Biskupice (okres Svitavy)

Založení Biskupic

      Jak již bylo uvedeno, přišli na naše území asi v šestém století Slované. Malou Hanou pak obsadili někdy ve století sedmém a osmém. Postupně zakládali obce, z nichž mnohé během staletí zanikly. Kdy a za jakých okolností vznikly Biskupice samozřejmě nevíme, stejně tak zůstane navždy tajemstvím původní pohanský název naší obce. Pravděpodobně se jednalo o jméno rodové, po nejstarším z rodu, a bylo zakončeno na -ice. Tak jako pohanské názvy vesnic Cetkovice a Sudice, která nesou jména po jistém Sudovi a Cetkovi. Oproti těmto jménům jsou Biskupice, Jaroměřice a Opatovice již názvy z období křesťanství, neboť byly pojmenovány po biskupovi, opatovi a biskupovi Jaromírovi.
      Biskupice vznikly, stejně jako okolní vesnice Malé Hané, na ulicovém půdorysu. Ulice – náves byla založena po obou stranách potoka, přičemž směrem k plužině zůstala ulice otevřena. Později byla na tomto místě vystavena tvrz. Kostel stál mimo náves, což prozrazuje, že byl postaven později, než pohanská vesnice. 

Biskupice ve středověku

       Kdy se stala naše obec vlastnictvím biskupa, se nepodařilo zjistit. Mohlo to být však již v desátém století, kdy česká knížata rozdávala statky církvi a klášterům. Stejně tak náležela biskupovi sousední obec Jaroměřice a velká část lesa směrem na Kladky. Dosud byla řeč o biskupovi pražském, který do roku 1063 vykonával jako jediný tuto duchovní funkci. V uvedeném roce však vzniklo biskupství také v Olomouci, což se mladému pražskému biskupovi Jaromírovi pochopitelně nelíbilo. Dostal se s olomouckým biskupem Janem do velkých konfliktů, které musel posléze vyřešit samotný papež v Římě. Roku 1075 dojednal tedy papež mezi oběma duchovními smír, jehož důsledkem bylo odtržení Biskupic od pražského biskupství a jejich začlenění k biskupství olomouckému. Obec Jaroměřice zůstala pražskému biskupovi Jaromírovi a tehdy změnila své jméno na dnešní. Biskupice měly v té době buď již dnešní název, nebo dostaly nové jméno podle biskupství olomouckého.
      Někdy ve dvanáctém století došlo ke kolonizaci lesa u Biskupic. Cílem této činnosti bylo zvýšení výnosu ze statku olomouckého biskupa. Tak vznikly obce Kladky, Březinky a Nectava. V těsné blízkosti Biskupic byly také založeny vesnice Lhotka (jižně od naší obce) a Zelhotín, který ležel poblíž dnešní Nectavy. Obě tyto osady posléze zanikly.
      První listinné zprávy o Biskupicích pocházejí z roku 1262, kdy olomoucký biskup Bruno daroval naši obec k užitku olomoucké kapitule. O století později, roku 1361, koupil Biskupice markrabě Jan, bratr krále Karla IV. Krajina východně od Biskupic se mu zdála natolik výhodná, že zde nechal vybudovat pevný hrad Plankenberk. Janovi synové Jošt a Prokop se po jeho smrti dostali do velkých sporů o dědictví, přičemž Plankenberk i okolní obce na tyto nevraživosti velmi doplácely. Po Prokopově smrti dal Jošt roku 1412 hrad s vesnicemi Biskupice a Březinky do dědického vlastnictví Heraltovi z Kunštátu.
      Během husitských válek je připomínán velký spor o kostelní službu mezi Biskupicemi a Jaroměřicemi. Ač se to zdá dnes zvláštní, došlo tehdy k přifaření Jaroměřic k naší obci. V jaroměřickém kostele se odbýval pouze křest a bohoslužby, zatímco pohřby se musely konat v Biskupicích. Když se obou vesnic zmocnil někdy v roce 1424 Víček z Opatovic, obrátili se na něho lidé z Jaroměřic, aby učinil pořádek mezi nimi a biskupickým farářem Martinem, který zanedbává bohoslužby v Jaroměřicích. Víček z Opatovic jaroměřické podpořil a ti pak vtrhli do Biskupic a rabovali co se dalo.
      Po smrti právoplatného majitele Biskupic Heralta z Kunštátu připadla naše obec dědictvím Žofce z Kunštátu.Ta ji posléze prodala bratrům Martinovi a Alšovi z Drahanovic. V roce 1446 se Biskupice dostávají, zřejmě na základě dědictví, do držení pánů z Polanky. Roku 1493 je panství prodáno Volfartovi a Janu Planknarovi z Kynšperka. Jednalo se o ves Biskupice s kostelem a dvorem, Březinky se dvorem, pustý hrádek (Plankenberk) a dnes zaniklé obce Lhota a Zelhotín.
      V roce 1513 prodává pán z Kynšperka naši obec Petru Šedíkovi z Kunčiny, kterému patří také sousední Jaroměřice a dokonce i Jevíčko. V zápisu v zemských deskách se poprvé uvádí, že v Biskupicích stojí tvrz. Z toho lze vyvodit, že první tvrz v této obci postavili páni z Kynšperka. V pramenech se také uvádí, že k biskupickému panství patří již tehdy pusté vsi Lhota a Zelhotín a zbořený hrádek nad Nectavou. 

Novověk

       Petr Šedík z Kunčiny zůstal bezdětný, a proto většinu svého majetku odkázal svým sestřenicím. Biskupice a Březinky tak připadly sestřenici Aleně z Warnsdorfa a posléze jejímu manželovi Jeronýmovi Špetle z Prudic. Páni z Prudic vlastnili naši obec asi do počátku 17. století.
      V roce 1589, za majitele Litvína Špetle z Prudic, došlo k vyloupení biskupického kostela. Litvín tuto událost oznámil do Moravské Třebové. Uvádí, že „neznámí lotři se do kostela vloupali, truhlici vypáčili, cyborium rozsekali, peníze obecní i sirotčí z truhlice vybrali a také na zlatě kostelním velkou škodu udělali“. Litvín žádal, aby se rada při mučení lotrů v třebovském vězení pilně vyptávala, zda by někdo nevěděl o možném pachateli.
      Za Jiříka Špetle došlo roku 1597 ke snížení robot v Biskupicích. Místní obyvatelé si svému pánovi stěžovali, jak byli za jeho předchůdců vytíženi. Obyvatelům nakloněný Jiřík částečně od roboty upustil a za toto dobrodiní od nich požadoval vždy na sv. Václava „ovsa úročního po jednom korci a ti co nemají koně po půl korci“. Navíc Jiřík biskupickým umožnil pást dobytek na svých kopcích a dal jim k dispozici les na Horce.
      Po jeho smrti kolem roku 1604 se dostalo biskupické panství na krátké dva roky do vlastnictví Hrocha Jalůvky z Melovic, manžela Jiříkovy sestry. Od roku 1606 byli majitelé statku Drahanovští z Pěnčína. Na začátku Třicetileté války, po Bitvě na Bílé Hoře, došlo ke konfiskaci majetku nekatolické šlechty. Jaroslav Drahanovský a jeho žena vyznávali sice evangelickou víru, ze strachu z budoucnosti však přestoupili ke katolické církvi. Přesto byl Jaroslav povolán před vyšetřující komisi a posléze mu byla zabavena polovina majetku.
      Roku 1642 přitáhla na Moravu švédská armáda, která zde zůstala až do konce Třicetileté války v roce 1648. Tuto „návštěvu„ pocítila tvrdě většina obcí, Biskupice nevyjímaje. V roce 1646 přitáhli Švédové do naší obce, kde loupili a brali vše, co se jim hodilo. Tehdejší majitel obce Vilém Švábenský si poté stěžoval, že vojáci okradli dokonce jeho dcery.
      Po smrti Viléma Švábenského prodala dědička panství Marie Anna Biskupice, Březinky a Nectavu Václavu Bartodějskému z Bartoděj. Tento šlechtic byl krajským hejtmanem a naši obec si zvolil za svoje sídlo. K jeho statkům patřily rovněž Velké Opatovice a obě dvě panství mu spravoval brněnský úředník – hejtman Andris Matzger. Úředníkovi potomci užívali za svým jménem příponu -le (Mackerle) a stali se v Biskupicích zakladateli rodu Mackerlů. Toto příjmení zřejmě tedy pochází výhradně z Biskupic.
      V roce 1677 bylo v naší obci provedeno přeměření lánů, tzv. lánská vizitace. Při té příležitosti se uvádí, že zde žilo deset velkých a tři malí sedláci, jeden zahradník s polnostmi a čtrnáct zahradníků bez polí (chalupníků). Na panské kovárně bydlel Václav Kovář a na pustém gruntě na čísle 46 byla postavena fara. Grunt Václava Sedláčka byl pustý.
      Roku 1667 koupil Biskupice Zikmund Sak z Bohuňovic, který byl rovněž vojákem a hejtmanem jako pan Bartodějský. Zikmund také sídlil v Biskupicích na tvrzi, odkud posílal svoje písemné rozkazy. Po jeho smrti prodali roku 1713 dědicové statek Vojtěchu Liebštejnskému z Kolovrat, který byl proboštem na dómě v Olomouci. Majitelé biskupického panství dosud přebývali na tvrzi, která stávala ve stejných místech jako zámek. Vojtěch Liebštejnský však nechal starou tvrz zbořit a na jejím místě vystavěl nový zámek. Ten se skládal ze čtyř křídel a rozlehlého dvora. Křídlo k východu a k severu bylo jednopatrové, ostatní byla přízemní a sloužila hospodářským účelům. Nad středním průčelím byla věžička s hodinami, které byly později přeneseny a umístěny na kostele.
      V roce 1716 byla v Biskupicích postavena palírna. Ta byla o dvanáct let později pronajata Marku Aronovi z Boskovic, který byl židovského původu. Roku 1741 dostal palírnu do pronájmu František Grőbner, měšťan a obchodník se železem z Jevíčka. V roce 1798 byla prodána jistému Mojžíšovi Bockovi.
      Rok 1729 byl ve znamení založení osady Liebštejn, dnešního Zálesí. Ta vznikla na místě rozparcelovaného dvora a byla pojmenována podle svého majitele Liebštejnského z Kolovrat.
      Vdova po hraběti Rudolfovi z Kolovrat, Marie Antonie rozená von Blümegen, se krátce po smrti svého manžela provdala za svého strýce, taktéž z rodiny Blümegen, čímž přešly Biskupice roku 1770 dědictvím na tento rod. O pět let později byl v Biskupicích na místě staré kaple vystavěn kostel, který plní svoji funkci dodnes.
      V roce 1810 se stal majitelem biskupického statku Josef von Schaaffgotsch. Ten dal roku 1833 postavit část vesnice, zvanou Flintor. Jeho cílem bylo postavené domky prodávat zaměstnancům, kteří převážně pracovali v jeho lesích.
      Josefův bratr, Rudolf, vlastnil dům v Brně blízko kostela svatého Jakuba. Ve městě trávil v posledních letech svého života vůbec většinu času, přičemž dělal společnost svému dalšímu bratrovi Arnoštovi, biskupovi brněnskému. Rudolf byl vysloužilý voják, a proto není divu, že se mu stal rok 1866 osudným. Toho léta došlo totiž k válce mezi Rakouskem a Pruskem, která se pro Rakouskou říši neslavně zapsala hlavně bitvou U Hradce Králové. Pamětníci poté dlouho vzpomínali na vpád a následný pobyt pruských vojsk, která nikoho nenechala na pochybách o tom, kdo je vítěz. Rudolf, penzionovaný rakouský maršálek, spatřil dne 22. srpna 1866 na vlastní oči pruského vojáka a v tom okamžiku ho ranila mrtvice. Byl pohřben v Brně a v roce 1889 byl převezen na biskupický panský hřbitůvek, kde pod náhrobkem odpočívá dodnes. 

Rod Thurn – Taxis

       Posledním šlechtickým rodem, který vlastnil biskupický velkostatek, byli Thurn – Taxisové. Než se jim však budeme věnovat, stojí jistě zato připomenout si některé zajímavosti, které se v naší obci udály zrovna v době, kdy zde pobývali.
      V roce 1894 je „Na filiálce“ připomínána panská cihelna s vodovodem od rybníčka, který se tehdy nacházel za budovou. Tam také stávala „šlejfírna“ (brusírna). V tomtéž roce se zmiňuje rovněž panská pila, která stávala u cesty do Jevíčka na místě dnešní vodárny.
      V roce 1910 byl od rybníčku zaveden nový vodovod do zámečku, zámku a dvora. Elektrifikace naší obce proběhla v roce 1920, zámek si tuto vymoženost dopřál až o deset let později. V roce 1922 byl v Biskupicích zřízen poštovní úřad a továrna na marmeládu byla rozšířena o lihovar. Rok 1933 je u nás ve znamení zřízení železniční zastávky.
      V roce 1937 proběhly na kopci Horka vojenské manévry. Dne 24. srpna přijeli tuto akci navštívit prezident Edvard Beneš, předseda vlády Emil Hodža, ministr Šrámek a jiní státníci. Vojáci pro ně na Horce u kříže uchystali slavobránu. Delegaci měl přivítat biskupický starosta pan Berka s žákyní Jiřinou Procházkovou. Protože však přišli pozdě,  nebyli na uvítání připuštěni.
      Nyní se však vraťme k Thurn – Taxisům. Ti patřili mezi významné německé šlechtické rody, jejichž nejdůležitější větev sídlila v bavorském Regensburgu (Řezno). Další sídla měli ve Vídni, v Loučni a posléze také v Biskupicích.
      Antonie Schaaffgotschová se roku 1871 provdala za rakouského generála Prince Lamorala Thurn – Taxis, se kterým měla dva syny. Starší Friedrich se stal po smrti otce dědicem velkostatku. Mladší Hugo byl důstojníkem u šestého dragounského pluku a padl za první světové války v Bukovině.
      Friedrich se v roce 1905 oženil s princeznou Eleonorou de Ligne, sestřenicí belgického krále a sestrou belgického velvyslance v USA. O tři roky později se jim narodila dcera Eulalie, která se v roce 1929 provdala do Bavorska. Co se vdavek týká, neměla to princezna vůbec jednoduché. Když dosáhla věku 21 let, nechali její rodiče prostřednictvím časopisu regensburské panující větve oznámit, že by se jejich Eulalie mohla vdávat. Za nějaký čas jela princezna se svojí matkou, kněžnou Eleonorou, na pohřeb jednomu příbuznému do Regensburgu, kde se obě setkaly s knížetem Albertem Thurn – Taxis, otcem šesti synů. Kněžna mu oznámila úmysly o sňatku dcery a kníže usoudil, že by svatba byla možná s jeho synem Rafaelem, bratrancem princezny. Poté je kníže pozval do své rezidence v Regensburgu, kde se mohla princezna pomalu seznamovat se svým nastávajícím. Na svatbu, která se měla konat v rezidentské kapli v Regensburgu, byly konány velké přípravy. Snoubence měl oddávat regensburský biskup. Nevěsta však svého ženicha Rafaela odmítla s tím, že se rozhodla vzít si jeho mladšího bratra Filipa. Svatba s Rafaelem se tedy nekonala, okázalé oslavy byly zrušeny. Matka si oblékla smuteční šaty a odjela do Biskupic. Princezna Eulalie zůstala v Regensburgu, kde byla dána do karantény, aby se vyjasnilo, není-li s Rafaelem těhotná. Po půl roce se konala tichá svatba s jeho mladším bratrem Filipem v klášteře v Nerezheimu. Brzy poté navštívili novomanželé Biskupice. Eulalie měla s Filipem čtyři děti a žila s ním v bavorském Hohenbergu.
      Majitel biskupického velkostatku Friedrich Thurn – Taxis měl kromě dcery Eulalie ještě dva syny. Starší z nich se jmenoval Jiří Lamoral a narodil se roku 1910. O šest let později přišel na svět mladší Hugo. Všechny tři děti spatřily světlo světa na zámku v Biskupicích.
      Friedrichovi náležely kromě Biskupic také statky Vranová, Vranová Lhota, Březinky, Hartinkov, Libštejn, Srará a Nová Roveň, Vysoká a od roku 1885 také sousední obec Jaroměřice. Celková rozloha panství činila k tomuto roku 2 377, 93 hektarů, přičemž naprostou většinu půdy tvořily lesy. Největším revírem byla Vranová Lhota s plochou 748,76 hektarů půdy.
      Ve dvacátých letech 20. století proběhla v Československu pozemková reforma, která přinesla určité změny také biskupickému velkostatku. Friedrich byl nucen přerozdělit část své zemědělské půdy novým vlastníkům, lesní hospodářství však zůstalo zcela v jeho rukou.
      Lesnictví a zpracování dřeva vůbec tvořily nejdůležitější součást podnikání na velkostatku. Dnes lze jen ztěží posoudit, jakým byl Friedrich Thurn – Taxis podnikatelem a do jaké míry byl u svých podřízených oblíben. U pamětníků, kteří se sním stýkali, nacházíme relativně neutrální postoj k jeho osobě, nicméně občas bylo velmi těžké s ním vyjít v dobrém. Například v roce 1943 přistihl zámecký pán své dva zaměstnance, kteří z jeho lesa právě odcizili dřevo v hodnotě 4 Kč. Friedrich nařídil, aby byli oba provinilci okamžitě propuštěni. Hajný se pak musel u hraběte přimlouvat a poukazovat na to, že dělníků v lese je málo a práce hodně.
      Friedrichova matka Antonie i jeho manželka Eleonore se oproti tomu těšily dobré pověsti a byly ve svém okolí celkem oblíbeny. Antonie se dožila požehnaného věku devadesáti dvou let. Zemřela během druhé světové války, v roce 1942. Pohřeb v Biskupicích, který byl celebrován v češtině, se stal symbolem jejího odmítnutí nacistické ideologie. 

Druhá světová válka

       I přes takový postoj staré šlechtičny se majitelé biskupického velkostatku do podvědomí místních občanů zapsali především svým příklonem a obdivem k nacistickému Německu. Starší syn Jiří Lamoral sloužil již v období První republiky v říšské armádě a od ledna roku 1938 byl také členem Sudetoněmecké strany. O několik měsíců později vstoupil do téže strany také Hugo, který byl mimo jiné také členem polovojenské organizace Kraftfahrkorps a ordnerské skupiny v Chornicích. Oba sourozenci se údajně již od května roku 1938 stýkali s německými úřady a Hugo prý poskytoval Němcům jisté informace strategického rázu o Československu.
      Hugo a Jiří Lamoral byli v osudném roce 1938 ve styku s majitelem továrny na oděvy v Chornicích Karlem Sponerem. Tento prohitlerovsky orientovaný Němec dokonce u sebe oba bratry ukrýval poté, co se vztahy mezi tehdejším Československem a Německem prudce zhoršily. V době těsně před Mnichovskou dohodou pobývali totiž v Biskupicích a okolí českoslovenští vojáci, kteří měli za úkol Friedricha Thurn – Taxise a jeho rodinu kontrolovat.
      Po Mnichovské dohodě začala během měsíce října roku 1938 německá vojska postupně obsazovat pět pásem od hranic Československa směrem do vnitrozemí. Na Moravě tak byla obsazena například města Svitavy a Brněnec. Právě Svitavskem, popř. Moravskotřebovskem probíhala demarkační linie mezi Československem a Sudetami. Tato hranice však byla velmi pohyblivá a měnila se postupně po vyjednávání obou stran. Zatím nebylo rozhodnuto o osudu obcí jižně od Moravské Třebové, jmenovitě se jednalo například o Městečko Trnávku, Chornice a Biskupice. A právě o připojení těchto obcí k Německu se zřejmě přičinili někteří místní němečtí občané, včetně Thurn – Taxisů. Do 24. listopadu byla do Sudet již začleněna obec Chornice, což je mimo jiné přičítáno úsilí nám již známého podnikatele Karla Sponera. Hranice mezi Československem a Německem se poté na čas ustálila na linii, kopírující železniční trať mezi Chornicemi a Biskupicemi. Ani tato hranice však nebyla pevná. Snaha některých místních občanů spojená s vyššími zájmy Německa posléze vedla k zabírání dalších českých obcí ve vnitrozemí. Zde se jednalo hlavně o pás území od Biskupic směrem na východ po Brodek u Konice.
      Friedrich Thurn – Taxis se během listopadu roku 1938 rozhodně netajil tím, že učiní společně se svými syny všechno proto, aby se obec Biskupice spolu s ostatními statky jejich rodu dostaly na území Třetí říše. Podle svědectví pachtýře statku Biskupice Matěje Berana o této záležitosti mluvil Friedrich veřejně a také prý ukazoval německým důstojníkům v okupovaných Chornicích, ve kterém směru se nacházejí jeho lesy a kam až mají vojenské jednotky kraj okupovat.
      Proti plánovanému záboru se pochopitelně ohrazovali místní čeští občané. Poslanec Jan Fulík z Grándorfu u Svitav uvedl ve své pozdější výpovědi, že o záboru Biskupic a dalšího území směrem k Prostějovu po Brodek u Konice byl informován na poslanecké schůzi v listopadu 1938. Poté, co neúspěšně intervenoval u samotného Friedricha Thurn – Taxise, vedl deputaci s JUDr. Zeleným, advokátem z Konice, k tehdejšímu vyslanci v Německu Künzlu – Jizerskému. Dále také rozesílali telegramy Hitlerovi, Mussolinimu a Daladierovi, kde protestovali proti zabrání ryze českého kraje Německem. Za tyto aktivity byl později zakázán Fulíkovi přístup do Biskupic, kde žili rodiče jeho manželky, po dobu čtyř roků a byl považován za osobu nebezpečnou Říši.
      Velké úsilí o ponechání území od Biskupic po Brodek u Konice tehdejšímu Československu vyvíjeli i další občané, například Bedřich Berka, či místní duchovní František Černošek. Ten poslal dne 20. listopadu 1938 Friedrichovi Thurn – Taxis deputaci, kterou podepsaly a orazítkovaly všechny spolky a organizace v Biskupicích. Všechny tyto snahy však byly zbytečné.
      Friedrich usiloval o připojení svých statků k Německu z několika důvodů. Byl především Němec, který navíc sympatizoval s hitlerovským režimem. Dále pak rychle pochopil, jaké ekonomické výhody by mu připojení k Říši přineslo. Navíc se stal obětí několika provokací ze strany Čechů, takže se bál o svoji bezpečnost.
      Jeden z konfliktů se odehrál 23. listopadu 1938. Podle oficiální zprávy byl Friedrich Thurn – Taxis odpoledne v lese Hradisko přepaden pěti československými vojáky, jejichž jednotka se nacházela v Biskupicích. Vojáci mu svázali ruce i nohy drátem a tloukli ho holí po hlavě. Potom mu odňali hodinky a skřipec, nechali ho v lese a odešli. Asi za hodinu nalezl zámeckého pána žák měšťanské školy Mojmír Faltýnek, který ho společně s gymnazistou Antonínem Šimkem vysvobodil a přivedl do Biskupic. Přestože před Friedricha nastoupilo třináct vojáků, kteří v Biskupicích pobývali, nedokázal krátkozraký hrabě pachatele poznat a usvědčit.
      Tento případ vyšetřovalo Zemské četnické velitelství v Brně. Incident zůstal nevyjasněn a nepotrestán, vystupňoval pouze averzi Friedricha vůči svým českým spoluobčanům. Jeho manželka Eleonore později uvedla, že Friedrich prosazoval připojení Biskupic kvůli tomu, že se bál dalšího napadení své osoby. Na německém území se prý cítil bezpečněji.
      Podle svědectví některých místních občanů navštívili Friedrichovi synové Lamoral a Hugo ve věci připojení Biskupic k Sudetám několikrát Německo, intervenovali dokonce v samotném Berlíně. Tuto záležitost jim prý rozmlouval jejich švagr a bratranec Filip Thurn – Taxis, žijící v Bavorsku. Filip se svou rodinou patřil pro svůj demokratický postoj k rozhodným odpůrcům nacistického systému a často se před Friedrichem a jeho syny zmiňoval o špatnostech hitlerovského režimu v Německu.
      K zabrání Biskupic a dalšího území směrem na Brodek u Konice nakonec došlo 24. listopadu 1938. Podle výpovědí občanů naší obce proběhl zábor směrem od Chornic, odkud se objevil průvod v čele s německým důstojníkem, jedoucím v automobilu s kulometem. Dále pak následovali vojáci na motocyklech, automobil s ordnery, Jiří Lamoral ve svém autě, poté další motocykly a Hugo ve svém autě. Oddíl uzavírala Schutzpolizei. Oba Friedrichovi synové měli při vjezdu do Biskupic uniformy německých ordnerů.
      Friedrich Thurn – Taxis prý projevil nad připojením Biskupic k Německu velkou radost a vyzval místní občany k projevu vděčnosti vůdci za tento krok. Dokonce platil ve všech místních hospodách ten den lidem útratu.
      Hranice mezi Československem a Sudetami však byla značně pohyblivá a nejistá. Už v lednu roku 1939 došlo v Ratiboři u Opavy k jednání o navrácení kraje od Biskupic po Brodek u Konice zpátky k Moravě. Jednání se zúčastnili vysocí státní úředníci z Berlína a sudetští občané německé národnosti včetně Friedricha a Huga Thurn – Taxis. Jednání skončilo nakonec ve prospěch Německa a Friedrich a jeho syn mohli být nadále spokojeni.
      Začlenění Friedrichových statků ke Třetí říši znamenalo zpočátku pro samotného majitele značné ekonomické výhody, kterých si byl dobře vědom. Již 28. listopadu 1938 napsal Otto Haezek, advokát ze Svitav, Friedrichovi dopis, ve kterém mu srdečně poblahopřál ke zdárnému dovršení jeho snahy připojit Biskupice k Sudetám. Advokát se také zmiňuje o tom, že na území Sudet není platná československá pozemková reforma. Friedrich tedy může volně nakládat se svojí půdou, ležící na německém území.
      Friedrich měl však další problém. Ani po okupaci Biskupic a okolí nespadaly všechny jeho nemovitosti do Sudet, nýbrž asi polovina pozemků zůstala na území Protektorátu (např. Jaroměřice). Tato skutečnost znamenala pro zámeckého pána ekonomickou nevýhodu a velké problémy při hospodaření. Začal tedy vyvíjet snahy o připojení všech svých pozemků k Německu.
      S pomocí lesního úřadu v Moravské Třebové napsal Friedrich 21. října 1939  žádost adresovanou na Hitlerovu kancelář do Berlína. Dopis obsahuje stručné vylíčení majetkových poměrů majitele biskupického velkostatku. Nacházejí se zde údaje o rozloze jeho pozemků na území Sudet a v Protektorátě. Dále se Friedrich zmiňuje o velkých problémech správy svého lesního majetku v Protektorátě i o těžkostech v podnikání. Poukazuje na ekonomicky nevhodné zřízení celní a devizové hranice, která je pro hospodaření v Protektorátě neefektivní. Na konci dopisu je žádost o řešení tohoto problému, tedy o začlenění všech Friedrichových protektorátních pozemků k Německu.
      Nejprve vyhlížela pro Friedricha situace velmi nadějně. Dne 5. února 1940 odpověděla Hitlerova kancelář, že přesun hranice je v plánu a bude v určité době proveden. Nakonec však k posunutí hranic na Moravskotřebovsku ve prospěch Německa nedošlo. Friedrich se v této záležitosti poté obrátil také na Konrada Henleina, avšak marně. Hitler odložil posun hranic na neurčito a prohraná válka mu v jakýchkoliv změnách zabránila.

Další válečné události

       Jak již bylo výše uvedeno, patřila naše obec od listopadu roku 1938 k území Sudet, popř. Německa. Zatímco sousední obec Chornice sdílela stejný osud, náležely např. Jevíčko či Jaroměřice k Česko-Slovensku a poté do Protektorátu Čechy a Morava. A tak si museli biskupičtí občané české národnosti, kterých byla v obci naprostá většina, zvyknout na hraniční přechody, nacházející se za vesnicí. Každá návštěva Jevíčka nebo jiné obce, nespadající do Sudet, znamenala pro biskupické přechod z jednoho územního celku do druhého, což s sebou neslo i nemalé hospodářské problémy. Ty se pak samozřejmě řešily různými nelegálními způsoby. Když bylo například v Jevíčku zakoupeno nějaké zboží, pašovalo se přes kopec Hék, aby se nemuselo platit clo.
      Hrůzy druhé světové války se podepsaly samozřejmě také na občanech Biskupic. Převážně kvůli přečinům ekonomického rázu a za drobné záležitosti byli posláni do koncentračních táborů Jaroslav Mlčoch, František Hrazdira, Jaroslav Paroulek, Božena Podlezlová a Žofie Hrazdirová. První jmenovaná žena se dopustila zločinu tím, že dala francouzským zajatcům švestky. Žofie Hrazdirová byla zatčena pro překročení hranice.
      Jiní občané byli pokutováni. Např. Vilém Vymlátil, Václav Přichystal a František Smékal. Jan Zoubek byl trestán za nelegální prodej třešní, Viktor Vykydal za nezaplacení cla z chomoutu, František Berka za větší počet slepic, než měl povoleno. Matěj Beran dostal pokutu za pašování koní přes hranice a Žofie Michlová za prodej švestek.
      Mnoho mladých lidí z Biskupic bylo rovněž odvedeno na práci do Německa. Z dívek to byly Anna Neubauerová, Marie Foretová, Olga Veselá, Růžena Podhorná, Marie Kořenovská, Milada Velšová, Hedvika Popelková, Marie Vykydalová, Anna Friedlová a Božena Přichystalová. Do skláren Friedrichsheim v Německu museli nastoupit v roce 1940 Mojmír Faltýnek, Hynek Svojanovský, Robert Šimek, Jaromír Zoubek, Alois Hotař a Vladislav Mlčoch.
      Na práci do Německa byli dále posláni Jaromír Faltýnek, Hubert Trefil, Jaroslav Stejskal, Vladislav Čapka, Jan Machálek, Hynek Václavek, František Václavek, Josef Přichystal, Miroslav Slouka, Ludvík Trbušek, Jakub Šimek, Ludvík Machálek, Jan Foret, František Berka, František Přichystal, Jaroslav Paroulek, Cyril Podlezl, Antonín Svojanovský, Josef Kvíčera, Jan Zoubek, Richard Vykydal, Miloš Vašíček, Miroslav Zecha a František Odstrčil.
      Do Moravské Třebové na práci museli odejít Vincenc Karber, Stanislav Foret, Jarmila Přichystalová, Marie Václavková, Evženie Podlezlová, Ferdinand Macháček, Hynek Machálek, František Machálek, František Faltýnek, Božena Podlezlová, Kajetán Hotař, Adolf Přichystal, Miloš Koutný a Zdeněk Koutný.
      Následující spoluobčané byli posláni kopat zákopy v Polsku : Karel Sedláček, Bohuslav Kolář, Jan Foret, Josef Bečák, Bedřich Navrátil, František Mlčoch, Ferdinand Macháček, Vilém Vymlátil, František Stejskal mladší, Jaromír Michl, František Kolář (řídící učitel), František Mackerle, Adolf Berka, Antonín Vašíček, Jaroslav Vašíček, Rudolf Přichystal starší, i mladší, František Berka starší i mladší, Stanislav Škrabal, Ludvík Pospíšil, jeho bratr Jaroslav, Bohumil Rybka (učitel), Josef Žouželka, František Přichystal, Alois Zachar, Václav Škrabal, František Koutný a jeho syn Zdeněk, Jaroslav Zemánek, Antonín Přichystal, Jan Trávníček mladší, Josef Čapka a Antonín Vykydal.
      Na práce v lese byli odvedeni František Písek, Robert Zoubek mladší, Karel Sedláček, Jan Solař, Bohumil Přichystal, Josef Švec, Vilém Vymlátil, František Smékal a jeho syn Zdeněk, František Stejskal starší, Josef Hotař, Jan Přichystal, jeho bratr a otec Rudolf, František Pospíšil a Viktor Vykydal.
      V neposlední řadě je nutné zmínit se také o biskupickém knězi Františku Černoškovi. Ten byl nacisty rovněž různými způsoby perzekuován. Byl například zbaven platu a kontrolován četníkem.
      Vzhledem k tomu, že naše obec patřila k Německu, nacházeli se zde určití zaměstnanci Třetí říše. Ti nalezli ubytování ve staveních některých biskupických občanů, kteří jim museli uvolnit místo a vystěhovat se. Takový osud potkal např. rodinu Berkovu z č.p. 14.
      V poměrně blízkém okolí naší obce se také budovala dálnice, která měla spojovat Rakousko a Polsko. Čeští občané se samozřejmě rovněž museli podíleli na stavbě této „autostrády“, jejíž části jsou na Malé Hané patrné dodnes. Toto však byla spíše výhodná a dobře placená pracovní příležitost, než osobní perzekuce. 
      V lesích Drahanské vrchoviny nad Malou Hanou působily partyzánské skupiny. Nejvýznamnější byla skupina Jermak – Kružilin, která nesla název podle svého zakladatele Viktora Petroviče Kružilina. Tento bývalý válečný zajatec uprchl ze zajateckého tábora a usadil se v lesích kolem Konice. V březnu roku 1945 se Němcům podařilo Kružilina zatknout a transportovat do Brna do vězení, kde byl popraven.
      Po likvidaci Kružilina se stal novým velitelem skupiny Andrej Jegorovič Fursenko, který působil na Drahanské vrchovině až do konce války. Partyzánská jednotka se proto  přejmenovala na skupinu Jermak – Fursenko. K dalším partyzánským skupinám patřily jednotky Rikitan, Věra atd. Jednalo se především o skupinky bývalých ruských zajatců, uprchlých ze zajateckých táborů, a o některé české občany. Partyzáni prováděli různé záškodnické činnosti, například na železnici. Někdy docházelo v lesích také k přestřelkám mezi nimi a skupinami německých vojáků.
      Naše kraje byly osvobozeny sovětskou armádou, se kterou při bojích spolupracovaly také místní partyzánské skupiny. Koncem dubna bylo osvobozeno Brno a od jihu na sever prchaly Malou Hanou zbytky německých a s Německem spřízněných vojsk, které nechtěly padnou Rusům do zajetí. Další proud Němců táhl také na západ směrem na Letovice. Všichni se chtěli vzdát Američanům. Také civilní občané německé národnosti chvatně opouštěli své domovy a prchali z pohraničí přes Malou Hanou z dosahu spojenců. Devátý květen roku 1945 znamenal pro náš kraj konec válečných útrap a začátek nové éry. Radost z osvobození však kalilo chování Rudé armády, která si často počínala velmi necivilizovaně. Tyto nedostatky jim byly občas prominuty, neboť euforie nad koncem války byla skutečně veliká. 

Poválečné události

       Po roce 1945 se některé okolní obce, kde dosud žily německé rodiny, začaly vyprazdňovat. Jejich obydlí a polnosti přebírali občané české národnosti. Z Biskupic a Libštejna se vydalo osídlovat několik rodin zejména do Chornic a Derflíka (Víska u Jevíčka).
      Rok po skončení války se konaly první svobodné volby. Společnost v té době fandila socialistickým stranám, buržoazie První republiky již oslovovala málokoho, zvláště ne nižší vrstvy obyvatel. Tak se stalo, že se prvních poválečných voleb zúčastnily pouze čtyři strany: Národně socialistická strana, Sociálně demokratická strana, Komunistická strana a Československá strana lidová. Parlamentní demokracie byla odsunuta na vedlejší kolej, důležitější byla lidová demokracie. Výsledek voleb v naší obci vypadal takto: na prvním místě se umístila KSČ se 143 hlasy, po ní následovali Národní socialisté (98 hlasů), lidovci (78 hlasů) a Sociální demokracie (64 hlasy). Na MNV bylo po volbách šest členů KSČ, čtyři národní socialisté, tři lidovci a dva sociální demokraté.
      V letech 1946 – 48 se začala prudce prosazovat Komunistická strana, která ovšem nestála na demokratických principech. V poválečném období plném bídy však získávala rychle mnoho stoupenců ve formě dělníků ve městech i malých zemědělců na venkově. Poté, co došlo v únoru roku 1948 k „vítězství pracujícího lidu“, začalo pro demokraticky smýšlející občany dlouhé období nesvobody a utiskování. V Biskupicích je éra komunistické totality padesátých let spojena především s bojem  soukromých hospodářů s komunisty, kteří na ně naléhali, aby vstoupili do družstva. Komunisté vysílali z okresu své agitátory, které musely doprovázet vážené osoby obce, např. učitelé. Agitátoři měli za úkol vysvětlit zemědělcům výhody zemědělského družstva a zaznamenávat si nepoddajné „kulaky“, kteří se s nimi nechtěli bavit. Tito sedláci se pak dostávali do stále větších konfliktů s režimem.
      Zemědělské družstvo vzniklo v Biskupicích v roce 1957 a jeho prvními členy byli malí i neúspěšní zemědělci. Ti, kteří odmítli dát svá pole do družstva, museli snášet mnohá příkoří ve formě vysokých daní. Např. rodina Berkova byla nucena odvádět na daních až dvě třetiny výnosů. Pokud soukromý zemědělec nebyl schopen vše uhradit, hrozilo mu nejen vysoké penále, ale i jiné perzekuce. Například bratr Bedřicha Berky, Miloš, musel pro své politické smýšlení opustit vysokou školu.
      Rodiny Berkova, Vykydalova a Škrabalova dokázaly své hospodářství udržet až do roku 1961, poté se vzdaly zemědělskému družstvu. Posledním mohykánem zůstal Jan Dvořák, který soukromě hospodařil až do důchodu.
      Nechme však hrůzy totality a věnujme se pozitivnějším věcem, ke kterým došlo v Biskupicích právě v této době. V roce 1951 byl zřízen obecní rozhlas. Rok 1957 je ve znamení stavby vodovodu na Zálesí, o dva roky později má svůj vodovod také Flintór. V roce 1961 došlo k upravení potoka, který obcí protéká, a zároveň byla postavena samoobsluha. Hospoda a masna byly přistaveny později. Samoobsluha vznikla z opraveného obecního domu, kde se dříve nacházel obecní úřad.           
      Kulturní akce se v naší obci odvíjely zejména od osvětové besedy při Národním výboru, kterou založil v roce 1952 učitel Jaroslav Sedlatý. Jeho činnost se zaměřovala hlavně na ochotnická vystoupení, mající v Biskupicích velkou tradici již z dob První republiky. Divadelní představení se tehdy hrávala v hostincích i v zámeckém parku. Poté, co se základní škola roku 1955 přestěhovala z č.p. 11 do zámku, bývala představení ve „staré škole“, kde se zřídil kulturní dům. Tyto akce byly velmi oblíbené a hojně navštěvované. Hrávaly se jak hry klasické (Lucerna, Její pastorkyňa, Babička), tak méně známé (Morálka paní Dulské, Křižovatka svědomí, Páté kolo u vozu). Svá představení měly také děti (Jak květinky přezimovaly, Budulínek).
      Mezi vášnivé ochotníky patřili kromě manželů Sedlatých např. stolař František Faltýnek, který mimo jiné opravoval a vylepšoval kulisy, Antonín Minařík, Anežka Berková, Albín Přichystal, Vilém Bombera a jiní. Ti všichni se stávali nositeli zábavy a kultury v dobách, kdy televize a jiné vymoženosti nebyly žádnou samozřejmostí.
      Za peníze, utržené po představení, se pořizovaly stále dokonalejší kulisy, kostýmy a další nezbytné záležitosti. Od pana řídícího Koláře bylo také zakoupeno loutkové divadlo, které sloužilo svému účelu. Za nějaký čas byly také pořízeny dvě promítačky a vzniklo kino. Promítání mohli navštívit diváci vždy ve středu a o víkendu. Občas byla pořádána nějaká výstava fotografií a samozřejmě též fungovala obecní knihovna. Biskupice patřily svého času díky obětavým lidem k obcím s nejlepší osvětovou besedou na okrese.
      Co se týká správy obce, byl zde v roce 1976 zrušen Místní národní výbor a Biskupice se integrovaly k Jevíčku. V osmdesátých letech byla postavena mateřská škola, neboť ta dosavadní v zámku již nevyhovovala. Při stavbě byly tehdy nalezeny metr pod zemí pražské groše z doby panování Václava IV. (konec 14. a počátek 15. století). Poklad byl ukryt v hliněné nádobce pod režným plátnem a představoval 143 mincí. Po nezbytné konzervaci putoval archeologický nález do pardubického muzea.
      Po roce 1989, konkrétně 26. listopadu 1990, se staly Biskupice opět samostatnou obcí v čele s obecním úřadem a starostou. Počátkem devadesátých let byl velmi vkusně opraven „panský hřbitůvek“, což bylo mimo jiné také cílem potomků Friedricha Thurn – Taxise. Kolem roku 1993 bylo rozhodnuto o restaurování barokních soch sv. Floriána a sv. Jana z Nepomuku. První jmenovaná socha pochází asi z roku 1726 a vytvořil ji neznámý autor. Sv. Jan Nepomucký byl rovněž neznámým autorem vytesán kolem roku 1767 a do devadesátých let 20. století byl nevhodně umístěn u silnice v zatáčce směrem na Chornice. Obě díla byla v té době značně poškozena, ať již mechy a lišejníky, výfukovými zplodinami, či počasím. Restaurátor, akademický sochař Martin Kovařík, nechal sochy převézt do svého ateliéru, kde je restauroval. Sv. Florián byl vrácen na své místo ke kostelním schodům, zatímco socha sv. Jana našla své místo na návsi poblíž hasičské zbrojnice.
      Dne 25. září proběhlo v Biskupicích slavnostní svěcení těchto sochařských děl, na kterém se podílel světící biskup, olomoucký Mons. Josef Hrdlička. Nechyběl průvod s muzikanty, ani projev starosty. Občané z Biskupic i okolních obcí se při té příležitosti dozvěděli mnohé zajímavosti o obou světcích i o osudu soch. Slavnostní akt byl zakončen mší v místním kostele.

• Oldřich Koutný ( 31.1.1914 – 21.10.1970) - kněz
  
• Adolf Vykydal - hudebník v orchestru Slovenského národního divadla v Bratislavě
• Josef Přichystal - hudební činnost
• Maxmilián Fatka - odborník v oboru poštovních spojů a telegramů
• Hermann Pillersdorf (1817-1887) - slezský zemský prezident, místopředseda Říšské rady

• Biskupice (zámek)
• Hrad Plankenberk, zřícenina
• Kostel svatého Petra a Pavla
• Socha svatého Floriána
• Socha svatého Jana Nepomuckého
• Hradiště Hrubé kolo, archeologické naleziště