezdu. Východní okraj je vzdálen pouze 5 km od jádra regionu, Českého Krumlova. Území VÚ Boletice se dělí na osm katastrálních území: Arnoštov, Boletice, Jablonec, Maňávka, Ondřejov, Polná, Třebovice, Uhlíkov. Většina katastrů je neosídlena. Obyvatelstvo je soustředěno ve čtyřech sídlech útvarech (Boletice, Polná na Šumavě, Třebovice a Květušín) a samotách (Otice, Křišťanov). Území vojenského újezdu leží na rozhraní Želnavské hornatiny a Českokrumlovské vrchoviny, která sem zabíhá Mladoňovskou vrchovinou. Hranice mezi těmito horopisnými celky probíhá údolím Chlumanského a Louteckého potoka. Součástí Prachatické hornatiny je tektonická Lhenická brázda, která zasahuje od severu přibližně po Vitěšovice, její součástí je rovněž Chvalšinská kotlina, která zasahuje do severovýchodní části studované oblasti. Českokrumlovská vrchovina zaujímá jižní a jihovýchodní část území. Nižším, méně výrazným celkem je Boletická vrchovina, do okolí rybníka Olšina zasahuje Olšinská kotlina, která vlastně představuje jižní pokračování Lhenické brázdy. Nejnižší bod území leží na východním okraji území, v místech, kde Boletický potok opouští vojenský újezd, a to v nadmořské výšce asi 540 m, nejvyšším bodem je vrchol Lysá ve výšce 1225 metrů. Z hlediska geomorfologického lze v nejvyšší severozápadní části nalézt členitou hornatinu s měkce modelovaným reliéfem, místy se strmějšími balvanitými svahy, na vrcholech kopců se občas objevují mrazové sruby a pod nimi balvanité sutě. Střední část vyplňuje vrchovina podobných charakteristik; nejvyšší svahy spadají dosti strmé do Lhenické brázdy (relativní převýšení místy dosahuje až 250 m). Lhenická brázda a některé další okrajové partie na severovýchodě území mají charakter kotlin; kotlinový reliéf je dále význačný pro jižní část území v povodí potoka Olšina. Geomorfologickou zvláštností je i plochá krajina typu holorovina na rozvodí Puchéřského potoka a potoka Olšina, ležící v nadmořské výšce kolem 1000 m, která velmi připomíná (i vegetační mozaikou) šumavské pláně.
Historie osídlovaní území sahá hluboko do minulosti, jak dokládají pravěké nálezy. Postupně byly jednotlivé lokality osidlovány keltskými, později slovanskými kmeny. První doklady o trvalé přítomnosti člověka pocházejí z doby laténské (přibližně 5.století před naším letopočtem), kdy bylo založeno opevněné hradiště na vrchu Raziberk na východním okraji území. První písemné zmínky o oblasti pocházejí z roku 1263, kdy byl tzv. korunní statek Boletický s rozsáhlými lesy darován nově založenému cisterciáckému klášteru ve Zlaté Koruně Přemyslem Otakarem II. Vždy se však jednalo o řídce obydlené území. Historické osídlení vznikalo postupně již od raného středověku. Sídla na nejnižším východním okraji území byla založena již ve 13. století (např . Boletice, Hořičky, Polná), většina sídel v nižších polohách byla založena v průběhu 14.-15. století, osídlení vyšších a odlehlejších poloh je mnohem pozdější (Ondřejov 1518, Vítěšovičtí Uhlíři 1600, Nová Víska 1720, Květná 2. polovině 18.-tého století, Strouhy 1789). Na tomto území se původně nacházelo celkem 38 vesnic, resp. osad, z nichž 35 do současnosti zaniklo: Beníkovice, Bezděkov, Bílovice, Bláto, Břevniště , Dětochov, Dolany, Dolní Brzotice, Horní Brzotice, Hořičky, Hostínov, Hvozd, Chlumany, Kovářovice, Květná, Lomek,, Lštín, Míšňany, Nová Víska, Ondřejov, Osí, Otice, Petrov, Podvoří, Polečnice, Pražačka, Sádlno, Strouhy, Střemily, Svíba, Šavlova Lhota, Vitěšovice, Vítěšovičtí Uhlíři a Vražice.
Vliv kolonizace kulminoval do konce 18.-tého století, kdy sídelní struktura Boleticka dosáhla mozaikovité struktury. Excentricky položené byly jen některé sklářské osady, hutě, uhlířské osady a almové pastviny. Převládalo zde německé obyvatelstvo, dochovaly se některé české místní názvy statků, hospodářských usedlostí a jiných lokalit. Nejvíce sídel vzniklo okolo roku 1440, druhá vlna kulminuje v polovině 18. století. To už se jedná o sídla ve vyšších nadmořských výškách jako například Starý a Nový Špičák, Zlatá, Zadní Bor, Strouhy, Vlčí Jámy, Květná. Mezi nejstarší naopak patří níže položená Polná, Hvozd, Hořička, Mladoňov, Lštín. Při sčítáni lidu v roce 1910 zde žilo v 56 obcích, 1 048 domech přibližně 6 660 obyvatel. Z toho jen zhruba 1 % tvořili Češi. Hustota zalidnění tak činila cca 30 obyvatel/km2. České obyvatelstvo zde později v době první republiky vykonávalo především správní funkci. V roce 1910 bylo provedeno poslední sčítání lidu v habsburské monarchii. V pozdějších sčítáních údajně docházelo ke zkreslování počtů obyvatel jednotlivých národností. Uvádí se, že při sčítání obyvatelstva království českého (1850) zde na 8 úplných katastrech žilo 5 543 a na 4 neúplných a okrajových částech jiných katastrů 550 a maximálně 600 obyvatel. Což činí zhruba 6 700 obyvatel. Počet obyvatel kulminoval v roce 1938, trvalý pokles je zaznamenán po roce 1939 s nástupem fašismu, vysídlení českého obyvatelstva, po roce 1945 pak odchodem německého etnika. Původní obyvatelstvo se na území vojenského újezdu nezachovalo. Lze hovořit jen o jedincích dosud žijících na tomto území. Většina obyvatel byla dosídlena. Určité procento obyvatelstva se zde usídlilo a žije zde již desítky let. Můžeme hovořit o velice řídké struktuře osídlení. Hustota zalidnění v dnešních rozměrech újezdu činí pouhých 1,2 až 1,3 obyvatele na km2. To řadí tuto oblast mezi extrémy v rámci ČR. Do dnešní doby se v rámci VÚ Boletice zachovaly sídelní útvary Květušín, Polná na Šumavě, Boletice a Třebovice, celkem na osmi katastrálních územích v rámci obce Boletice. Dále jsou zde dislokované samoty Otice a Křišťanov. Před rokem 1939 resp. 1947 až 1950 se struktura osídlení v mnohém podobala dnešní obdobné krajině v nedalekém Rakousku tzv. osamocené selské statky. Půda byla využívána hlavně pro zemědělskou činnost, lesy jako zdroj suroviny a dřevo pro výrobu dřevěného uhlí pro některé hutě a velká část pozemků sloužila jako louky pro extenzivní chov dobytka.
Na území Boletic na vrchu Olymp asi půl kilometru jihovýchodně od vsi se zachoval kostel svatého Mikuláše, původně románský (zachována sdružená okénka ve věži) přestavovaný goticky. Vznikl jako ohrazený kostel (kostelec) pravděpodobně koncem 12. století, první písemná zmínka o kostelu i vsi je z roku 1263. Nyní je v neutěšeném technickém stavu. Strop kostela byl rekonstruován v roce 1992.
Severně od kostela stávala fara ze 17. století, západně od kostela škola z roku 1722, tyto stavby byly v letech 1969–1970 zlikvidovány a zůstaly z nich zbytky zdí.
Přes kilometr východně od vesnice je vrch Radič neboli Raziberk či Razimberk (658 m n. m.) se stopami hradiště.