Běhařov

Ves Běhařov je v pramenech poprvé doložena v roce 1352, kdy tu již stála tvrz vladyků z Běhařova.

V roce 1352, byla ves rozdělena na tři zemanské statky, které roku 1379 drželi Bušek, Lvík a Sezema. Jejich potomci vlastnili statek až do počátku 16. století. V 80. letech 14. století se v pramenech uvádí Jindřich z Běhařova, který v roce 1382 získal od krále Václava IV. jako odúmrť také jeden ze dvou statků v Pňovanech na Stříbrsku a byl posledním známým členem tohoto rodu. Další držitelé Běhařova se připomínají až v 16. století. Roku 1510 jej vlastnil Jindřich z Malovic a roku 1527 Johanka z Hognestu. Ta v roce 1533 vdávala dceru Markétu ze Žihobce za Bernarda Barchance z Baršov a prodala Běhařov svému zeti. Již v roce 1543 prodal Bernard tvrz, dvůr a ves Běhařov s částí sousedních Miletic a pustou tvrzí Budislavičkami Janu Sádlovi z Kladrubec. Od roku 1546 téměř až do konce 16. století seděli na Běhařově Fremutové ze Stropčic, za nichž se v roce 1590 připomíná běhařovská tvrz jako velmi zanedbaná.

Berní rula uvádí k roku 1654 v Běhařově 7 sedláků (Jan Tomáš, Michal Kuba, Jan Kuba, Martin Bureš, Ondřej Toman, Condrat Kučera, Pavel Toman). Od panství Bystřice byl roku 1661 Běhařov spolu s Mileticemi jako samostatný statek separován. V roce 1739 získal Běhařov rytířský rod Hubatiů z Kotnova, který vybudoval v polovině 18. století v Běhařově na místě někdejší tvrze obdélníkový jednopatrový zámek.

Jan Hubatius z Kotnova prodal roku 1834 Běhařov Eduardovy hraběti Stadionovi - Tannhausenovi, který ho po roce postoupil Františkovy hraběti Stadionovi – Tannhausenovi. Od něho statek roku 1838 koupil Václav Veit a ten ho roku 1844 prodal Karlovi Antonínovi Bedřichovi knížeti Hohenzollernovi. K roku 1839 měla ves Běhařov celkem 67 čísel a 516 obyvatel. Vrchnost hospodařila na čtyřech dvorech (Běhařov, Loučim, Smržovice a Modlín) a dvou ovčínech v Běhařově a Loučimě. Obchod a řemesla byla zastoupena jedním sládkem, dvěma vinopalníky, bednářem, pěti řezníky a šenkýři, sklenářem, zednickým mistrem, čtyřmi brusiči, pohodným, čtyřmi vařiči drasla (salajkáři), cihlářem a tesařským mistrem, třemi mlynáři, dvěma kováři, třemi krejčími, dvěma ševci a dvěma koláři. Dále tu byl pivovar na 5 sudů, vinopalna, draslárna, mlýn “Silbermühle“ a pila.

Ke statku náležely vsi Běhařov, Libkov, Loučim, dominikální vesnička Nové Chalupy založené 1804, Modlín a Smržovice. Samostatný založený spojený statek Libkov-Běhařov-Loučim-Smržovice přestal existovat po roce 1848.

Není bez zajímavosti se stručně zmínit i o správě statku. V roce 1837 byl do Běhařova přenesen i hospodářský úřad a místní dlažovský soud, který byl záhy přenesen do Miletic a v Běhařově pak zůstal jen místní soud pro tento statek. Když roku 1844 koupili statek Hohenzollerové, vedl správu statku správce s justiciárem a třemi písaři. Po tomto roce byla správa statku přenesena na nově utvořený důchodní úřad v Mileticích a v Běhařově zůstal do roku 1855 lesní úřad, kdy přešla správa lesů a později i hospodářství na příslušné úřady v Bystřici nad Úhlavou.

V první pozemkové reformě byl běhařovský dvůr zcela rozparcelován a zpustlý zámeček byl roku 1922 prodán malíři A. Kalvodovi, který ho se značným nákladem zachránil „od zkázy a zapomenutí“. Na sloupu stojí bronzová socha Josefa Drahoňovského (1877-1938), na kašně Pasačka Františka Úprky, v okolí Štursova Mesalina, barokní busta Lomikarova a další plastiky.

• Zámek Běhařov -V roce 1738 získal Běhařov rytířský rod Hubatiů z Kotnova, který vybudoval v polovině 18. století v Běhařově na místě někdejší tvrze obdélníkový jednopatrový barokní zámek. Byla to prostá budova bez architektonických zvláštností s trojitou mansardovou střechou a cibulovitou věžičkou. Jan Hubatius z Kotnova prodal roku 1834 Běhařov Eduardovy hraběti Stadionovi - Tannhausenovi, který ho po roce postoupil Františkovy hraběti Stadionovi – Tannhausenovi. Od něho statek roku 1838 koupil Václav Veit a ten ho roku 1844 prodal Karlovi Antonínovi Bedřichovi knížeti Hohenzollernovi.V roce 1918 koupil zámek akademický malíř a grafik Alois Kalvoda. Budova zámku dostala současnou podobu při přestavbě v letech 1923-1927. Kalvoda patřil mezi žáky prof. J. Mařáka na Pražské akademii a výrazné vyznavače impresionismu. Zdejší zámek mu posloužil jako jeho letní malířská škola, která se specializovala na krajinky a prošlo jí i několik malířů z Klatovska. V té době byla před vchod zámku umístěna bronzová socha Josefa Drahoňovského "Píseň našich hor" (1927) a na kašnu socha "Pasačka" Františka Úprky. V roce 1945 byl objekt znárodněn a sloužil Okresnímu ústavu národního zdraví v Klatovech. Dnes je opět soukromým majetkem.Ještě jedna zajímavost. Za druhé světové války sloužil zámek "nacistickému projektu"

• Kostel svatého Prokopa - Jednoduchý filiální raně gotický kostel sv. Prokopa stojí na návsi v blízkosti zámečku. V kostele se nachází gotické prvky, jako je lomený oblouk, žebrová klenba, paprskové lunety. Najdeme zde trojboce ukončený presbytář a hranolovou věž s patrem přistavěnou v roce 1693. Nachází se zde 3 oltáře, na hlavním oltáři stojí barokní socha sv. Prokopa. Další sochu najdeme ve vítězném oblouku, a sice sochu sv. Petra, také barokní. V interiéru kostela se nachází několik obrazů s krajinovým či architektonickým pozadím, které souvisí s historií jezuitského řádu Pražského. V kostele najdeme také 3 náhrobky z 18. A 19. stol. V presbytáři stojí náhrobek Hubatiův z Kotnova, dále zde najdeme náhrobek J. Jáchyma Schmiedgräbnera z Lustenegu a další desky. Kostel vyhořel poprvé roku 1616 a poté roku 1777. Roku 1789 byl zcela opraven, opět vyhořel roku 1911.