Bernartice (okres Písek)

Jak dostaly Bernartice své jméno, nelze jednoznačně určit.
Názor, že zakladatelem městečka byl Vítkovec Bernart z Bernartic, první historicky známý majitel bernartického zboží, patrně neodpovídá skutečnosti. Tento Bernart se poprvé připomíná až v roce 1293. O Bernarticích je však první historická zmínka už z roku 1251, přičemž osada tu s veškerou pravděpodobností stála už mnohem dříve. Její jméno pochází asi od jiného Bernarta. Že osada skutečně existovala už dříve, lze odvodit i z jiného dokumentu, i když nikoliv s jistotou. V roce 1218 potvrdil král Přemysl Otakar I. hranice Bojenic, když předtím královský podkomoří obejel hranice vesnice a dal je vyznačit hraničními znameními. Byly to parně i hranice mezi Bojenicemi a Bernarticemi.
Protože většina místních jmen s koncovkou –ice je odvozena z osobních jmen, byly Bernartice jistě původně vsí lidí Bernartových. Kterého Bernarta?
Místní jméno Bernartice se v českých zemích vyskytuje sedmkrát. První historicky známá zmínka je o Bernarticích, které leží asi deset kilometrů jihovýchodně od románského hradu Přimda na Tachovsku a pochází z roku 1158. Je tedy téměř o sto let starší než první známá zmínka o Bernarticích v jižních Čechách. Zakladatel Milevského kláštera Jiří – o jehož existenci a životě je víc dohadů než písemných zápisů – měl původně svůj majetek také poblíž Přimdy. Nedaleko tohoto hradu leží i obec Borovany, o níž se psalo už v roce 1115. Osady Bernartice a Borovany z okolí Přimdy mohly být v kolonizačním vztahu s osadami stejného jména v jižních Čechách. Protože západočeské teritorium Jiřího z Milevska bylo zřejmě kolonizováno dříve než zalesněné okolí Milevska, mohlo by se usuzovat, že kolonizátoři, kteří přišli s Jiřím nebo za Jiřím z Milevska, přinesli do jižních Čech i jména nově vzniklým osadám. Bernartice poblíž Milevska mohly tedy být pojmenovány po zakladateli nebo majiteli Bernartic u Přimdy, jímž byl pravděpodobně kastelán (tehdy velitel hradu) na Přimdě.
Kolonizátoři od Přimdy mohli založit novou osadu, mohli však také přejmenovat osadu, která tu již stála a jmenovala se Pozřetín. V roce 1215 potvrdil Přemysl Otakar I. Milevskému klášteru držení vesnic Pozřetín, Kdešice (Zběšičky) a Bilina. O vsi Pozřetín se již další písemné zmínky nevyskytují. Mohla právě tak velmi brzy zaniknout nebo být přejmenována. První možnost se jeví jako méně pravděpodobná, protože – podle pořadí vesnic vyjmenovaných v královském výnosu – byl Pozřetín patrně největší ze tří uvedených vesnic.
Skutečný původ místního jména jihočeských Bernartic nebude už asi nikdy vyjasněn. Právě tak jako přesnější doba jejich vzniku.


Návrší jihovýchodně od bernartického náměstí mezi Bechyňskou ulicí a Jalovým potokem nese krásný a v kraji ojedinělý název Na Posvátném. Při úvahách a pátrání po odpovědích se vyskytne mnoho otázek dalších. Bývá to tak vždy, když chybí písemné prameny, když převažují dohady. Slovníky prozrazují, že posvátný znamená zasvěcený, určený, sloužící náboženským úkonům. Ale také uctívaný, požívající úctu. Přídavné jméno patří k jménu podstatnému. Ke kterému asi patří slovo posvátný? Posvátný vrch? Posvátný háj? Šlo o kopec uctívaný, o háj zasvěcený?
Vyprávělo se, že návrší bylo kdysi pokryto lesem, pohanským hájem. S příchodem křesťanství byl háj zrušen a jako symbol vítězství nových myšlenek nad uctíváním bohů dali prý Metodějovi žáci, či žáci těchto žáků, postavit u vstupu do háje kamenné kříže. Také se vyprávělo, že před první světovou válkou byl na návrší vyorán prastarý klíč, snad poslední památka na křesťanskou svatyni, která tu prý kdysi stála. Dvě ústní podání, ale ta mají vždy blíže k pověstem než k historické pravdě. Ostatně: kříže jsou patrně mnohem mladší a o klíči se už dávno nic neví. Pokusme se ústní podání neodmítnout a hledat jeho kořeny.
Archeologické nálezy nás posunou hluboko do pravěku. V sedmdesátých letech 20. století objevil na návrší archeolog Břicháček zlomky nádob. Střepy patrně pocházejí z pohárů se široce nálevkovitě rozšířeným hrdlem ze starší fáze pozdní doby kamenné, z doby před pěti a půl až šesti tisíci lety. Před první světovou válkou tu byl vyorán kamenný sekeromlat asi z mladší doby kamenné, z doby ještě o několik set let vzdálenější dnešku. Tyto nálezy mohou být považovány za doklad trvalejšího osídlení, snad i za stopy nejstarší bernartické osady. Další doklady osídlení tohoto návrší pocházejí až z mladší doby bronzové, z doby asi před třemi tisíci lety a patří ke kultuře knovízké. Archeolog Beneš tu v roce 1975 prozkoumal úzkou jámu se stojícími nádobkami a bíle malovanou mazanicí, patrně pozůstatek kultovního objektu, snad stopu po pohanském háji. Naděje, že se na návrší ještě objeví větší množství archeologicky významných předmětů, není příliš velká. Generace zemědělců tu důkladně zpracovávaly půdu, v době tzv. socializace vesnice i hlubokou orbou.
Dalších dva a půl tisíce let obecně chudých na informace nás v hledání souvislostí přenesou do doby, kterou se snažil vylíčit historik a etnograf Zíbrt podle Homiliáře Opatovického, vydaného v roce 1863. Ocitneme se až ve století dvanáctém, v přechodném období mezi starým řádem a nově zaváděným křesťanstvím. V čase kolonizace této části jižních Čech, kdy sem odněkud přišli lidé a řekli si, že právě v této pahorkovité a většinou lesem zarostlé krajině chtějí žít, pracovat, rodit děti a nalézat místo svého posledního odpočinku. Nemohou až tam být kořeny ústního podání?
Ve Světozoru Zíbrt 28. června 1889 píše: „Starý zvyk pohřbívati na polích, na křižovatkách, v hájích trvá přese všechny výčitky duchovních a přese všechnu snahu, aby věřící na společném, křesťanském hřbitově byli pochováni, i ve století XII., a s ním zároveň se udržují pohanské slavnosti pohřební.” A dále připomíná, že z doby pohanské nevymizela z paměti lidu úcta k některým přírodním jevům. Dokladem jsou poznámky kronikáře Kosmy, že ještě za jeho doby byly po venkově pohanským způsobem ctěny studánky, ohně, háje a stromy, ba i kameny. Že vesnický lid se uctivě klaní jmenovaným přírodním jevům, že také obětuje horám a pahrbkům (Kosmas, děkan Pražské kapituly, žil v druhé polovině jedenáctého a v první čtvrtině dvanáctého století).
Při pátrání, zda se název bernartického návrší (nebo podobný) vyskytuje někdy v místních jménech a od které doby, zjistíme, že kdysi na Pelhřimovsku, v rynárecké farnosti, bývala malá ves zvaná Posvátný. První písemná zmínka o ní pochází už z roku 1203 a existovala asi ještě dříve, možná už v době Kosmově, v době, kdy se na Bernarticku objevili první kolonizátoři.
Označení terénních tvarů, míst, lesů, polních tratí bývají někdy neobvyklá, téměř poetická. Jako by pocházela od romantizujících vzdělanců 19. století, či dokonce už z doby rudolfinské. Z té je znám název Posvátnice, část osady Svatoňovice, patřící k místní obci Karlovice u Turnova, či tentýž název části Pelhřimova, který snad patřil významnému kopci Křemešník, pozdějšímu poutnímu místu.
A konečně je tu ještě jedno možné vysvětlení, které by ovšem naše úvahy posunulo až do sedmnáctého a osmnáctého století, kdy Bernartice patřily pražské svatoklimentské jezuitské koleji. Polské slovo, odpovídající českému slovu „posvátný” v názvech osad, polí, luk, jezer a hájů, označovalo majetek kostelní, církevní, řádový.

• Rudolf Hrubec - letec
• Rudolf Severin Krzák - letec
• Vlasta Kálalová - Di Lottiová - lékařka
• Plk. Ing. Jan Doubek
• Vojtěch Jeřábek
• E. A. Cernan

• Kostel svatého Martina se připomíná z roku 1251. Původně románská stavba byla přestavěna goticky a v roce 1717 barokně. Roku 1795 shořela při požáru velká část obce, fara i kostelní věž. Při tomto požáru se roztavil a poškodil zvon s letopočtem 1186. Ze sebraných kusů roztaveného zvonu byl později ulitý nový zvon. Byl pojmenovaný Martin a byl slavnostně pověšen. Ale ve válce byl zrekvírovaný. Na věži zůstal pouze zvon, zvaný umíráček.Další zvony byly zakoupeny roku 1923 1934 1937. Kostel je vedený v Seznamu kulturních památek v okrese Písek.
• Kaple svatého Floriána je před obecním úřadem na náměstí. Nejedná se o kapli v pravém slova smyslu, jde spíše o otevřený baldachýn, který má ve svém středu sochu svatého Jana Nepomuckého. Pochází z roku 1762. V tomto roce 1.5. byl také vysvěcený. Kaple je vedená v Seznamu kulturních památek v okrese Písek.
• Kamenný kříž před kaplí svatého Floriana.
• Barokní fara bývala dříve jezuitská rezidence. Fara je vedená v Seznamu kulturních památek v okrese Písek.
• Morový sloup se sochou sv. Josefa je před farou. Je z druhé poloviny 17. století. O jeho výstavbu se zasloužil farář Adam Novomeský. Morový sloup je vedený v Seznamu kulturních památek v okrese Písek.
• Husova kaple. Základní kámen k této kapli byl položen v říjnu roku 1926. Do základů byla vložena Bible králická, Labyrint světa a různé mince té doby. O rok později byla kaple postavena a vysvěcena. Velkou finanční pomoc obdržel Sbor metodistické církve, pro kterou byla tato modlitebna určena, od věřících z Ameriky.
• Boží muka se nachází u čp. 224 v místě, kde se říká V Brodci.
• Kaple zasvěcená svatému Janu Nepomuckému u mostu u cesty na Bílinku z 2.pol.19.století. Kaple je vedená v Seznamu kulturních památek v okrese Písek.
• Pomník obětem II. světové války vytvořil sochař Břetislav Benda. Je před základní školou.
• Pomník obětem I. světové války vytvořil také sochař Břetislav Benda a je umístěný na náměstí. Byl zhotovený roku 1933.
• Kamenná kašna, která se nachází na náměstí sem byla přivezená z hradu Dobronice v roce 1776. V roce 1781 do ní byla přivedená voda ze zámeckého rybníka. Kašna je vedená v Seznamu kulturních památek v okrese Písek.
• Pomník padlým bernartickým občanům je na návrší, které se jmenuje Na posvátném. Je to žulový monolit na počest padlých občanů v době okupace.
• Rodiště dr.Kálalové Di Lottiové. Pamětní deska na jejím domě byla odhalena roku 1992.
• Novodobá dřevěná boží muka z roku 2008 se nachází v lese u komunikace ve směru Zběšice. V tomto roce 28. 9. byla vysvěcená.
• Venkovská usedlost čp. 90 je také vedená v Seznamu kulturních památek v okrese Písek.