Lednice (okres Břeclav)

Obec Lednice má za sebou bohatou a pohnutou historii. Tento fakt byl ostatně v roce 1996 oceněn zápisem do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Součástí obce je od roku 1966 i blízká osada Nejdek jako její místní část. Nejdek leží asi 3 kilometry severozápadním směrem od Lednice a v minulosti to bylo významné hradisko.
historie Lednice


Katastr obce leží dílem v nivě řeky Dyje, dílem na vysoké terase a zasahuje i do nivy potoku Včelínku. V nivě Dyje vytváří řeka soustavu bočních ramen a kanálů, které mezi sebou svírají pás lužních lesů a nivních luk, z nichž část byla ovšem v minulosti rozorána. Význačné hnízdiště vodních ptáků chrání národní přírodní památka Pastvisko u Lednice, zbytek typické podyjské tůně najdeme i v přírodní památce Květné jezero. V nivě Včelínku byla ve středověku vybudována soustava rybníků, které se staly důležitým hnízdištěm a tahovou zastávkou vodního ptactva (národní přírodní rezervace Lednické rybníky). Lužní lesy, louky i vodní plochy představují významná naleziště řady chráněných druhů rostlin a živočichů. Okolí zámku bylo na počátku 19. století přebudováno v rozsáhlý anglický park, který je příkladem optimálního a citlivého využití přírodního potenciálu krajiny v sadovnické tvorbě. V parku najdeme kromě domácích dřevin i bohatou sbírku cizokrajných stromů a keřů. Parkově upraveny jsou i břehy lednických rybníků a krajinářský význam má rovněž Bezručova alej, spojující Lednici s Valticemi. Vysokou hodnotu tohoto území vyjadřuje zapsání Lednicko-Valtického areálu do seznamu míst Světového kulturního dědictví UNESCO. Zbytek katastru zaujímá zemědělská krajina.

Poprvé se jméno Lednice v latinizující podobě Izgruobi (do roku 1945 Eisgrub) objevuje v písemných pramenech k roku 1222, kdy ji držel mocný rakouský rod Sirotků, kteří získali rozsáhlé statky na jihu Moravy od českého krále Přemysla Otakara I. Ti vedle Lednice a Nejdku drželi i hrad nad Klentnicí, který dali vystavět a pojmenovali ho po svém rodovém jménu Sirotčí hrad. Na své statky Sirotkové (též Waisové anebo Orphani) přiváděli německé kolonisty a ti byli v prvních desetiletích 13. století usazeni také v Lednici. Samo české jméno městečka je pravděpodobně odvozeno z němčiny a v písemných pramenech je ve tvaru "v Lednyczy" poprvé doloženo v roce 1412. Někteří badatelé však naznačují i opačný postup, kdy německá podoba Eisgrub pochází z překladu původní české předlohy.

V roce 1332 již značnou část městečka drželi Lichtenštejnové a postupně se stalo střediskem panství jako protějšek jejich majetkové držby na dolnorakouské straně na panství valtickém. Když pak v roce 1638 Karel Eusebius z Lichtenšejna koupil ještě i panství břeclavské, vlastnili Lichtenštejnové podél obou stran moravsko-rakouské hranice ohromný komplex půdy, lesů, luk, hospodářských dvorů, tři města (Podivín, Hustopeče a Valtice), řadu městeček a na tři desítky vsí. Lednice byla jedním z městeček, jejichž význam díky stavitelské a hospodářské činnosti majitelů panství výrazně přesáhl hranice i lichtenštejnského dominia. V letech 1850 - 1869 se Lednice stala součástí soudního okresu Břeclav, od tohoto roku až do roku 1949 spadala pod Mikulov. V polovině 19. století tu ještě žilo převážně české obyvatelstvo, avšak díky majitelům panství, kteří sem usazovali celou řadu úředníků svých statků, došlo k poněmčení městečka. Po vzniku Československa v roce 1918 se místní německé obyvatelstvo nechtělo smířit s připojením k nově vzniklé republice a přihlásilo se k tzv. německému Rakousku. A tak byla obec obsazena československými jednotkami až v prosinci 1918.

V roce 1949 se Lednice stala součástí nové vzniklého politického okresu Břeclav, kam patří pochopitelně dodnes. V průběhu nedávných let došlo ještě k jedné významné správní změně, neboť v roce 1966 byla k Lednici připojena obec Nejdek a byla s ní spojena v jednu sídelně správní jednotku.

Protože se národnostní poměry v nově vzniklé republice nezměnily a Lednice byla osídlena převážně německým obyvatelstvem (v roce 1930 zde žilo 2441 obyvatel, z toho 25,7 % Čechů a 69,8 % Němců), byla 8. října 1938 okupována a s celým okresem Mikulov připojena k Dolnodunajské župě. Dne 21. dubna 1945 byla obsazena Sovětskou armádou a majetek německého obyvatelstva byl konfiskován. Konfiskaci propadlo 1123,9 ha půdy z celkové rozlohy 2641 ha a 370 domů z 512, mimo jiné i veškerý majetek (včetně zámku) knížecího rodu Lichtenštejnů. Z uvedených čísel je patrné, že i po dobu okupace zde žila silná skupina Čechů (podle sčítání lidu z roku 1939 to bylo 16 %). Na konfiskované majetky přišlo do roku 1950 celkem 1179 osob, nejvíce (398) ze sousedních obcí Břeclavska. Tak například z Podivína přišlo 70 lidí, z Velkých Bílovic a Břeclavi 50, z Hlohovce 48, z Lanžhota 47 atd.

V průběhu staletí prošlo toto významné pohraniční městečko celou řadou přeměn. Jeho převzetí Lichtenštejny a blízkost jejich hlavního sídelního města Valtic vedly k úzkému propojení osudů obou panství. A nejen osudů, neboť v roce 1715 byla stará cesta z Valtic do Lednice přebudována v nádhernou alej, jež dnes nese jméno po předním moravském básníkovi Petru Bezručovi, který jí nejednou procházel a opěvoval ji ve svých verších. Lichtenštejnové z místního pohraničního hradu po polovině 16. století postupně vybudovali honosné renesanční sídlo. Kolem něho byla vytvořena i zahrada, která se stala základem dnešního rozsáhlého zámeckého parku. Spolu s vývojem názorů na architekturu prodělával renesanční zámek přestavby. Tak byl na sklonku 17. století za účasti významného architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu a po něm Domenica Martineliho přebudován v barokním stylu (z této stavební fáze dodnes přetrvalo křídlo bývalých koníren a jízdárny). K dalším přestavbám došlo ve třetí čtvrtině 18. a na počátku 19. století. V této době se Lichtenštejnové věnovali hlavně rozsáhlým úpravám krajiny a budování celé řady oddechových staveb v parku a krajině mezi Valticemi, Břeclaví a Lednicí. K nejzásadnější rekonstrukci celého zámeckého areálu pak došlo v polovině 19. století. Mezi lety 1846 - 1858 byl pod vedením architekta Jiřího Wingelmullera a jeho nástupce Jana Heidricha zámek upraven v duchu anglické novogotiky a je dnes považován za "perlu jižní Moravy". Skutečnost, že celý rozsáhlý Lednicko-valtický areál, jehož nejvýznamnější součásti jsou právě krajina a památky Lednice, byl začleněn do Světového kulturního dědictví a dne 7. prosince 1996 jako takový zanesen do seznamu UNESCO, je toho nejlepším důkazem.

Podle toho, jaké architektonické záměry měli se svým zámkem, zasahovali Lichtenštejnové i do tváře městečka. Tak například rozšíření zámku o dvě zámecká křídla musel v roce 1731 ustoupit starý gotický kostel, přičemž byl postaven nový svatostánek, sloužící jako zámecká kaple i kostel farní. Dále byla v roce 1880 zbořena stará radnice a na dnešním náměstí postavena nová, přeloženy byly rovněž hlavní komunikace a tržnice atd. tyto stavby a plochy musel ustoupit nově projektovanému zámeckému parku.

Relativně bohaté městečko však také strádalo, a to jednak pro svou exponovanou polohu na moravsko-rakouské hranici, jednak kvůli značným daňovým požadavkům svých majitelů, kteří sice patřili v tehdejší rakouské monarchii k nejbohatším, ale zároveň díky svým stavitelským aktivitám k velmi potřebným pánům. Z třicetileté války vyšla Lednice co do počtu obyvatel se ztrátou "jen" 45 osedlých ze 121, takže válečné události ve zdraví přečkalo 62,8 % předválečného stavu obyvatel. V roce 1716 zde však bylo napočítáno stále pouhých 92 osedlých, takže ztráty z třicetileté války nebyly ani po více než šedesáti letech nahrazeny. Až teprve při sčítání lidu za Marie Terezie v roce 1763 tu žilo 168 osedlých rodin. Spolu s 81 rodinami podruhů bylo v Lednici napočítáno celkem 1304 obyvatel. Největšího počtu obyvatel dosáhla Lednice v roce 1930, kdy zde žilo již zmiňovaných 2241 lidí. Po poklesu z konce druhé světové války a po odsunu německého obyvatelstva se jejich počet postupně zvyšuje a v roce 1991 zde bylo napočítáno 2364 obyvatel, žijících v 580 trvale obydlených domech. Podle posledních statistických údajů zde k 1. lednu 1998 k žilo 2163 osob (bez Nejdku).

Zdejší zemědělské školství má bohatou tradici. Již v roce 1895 tady dr. Vilém Lauche založil Vyšší hospodářskou a zahradnickou školu. ta byla v roce 1948 přenesena do Děčína a na jejím místě byly zřízeny zahradnické obory Agronomické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně. Od 1. ledna 1996 se stala Zahradnickou fakultou Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity s obory vychovávajícími budoucí odborníky v zahradnictví, ovocnářství a vinařství. Vedle této vysoké školy je v Lednici i střední odborné učiliště zemědělské s výukou v oboru zahradnickém a úplná základní škola, sídlící ve dvou budovách, která je újezdní pro děti z Nejdku, Bulhar a Hlohovce. Nejstarší škola se však v městečku připomíná již k roku 1574, kdy zde žila převážná většina protestantů a chodilo do ní tehdy 20 dětí.

Fara v Lednici existovala už na počátku 15. století a farář je uváděn v nejstarším lichtenštejnském urbáři z roku 1414. V průběhu 16. století zde však převládli protestanti a jsou tu uváděni i čeští bratří. Na počátku 17. století ovšem byla díky tlaku Karla z Lichtenštejna katolická fara obnovena. Dnes je farní úřad součástí děkanství břeclavského.

Farní kostel je zasvěcen sv. Jakubovi staršímu. Jeho původní stavba byla husity rozbořena, a tak byl v roce 1495 vybudován kostel nový. Také ten podlehl, jak bylo řečeno výše, záměrům lichtenštejnských architektů a byl v roce 1731 snesen a v areálu zámku byl postaven nový kostel, který sloužil jako zámecká kaple i jako kostel farní. Podle plánů Jiřího Wingelmullera byl pak v roce 1856 upraven do dnešní podoby.

Památkovou ochranu požívá v Lednici 37 objektů počínaje komplexem zámeckých budov přes romanticko-klasicistní salety a stavby a plastiky v zámeckém parku, několik novogotických domů z poloviny minulého století až po zajímavou stavbu nádražní budovy z konce 19. století, postavenou podle návrhu lichtenštejnského stavitele Karla Weinbrennera. Skloubení architektury s krajinou dalo vyniknout kráse Lednice i jejího okolí, která se tak stala jedním z turisticky nejatraktivnějších a nejnavštěvovanějších míst v naší zemi. Ze saletů ležících na katastru obce Lednice je třeba uvést minaret (1797-1802), římský vodovod a umělou jeskyni (1805-1811) a Rybniční zámeček (1816-1817)

V roce 2004 byl obci Lednice udělen znak i vlajka. Přesný popis znaku zní: "Ve zlatočerveně děleném štítě sedm ze středu vyrůstajících žaludů přirozené barvy, střídavě čtyři malé a tři velké. Dole třemi řadami černo-zlatě šachovaný kůl."
Vlajka: " červeno-žlutě šindelovaný (3 x 5) list. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3."

• Zámek Lednice – na místě původní gotické tvrze vznikl v letech 1544–1585 renesanční zámek, obklopený zahradou. Zámek byl na sklonku 17. století barokně přestavěn – z této přestavby se zachovala monumentální architektura zámecké jízdárny a konírny na západní straně zámeckého komplexu – dílo J. B. Fischera z Erlachu. V letech 1766–1772 proběhla klasicistní přestavba zámku a v roce 1815 byly zámecké budovy upraveny ve stylu empíru. Dnešní podoba zámku pochází z poslední přestavby zahájené v roce 1846 v historizujícím novogotickém slohu podle návrhů J. Wingelmüllera a dokončené v roce 1858 J. Heidrichem. Přestavba zachovala půdorys zámku a projevila se především v úpravě fasád a ve výzdobě zámeckých interiérů. Do komplexu zámeckých budov je vkomponován farní kostel Sv. Jakuba Staršího.

• Palmový skleník na východní straně zámku byl zbudován v letech 1843–1845 podle návrhů anglického architekta P. H. Desvignese. Ve skleníku je pěstováno cca 250 druhů tropických a subtropických rostlin a vytváří předěl mezi parterovou a přírodně krajinářskou částí zámeckého parku.

• Náměstí v obci Lednice je komponováno v jednotném novogotickém slohu.

• Zámecký park – poprvé byl doložen polovině 16. století. Od 30. let 17. století je postupně měněn ve velkorysý barokní park vybavený severně od zámeckého průčelí terasou přístupnou rampami se sochařskou výzdobou. Koncem 19. století probíhaly klasicistní úpravy parku, jež vyvrcholily v letech 1805–1811 v romantickou přeměnu podle projektu architekta Fantiho na přírodní krajinářský park řešený na principu kompozičně ztvárněných průhledů. Řeka Dyje byla spoutána do systému kanálů a rybníků, byly navršeny ostrovy navzájem propojené mosty. Poslední úprava zámeckého parku proběhla v letech 1884–1887, kdy byla parterová část upravena podle plánů architekta Michelliho v novobarokním francouzském stylu s pravidelnou osovou formací stříhaných křovin s kašnami a antickými sochami a fragmenty. Park je významný po stránce dendrologické – obsahuje 112 druhů jehličnanů a 462 druhů listnáčů.

• Minaret – romantická stavba z let 1797–1802 postavená v maurském slohu podle projektu J. L. Hardtmutha o výšce 60 m. Z jednopatrové hranolové budovy, v přízemí prolomené 12 arkádami, vyrůstá štíhlá věž, členěná třemi ochozy. Z věže je vidět Janův hrad a okolí.

• Janův hrad (Janohrad) – romantická napodobenina zříceniny hradu z roku 1807 postavená podle návrhu J. L. Hardtmutha. Objekt je stylově upraven a zpřístupněn a obsahuje ornitologické a lovecké expozice Národního zemědělského muzea v Lednici. Pořádají se zde svatby.Lovecký zámeček byl postaven v letech 1805–1806 podle návrhu J. L. Hardtmutha. Je to klasicistní jednopatrová stavba s průčelím prolomená v přízemí třemi arkádami. V prvním patře je lodžie ohraničená šesti toskánskými sloupy na hranolových podstavcích. Pod lodžií je půlkruhově zaoblené podloubí. Stavba sloužila jako hájovna a umožňovala z terasy sledovat hon.

• Kostel svatého Jakuba Staršího

• Kaple svatého Cyrila a Metoděje

• Hraniční zámek - zámek vybudovaný v letech 1816–1827 přímo na tehdejší zemské hranici mezi markrabstvím moravským a Dolními Rakousy, která zámek půlila a dnes zde tato hranice tvoří katastrální hranici obcí Lednice a Hlohovec. V současnosti se v zámku nachází hotel a restaurace.